Aby mohla pít, vzala si paní na hlídání

Magdaléně je dvacet a už tři týdny je zavřená v protialkoholní léčebně. Do chvíle, než se jí před dvěma lety narodilo dítě, bylo všechno v nejlepším pořádku. "Pak jsme ale začali mít méně peněz, byla jsem sama doma a nevěděla, co si počít," vypráví. Žádná zvláštní situace, kdyby Magdaléna ve snaze ulehčit svým starostem nesahala čím dál častěji po lahvi červeného vína. Stála vždycky nahoře na poličce spolu s její oblíbenou skleničkou, to aby na ni dítě nemohlo. Nedávno skleničku roztříštila na kusy. Červené víno, při němž se všechno zdálo méně hrozivé, jí totiž nakonec málem zničilo celý život: "Byla jsem kvartální piják. Zařídila jsem si hlídání a odešla z domova. Pila jsem u známých nebo u kamarádů, pokaždé u jiných, aby jim to nebylo nápadné." Intervaly mezi jednotlivými tahy se zkracovaly. Manžel jí čím dál častěji telefonoval: bál se o ni i o dítě. Až jednou přinesl domů balonky, kterými se rozpoznává opilost u řidičů. "Vytáhl je na mě a já jsem se rozplakala. Úplně jsem ho chápala a strašně jsem se styděla." Tahle událost byla zlomem, který ji přivedl do léčebny. Manžel při ní stále stojí, těší se, až terapie skončí, a mluví o "tlusté čáře za tím vším". Magda věří, že se sklenky už do konce života nedotkne: "Až tady jsem se dozvěděla, že alkoholismus je nemoc. A moje dieta je jasná."