Kamarádi: Ty že jsi pil první ligu?

Když bylo Vladimírovi patnáct, dokázal za večer vypít v hospodě deset piv. Začínal o dva roky dříve a vůbec poprvé se opil ovocným vínem už v jedenácti. Vladimír byl učeň z malé vesnice. Starší kamarádi, motorky a zábavy, kde se na nějaké to pivo "mimo zákon" příliš nehledělo. Ač zdaleka nejmladší, chtěl se svým "parťákům" ve všem vyrovnat. Zpočátku bylo pití jen hecování, později zvyk a nakonec denní potřeba. Pokud byl ještě v poledne střízlivý, cítil se pod psa. Toho, že něco není v pořádku, si všiml až jeho tělocvikář - do odpoledních hodin Vladimír pravidelně přicházel zmožený alkoholem. Po dohodě s rodiči poslali Vladimíra k příbuzným do města. Chlapec musel opustit kamarády, změnil učiliště i dosavadní způsob života. Dva roky "sekal latinu", něco ušetřil a úspěšně završil studium maturitou. Teprve potom se mohl vrátit domů. "Jenže to byla ta největší chyba. Po první zábavě jsem v tom zase lítal. Ty že jsi pil první ligu? smáli se mi kumpáni a lili do mě jednoho panáka za druhým. Tím to ale nechci omlouvat. Kdybych nechtěl začínat pít, nemusel jsem," vzpomíná Vladimír. Brzy ho vyhodili z práce a posléze i z domova - rodiče už mu druhou šanci nedali. Rozešla se s ním přítelkyně, přespával u kamarádů. Nakonec se však i ti od něho odvrátili. Propil poslední úspory, zbyl mu jen starý ojetý vůz. Když ho jel nabídnout kupci, prorazil v zatáčce svodidla a otočil vůz na střechu. Bilance: několik zlomenin, těžký otřes mozku, 2,3 promile alkoholu v krvi a auto na odpis. "Tím pohár přetekl. Na léčení jsem se přihlásil dobrovolně. Teď už dva roky abstinuji. Mám práci i novou známost. Snad to tak zůstane," doufá dnes pětadvacetiletý Vladimír.