Pak jsem se usídlil ve Starém městě Benicii u Carquinezské úžiny. Tam ve změti rybářských člunů, kotvících v rákosí u pobřeží, žila rozmarná sebranka pijáků a tuláků a já se k nim připojil. Mezi ztřeštěnými vyjížďkami na lov lososů a mezi výpravami sem i tam po zálivu i po řekách jako pobřežní strážný zdržoval jsem se nyní delší dobu na břehu, také jsem více pil a víc se o pití naučil. V tom jsem obstál před každým, když jsem prázdnil sklenici za sklenicí; a časem jsem pil ještě víc, než bylo třeba, jen abych dokázal, jaký jsem chlap. A když mě jednou zrána vyprostili nadobro ztuhlého ze sušících se sítí, kam jsem se hloupě a slepě předchozí noci zamotal, a když si o tom vyprávělo při nově pitce s velkým chocholem a řehotem celé pobřeží, byl jsem na to doopravdy pyšný. To byl přece husarský kousek.
A když jsem po dobré tři týdny ani jednou nebyl střízlivý, byl jsem přesvědčen, že jsem dosáhl vrcholu. Takhle ovšem člověk dál nikam nedospěje. Bylo na čase, abych se nějak odtud dostal, protože ať už jsem byl opilý nebo střízlivý, neustále mi něco v podvědomí našeptávalo, že tohle hýření a potloukání po zálivu není vůbec žádný život. A ten hlas byl mým štěstím. Byl jsem náhodou tak stvořen, že jsem dovedl porozumět tomuto volání, ustavičnému volání, Jež mě pak provázelo vědy a všude po celém světě. Nebylo to u mne nějaké opatrnictví. Byla to zvídavost, chtěl jsem poznat něco víc, byl to vnitřní nepokoj, toužil jsem a hledal báječně věci, které jako bych před sebou rozeznával či tušil. Ptával jsem se, k čemu a nač je vlastně celý ten život, když v něm není nic víc než tohle. Ne, je tu něco víc, ale jinde a někde dál. (A vzhledem k mému pozdějšímu životu pijáka je třeba zdůraznit tyto vnitřní hlasy, tyto přísliby věcí jsoucích za tímto životem, protože mi bylo souzeno, že budou mít v mých příštích utkáních s Démonem hroznou úlohu.