Nebylo mi o mnoho víc než patnáct, a už jsem musel pracovat po dlouhé hodiny v konzervárně. Měsíc co měsíc mě! můj nejkratší pracovní den deset hodin. Přidáš-li k těm desíti hodinám skutečně práce ještě polední hodinovou přestávku, cestu do práce a z práce, ranní vstávání, oblékání a snídani, večeři, svléknutí a ulehnutí na lůžko, pak nezůstane pro zdravého mladíka ani devět hodin ze čtyřiadvaceti, aby se mohl řádně vyspat. A z těchto devíti hodin, když jsem už ležel a když se mi oči ještě neklížily, jsem se pokusil vědy nějakou chvilku ukrást na čtení.
často se však stalo, že jsem se nemohl práce zbavit ani do půlnoci. Někdy jsem pracoval i osmnáct, ba i dvacet hodin bez přestávky. Jednou jsem pracoval šestatřicet hodin za sebou. A byly i týdny, kdy jsem nemohl zanechat práce dřív než o jedenácté v noci a domů na lůžko jsem se dostal až o půl jedné, a o půl šesté mě už zase budili, abych se oblékl, posnídal a šel do práce a byl u stroje v sedm hodin, když houkalo.
Ani chvíli jsem si tenkrát nemohl ukrást pro své milovaně knihy. A co si měl tenkrát můj Démon počít s takovou vysilující, stoickou námahou mladíka, kterému bylo právě patnáct? Mohl si s ním dělat co chtě(. Hned vám to ukážu. Dal jsem si otázku: Copak je smyslem života žít jako tažně zvíře? Nepoznal jsem jediného koně v Oaklandu, který by pracoval tolik hodin denně co já. Měl-li toto být život, pak mě k němu nic nepoutalo. Vzpomínal jsem si na svou loďku, jak leží nečinně uvázaná a obrůstá mušlemi v přístavišti; vzpomínal jsem na vítr, vanoucí den co den v zálivu, na východ a na západ slunce, Jež jsem teď již nevídával, na pach slaně vody, která mi čpěla v nozdrách a Jež Číhala, když jsem se do ní ponořil; vzpomínal jsem si na všechnu krásu a smyslově rozkoše i divy světa, Jež mi byly nyní odepřeny. Zbývala jen jediná cesta, po níž jsem mohl uniknout vysilující dřině. Musím uprchnout a dostat se zas na moře. Tam se už nějak protluču a uživím. A cesta na moře mě znovu zavedla k mému Démonovi. To jsem ovšem tenkrát ještě nevěděl. Když jsem to poznal, měl jsem už dost odvahy nevrátit se zpět k tě zvířecké dřině u stroje.
Přál jsem si být tam, kde vanou větry dobrodružství. A větry dobrodružství hnaly plachty na lodicích pirátských lovců ústřic v zálivu San Franciska, od vykrádaných ústřicových polí a nočních bojů na mělčinách i zátokách až k ranním trhům v městských přístavech, kam ústřice přicházeli nakupovat překupníci a majitelé hospod. Každá výprava za ústřicemi byla přestupkem. Trestem pak byl pobyt ve státním vězení, pruhovaně šaty a pochod v koloně. Ale co na tom? Ti lidé v káznici měli kratší pracovní den než já u svého stroje. A oč dobrodružnější bylo loupit ústřice nebo být uvězněn než se dřít jako otrok u stroje! A tomuto mladickému rozdychtění našeptávala romantika a touha po dobrodružství.
A tak jsem si o tom pohovořil se svou mamkou Jennie, starou černou chůvou, která mě odkojila. Byla na tom lépe než naše rodina. Ošetřovala nemocně za dobrou týdenní mzdu. Nepůjčila by snad svému bílému dítěti trochu peněz? Jak by nepůjčila! – Co měla, to mí dala.
Pak jsem vyhledal Francouze Franka, lupiče ústřic, který, jak jsem se doslechl, právě prodával svou šalupu Flamendr. Našel jsem ho, když kotvil u břehu Alamedy při ústí řeky poblíže Websterova mostu; na lodi měl hosty a po obědě popíjeli víno. Vystoupil na palubu, aby projednal obchod. Byl ochoten loď prodat. Ale je přece neděle, a potom – má tu hosty. Hned zítra mi vystaví smlouvu a mohu loď převzít. Zatím prý ale s ním musím do podpalubí a posedět s jeho přáteli. Byly tam dvě sestry, Mamie a Tess, jakási paní Hadleyová, která jim dělala gardedámu, pak Bob, nazývaný Whisky, mladistvý šestnáctiletý lovec ústřic, a Healy – Pavouk, dvacetiletý s černými licousy-taková přístavní krysa. Mamii, která byla Pavoukovou neteří, nazývali Královnou lupičů ústřic. Občas předsedala při jejich pitkách. Francouz Frank byl do ní zamilován, což jsem tenkrát nevěděl. Ale ona ho vytrvale odmítala.