Uvažoval jsem takto: Jak je to podivně, že si tihle lidé mohou libovat v tak odporném víně. Ale dobrá, ať si libují. Nemohu se přece vzpírat jejich zálibě. Jsem přece chlap a to mě podle jejich podivných představ nutí, abych se tvářil, že mi to víno chutná. Dobrá, budu se tak tvářit. Ale nebudu pít víc, než je nevyhnutelně nutno.
A pak se Královna do mne zakoukala jako do nejnovějšího přírůstku v mužstvu pirátů ústřic, a to ne snad jako do nějakého obyčejného plavčíka, nýbrž jako do pána a majitele lodi. Vyšla si na palubu, aby se nalokala čerstvého vzduchu, a vzala mě s sebou. Ona sice věděla, jak Francouz Frank dole zuří, ale mně se o tom ani nezdálo. Pak se k nám přidružila Tess a sedla si na kajutu, pak přišel Pavouk i Bob a nakonec přišla i paní Hadleyová a s ní Francouz Frank. Seděli jsem tam, sklenice v rukou, zpívali jsme a demižon koloval. A jenom já jsem byl docela střízlivý.