Francouz Frank mi nalil sklenici Červeného vína z velkého demižonu, abychom prý zapili náš obchod. Vzpomněl jsem si na červeně víno z italského ranče a celý jsem se otřásl. Ani whisky, ani pivo mi nebyly tak odporně. Ale Královna lupičů ústřic se na mne zadívala a v ruce měla zpola vypitou sklenku. I já měl svou hrdost. Třebaže mi bylo jen patnáct, nemohl jsem přece dát na sobě znát, že bych na ni nestačil. A pak tu byla ještě její sestra a paní Hadleyová a mladý lupič ústřic a mořská krysa s licousy a ti všichni měli v rukou sklenice. Copak dokážu srkat jen vodu a mléko? Ne, tisíckrát ne, nepoddám se! Vyprázdnil jsem plný pohár jako chlap.
Francouz Frank byl nadšen prodejem, na který ode mne dostal dvacet dolarů ve zlatě závdavkem. A zase naléval víno. Znal jsem už svou silnou hlavu i žaludek a byl jsem si jist, že s nimi dokážu střídmě popíjet a neopiju se hned na celý týden. Snesl jsem přece tolik co oni, a kromě toho, oni už hezkou chvíli předtím popíjeli.
Dali jsme se do zpěvu. Pavouk zpíval Bostonského lupiče a černou Lulu. Královna zpívala Kdybych byla ptáčkem. A její sestra Tess zpívala Buď hodný na mou dcerušku. Zábava se rozproudila a stávala se divočejší. Shledal jsem, že se mohu vyhýbat připíjení a že si toho nikdo ani nevšímá a nenutí mě do pití. A kromě toho, občas jsem si vystoupil na schůdky do kajuty, hlavu, ramena i ruku se sklínkou jsem měl venku, a mohl jsem tak vychrstnout víno na palubu.