xi

A přece se stále ještě ve mně neprobouzela touha po alkoholu a ani mě tělo po něm netoužilo. Během dlouhých let těžkého pití, samo o sobě pití tuto touhu nevyvolalo. Bylo jen součástí života, jaký jsem vedl, návykem lidí, s nimiž jsem žil. Když jsem vyjížděl na cesty po zálivu, nebral jsem s sebou žádné lihoviny. A když jsem byl venku na zálivu, nikdy mi ani na mysl nepřišlo, že bych musel mít s sebou alkohol. Teprve když jsem zakotvil se svým Flamendrem v přístavu a vydal se na pobřeží, kde se scházeli chlapi a kde pití teklo proudem, stávalo se pro mne to, že jsem pitím hostil jiné a oni zase mne, společenskou povinností a jakýmsi chlapským obřadem.
Někdy se také stalo, když jsem kotvil v městském přístavu nebo naproti v zátoce na pískovišti, že mě přišli na loď navštívit Královna a její sestra i její bratr Pat a paní Hadleyová. Byla to má loď, já byl hostitelem a hostil jsem je tak, jak oni pohoštění rozuměli. A tak jsem stále honil Pavouka nebo Ira nebo Scottyho, či kohokoliv jiného z posádky s konví pro pivo anebo se džbánem pro červeně víno. Jindy zase za soumračného pološera, když jsem zakotvil v přístavu a prodával ústřice, dostavovali se na loď statní policisté, v uniformách i v civilu. A poněvadž jsme žili jaksi ve stínu policie, otvírali jsme jim ústřice, dávali jim k nim okořeněnou omáčku a běhali jsme s konví pro pivo nebo pro něco silnějšího v lahvích.
Ale ač jsem pil jak pil, k svému Démonu jsem ještě nepřilnul. Velmi jsem si ho vážil pro jeho společenské vlastnosti, ale nějak jsem mu nemohl přijít na chuť. Po celý ten čas, co jsem se snažil být chlapem mezi chlapy, po celý ten čas jsem v sobě choval tajnou touhu po cukroví, za kterou jsem se ovšem styděl. Ale byl bych raději zemřel, než abych byl dopustil, aby se to o mně někdo dověděl. Oddával jsem se této choutce jen potají, za večerů, kdy jsem věděl, že moje posádka šla spát na pobřeží. Chodíval jsem do veřejně knihovny, vyměnil si tam knihy, koupil jsem si asi čtvrt libry všelijakých pamlsků, které se žvýkaly a dlouho vydržely, odkrádal jsem se s nimi na palubu svého Flamendra, zamkl se v kajutě, lehl si a proležel tak při čtení a mlsání blaženě hodiny. Jen v takových chvílích jsem byl přesvědčen, že jsem si za svoje peníze opravdu přišel na své. Dolary a dolary, sázené na výčepní pult, nemohly mi dát takové uspokojení jako dvacet pět centů v cukrárně.
Když jsem začal pít ještě víc, začal jsem si také víc uvědomovat, že právě při pitkách mívám růžovou náladu. Pitky byly něco významného. V takových chvílích se vždycky něco semlelo. Chlapi jako Joe Goose měřili svůj život od pitky k pitce. Všichni přístavní dělníci se těšívali na sobotní večerní pitku. My z ústřicových lodí jsme vědy vyčkali, až rozprodáme svůj náklad, a pak jsme teprve začali doopravdy pít, i když sem tam nějaký ten doušek při náhodném setkání s přítelem skončil příležitostnou pitkou. Takové náhodně pitky bývaly vlastně nejlepší. Při nich se často stávaly podivně a vzrušující věci. Jako například tenkrát v neděli, kdy Nelson, Francouz Frank a kapitán Spink ukradli Whisky Bobovi a Řekovi Nickymu kradený člun na lov lososů. V osazenstvu ústřicových lodí nastaly zatím změny. Nelson se popral s Billem Kelleym na palubě lodi Annie a odnesl si kulku v levě ruce. A Nelson, který se k tomu také pohádal s Clamem a přerušil s ním přátelství, plavil se pak na Sobu, maje ruku v pásce, s posádkou dvou mužů ze širého moře a počínal si při tom tak divoce, že i ti dva mu ze strachu utekli na břeh. Rozšířili hned o jeho ztřeštěnostech takovou pověst, že nikdo z pobřeží se s ním nechtěl vydat na moře. Proto Sob ležel bez posádky na druhé straně úžiny u písečně výspy. A vedle něho ležel i Flamendr se spálenou hlavní plachtou a Scottym a mnou na palubě. Whisky Bob se pohádal s Francouzem Frankem a vydal se na lov s Řekem Nickym vzhůru po řece.
Kořistí této výpravy byl zbrusu nový člun na lov lososů, který ukradli nějakému italskému rybáři. Ital, který po člunu pátral, navštívil všechny piráty ústřic, a podle toho, co jsme věděli o kouscích Whisky Boba a Řeka Nickyho, vše nasvědčovalo tomu, Že v tom mají prsty. Kde však byl ten člun na lov lososů? Na sta řeckých a italských rybářů prohledalo řeku směrem proti proudu i dolů k zálivu, všechny zákruty i zátočiny. Když pak jeho majitel nabídl ze zoufalství odměnu padesáti dolarů, vzrostl i náš zájem a tajemství bylo ještě záhadnější.