XII.

Nikdy jsem těch po čertech bláznivých měsíců, které jsem prožil s Nelsonem, nelitoval. Ten se vyznal v plachtění, i když při tom poděsil každého, kdo s ním vyjel na moře. Řídit loď tak, aby jenom o coul nebo o vteřinu ušla zkáze, to byla jeho radost. Dokázat to, oč se nikdo jiný nepokusil, bylo jeho pýchou. Nikdy nesvinout plachty bylo jeho mánií. A po celý čas, co jsem s ním strávil, až vál silný vítr nebo slabý, Sob nikdy nesvinul plachty. A Nelson nikdy loďku nevytáhl na pobřeží. Uvazovali jsme ji s nesvinutými plachtami a s nesvinutými plachtami jsme se stále plavili. Opustili jsme oaklandské pobřeží a vydali se za novými dobrodružstvími.
A celou tuhle slavnou plavbu mého života mi umožnil jen můj Démon. Vytýkám mu to. Dychtil jsem po divokém životě plném dobrodružství a jedině můj Démon mi k takovému pivotu mohl dopomoci. Byla to cesta chlapů, kteří brali život takový, jaký prostě byl. Chtěl-li jsem rovněž žít takovým životem, musel jsem žít jako oni. Za to, že jsem se stal společníkem a kamarádem Nelsonovým, měl jsem co děkovat jen a jen pití. Kdybych pil jenom to, co on platil, anebo kdybych odmítl vůbec pít, nikdy by si mě nevybral za společníka. Potřeboval partnera, který by mu byl roven jak společensky, tak i co do pracovního výkonu.
Oddal jsem se tomuto způsobu života a vytvořil si tak klamnou představu, že tajemství mého Démona spočívá v divokých pitkách, stupňujících se až do tě míry, že jenom silná tělesná soustava snese konečně otupení a zvířecké bezvědomí. Pití samo o sobě mi nechutnalo, a proto jsem pil, jen abych se opil beznadějně a do němoty. A tak já, který jsem dříve šetřil, skrblil, kupčil jako žid Shylock a dovedl rozplakat i vetešníka, já, který jsem žasl nad tím, že Francouz Frank dovede jedním rázem vyhodit osmdesát centů za whisky pro osm chlapů, začal jsem rozhazovat peníze s daleko větší lehkomyslností než kdokoliv z nich.
Vzpomínám si, jak jsem si jednoho dne vyšel s Nelsonem na pobřeží. V kapse jsem měl sto osmdesát dolarů. Nejdřív jsem si chtěl koupit nějaké šaty a pak se někde trochu napít. šaty jsem už potřeboval. Neměl jsem vůbec nic než to, co jsem měl na sobě, a takhle to vypadalo: pár vysokých námořnických bot, které prozíravě tak rychle vypouštěly vodu, jako ji nabíraly, kalhoty za padesát centů, bavlněnou košili za čtyřicet centů a námořnickou čepici. Klobouk jsem neměl, a tak jsem musel nosit námořnický širák a musím dodat, že jsem neměl ani spodní prádlo, ani ponožky. Chodil jsem bez nich.
Abychom se dostali do obchodu se šatstvem, museli jsme jít okolo asi půl tuctu výčepů. Nejdřív jsem se šel tedy napít; do obchodu jsem se už nikdy nedostal. Zrána, zničený, otrávený alkoholem, avšak spokojený, jsem se vrátil na palubu a vyjeli jsme. Měl jsem zase jen ty šaty, v nichž jsem si vyšel na pobřeží, a z těch sto osmdesáti dolarů mi nezbyl ani centík. Snad se to zdá nemožně těm, kdo to nikdy nezkusili, že za dvanáct hodin může mladík vyházet sto osmdesát dolarů za pití. Já se však o tom přesvědčil.
A nelitoval jsem toho. Byl jsem na to hrdý. Ukázal jsem jim, že dovedu rozhazovat peníze právě tak jako nejlepší z nich. Dokázal jsem jim, že mezi statnými chlapy se dovedu také statně držet. Obhájil jsem opět – jako již častěji předtím – svůj nárok na titul krále. Mě tehdejší chování si lze vyložit také jako reakci na chudobně dětství a na nesmírně vypětí v dětských letech. Nejspíše ve mně vznikla tato myšlenka: Lepší být králem mezi pijany než se dřít u stroje dvanáct hodin denně za deset centů na hodinu. U strojů zrovna růžově chvíle nebývají. Není-li však útrata sto osmdesáti dolarů během dvanácti hodin růžovou chvílí, rád bych věděl, co jí je.
Ale co – ponechám stranou mnoho podrobností z tehdejších potyček s mým Démonem a zmíním se pouze o několika příhodách, které vrhnou ostřejší světlo na jeho nepěkně kousky. Celkem tři věci přispívaly k tomu, že jsem se mohl pití tak oddávat: předně má skvělá fyzická kondice, daleko lepší než u průměrných lidí, za druhý život na čerstvém vzduchu a za třetí skutečnost, že jsem nepil pravidelně. Když jsme vyjezdili na moře, nebrali jsme totiž s sebou žádný alkohol.
Svět se přede mnou otvíral. Poznal jsem už několik set mil cest po moři, i města, městečka a rybářské vesnice na pobřeží. Něco mi stále našeptávalo, abych se pustil ještě dál. Stále jsem ještě nenašel to pravě. Vždyť tam v dáli toho musí být přece mnohem víc. Ale i to, čeho už jsme dosáhli, bylo pro Nelsona víc než dost. Stále vzdychal po svém milovaném oaklandském pobřeží, a když se rozhodl, že se tam vrátí, rozešli jsme se velmi přátelsky.