Axel Gunderson, který se nestaral o tancování a o společenský život, vykládal: „Dostanu hezkou výplatu. Teď si nemohu zajet domů. Patnáct let jsem neviděl maminku a nikoho z rodiny. Jakmile dostanu peníze, pošlu je domů a tam už na mě budou čekat. Pak si najdu dobrou loď, jedoucí do Evropy, a přijedu tam s druhou výplatou. Dám to pěkně dohromady a budu mít tolik peněz jako nikdy v životě. Doma si budu žít jako král. Nemáte ani potuchy, jak je v Norsku lacino. Každému tam přivezu nějaký dárek, budu rozhazovat peníze, že na mne budou koukat jako na milionáře, a budu si tam pěkně žít po celý rok, než se zase budu muset vydat na moře.“
„A já to udělám zrovna tak,“ prohlásil Rezavý John. „Jsou tomu už tři roky, co mi posledně z domova psali, a deset let jsem tam nebyl. Ve Švédsku, Axeli, je právě tak lacino jako v Norsku a moji příbuzní jsou samí sedláci. Pošlu si také výplatu domů a pojedu s tebou na téže lodi kolem Hornova mysu. A najdeme si nějakou pěknou loď.“
A jak si Axel Gunderson i Rezavý John navzájem malovali rozkoše pastýřského života ve vlasti, tak se i vzájemně zamilovali do svých domovů, že si slavnostně slíbili, že pojedou spolu a že spolu stráví nejprve šest měsíců ve Švédsku u jednoho a pak šest měsíců v Norsku u druhého. A po zbytek cesty jsme je už ani nemohli dostat od sebe; tak byli nadšeni svými společnými plány.
Vytáhlý John nestál o to, válet se za pecí. Ale i on už měl dost života na lodi. Ani on se neusadí v nějakém penzionu. Najme si prý pokojík u tiché rodiny, bude navštěvovat námořnickou školu a studovat na kapitána. – A tak to šlo napořád. Každý přísahal, že teď už bude mít rozum a že své peníze jen tak nerozhází. žádné hotely, žádná přístavní města, žádné pitky – to bylo heslo naší paluby.
Chlapi začali škudlit. Nikdy tolik nešetřili jako teď. Z lodního skladu si už nic nechtěli koupit. Staré šaty prý ještě vydrží, a tak šili záplatu na záplatu a vyráběli to, čemu se říká záplaty na Šťastný návrat domů. A záplaty nabývaly ohromných rozměrů. Sirkami šetřili tak, že na sebe čekali, aby si mohli dva či tři zapálit dýmku jedinou sirkou.
Jakmile jsme vpluli do přístavu San Franciska a skončila lékařská prohlídka, už byli kolem nás agenti z hotelů v bílých loďkách. Hemžili se po palubě, každý vychvaloval svůj podnik a každý měl pod košilí láhev whisky, z níž dával zdarma napít. Odmítli jsme je však povýšeně a s pohrdáním. Nestáli jsme ani o jejich hotely, ani o jejich whisky. Byli jsme střízliví, šetrní námořníci a věděli jsme, jak lépe užít svých peněz.