XVII.

Od Boninských ostrovů jsme jeli s větrem o závod na sever, abychom tam překvapili hejno tuleňů a hnali je sto dní na sever do mrazivého a sychravého počasí a do hustých mlh, které nám někdy ukrývaly slunce i po celý týden. Byla to divá a těžká práce bez pití i bez pomyšlení na pití. Pak jsme pluli na jih do Jokohamy s velkou kořistí kůží, naložených v soli, a čekali na den výplaty.
Toužil jsem po tom, abych užuž byl na pevnině a spatřil Japonsko, ale první den jsme měli práci na lodi, a tak jsme se my námořníci dostali na pobřeží až k večeru. A zde v souhlase s celým tamějším systémem i se způsobem, jak tam byl život zorganizován i jak si chlapi vyřizovali své záležitosti, si mě můj Démon hned vzal pod paží. Kapitán vyplatit naše peníze lovcům a ti už čekali v jistém japonském hostinci na nás, až přijdeme, aby je dali zase nám. Jeli jsme k tomu místu v rikšách. Hned jsme se tam usadili a pití teklo proudem. Každý měl peníze a každý dával nalít. Po stu dnech těžké dřiny a úplně abstinence, ve skvělé tělesně kondici, překypujíce zdravím i dobrou náladou, kterou tak dlouho svazovala disciplína a prostředí na lodi, chtěli jsme si pochopitelně vypít sklenku. A pak jsme se chtěli trochu podívat po městě.
A zase ta stará písnička. Tolik tam toho bylo, co čekalo jen na vypití, a když nám horké kouzlo začalo proudit v žilách a když naše hlasy i city zjihly, uvědomovali jsme si, že není vhodná chvíle na nějaké rozdíly – s tím kamarádem pít a s tím ne. Na lodi jsme byli všichni kamarády ve strastech i v bouřích, stahovali jsme i napínali stejná lana a stejně plachty, střídali jsme se navzájem u rumpálů, tiskli se spolu ke stožáru, když se loď ponořovala do vln, a hledali jsme, kdo chybí, když se loď zase zdvihla z vln. A tak jsme pili se všemi, všichni častovali, naše hlasy se zdvíhaly, vzpomínali jsme si na tisíce minulých důkazů přátelství i ochoty a zapomínali, že jsme se někdy porvali nebo měli slovní potyčky, a jeden ve druhém teď viděl nejlepšího chlapíka na světě.
Bylo ještě brzy navečer, když jsme do tě krčmy zapadli, a ta krčma z toho prvního večera, to bylo všechno, co jsem poznal z Japonska – výčep právě takový jako u nás nebo kdekoli jinde na světě.
V jokohamském přístavu jsme kotvili dva týdny a z Japonska jsme poznali jen hostince, kde se scházeli námořníci. Tu a tam si některý z nás osladil jednotvárný život tím, že se trochu divočeji opil. Přitom jsem jednou provedl husarský kousek, že jsem si totiž o jedné temné půlnoci zaplaval ke škuneru, šel si pěkně lehnout, zatímco přístavní policie hledala mou mrtvolu a přinesla i mě šaty, aby zjistila totožnost.
Domníval jsem se, že se lidé opíjejí právě pro takovéhle věci. V našem všedním životě byla tohle přece pozoruhodná událost. Celý přístav o tom mluvil. Těšil jsem se proto po několik dní velké pozornosti jak u japonských námořníků, tak i v krčmách na pobřeží. Byl to opravdový svátek. Byla to událost, na niž se mohlo dlouho vzpomínat i vyprávět o ní s pýchou. Byl to takový růžový zážitek jako tenkrát, když Viktor rozbořil čajovnu na Boninských ostrovech a kdy mě pak okradli zběhlí plavčíci.
Důležité však je, že pravá kouzla mého Démona mi stále ještě zůstávala záhadou. Byl jsem v podstatě takovým antialkoholikem, že alkohol mě nevábil. Omámení, které ve mně vyvolával, mě neuspokojovalo, poněvadž jsem po něm nikterak předem netoužil. Pil jsem, protože chlapi, s kterými jsem žil, pili také, a nemohl jsem si proto dovolit, abych vypadal jako menší chlap ve společnosti chlapů, kteří začali holdovat své zálibě. A stále ještě jsem si rád občas zamlsal, a když nebyl některý z chlapů právě se mnou, kupoval jsem si dál cukroví a slastně je polykal.
Za veselého zpěvu jsme zdvihli kotvy a vypluli z jokohamského přístavu do San Franciska. Vydali jsme se na sever a s mocným západním větrem v zádech jsme projeli Pacifickým oceánem za třicet sedm dní skvělé plavby. Měli jsme před sebou ještě jeden den velké výplaty a po třicet sedm dní, aniž nám pití rušilo myšlenky, jsme stále dělali plány, jak ty peníze utratíme.
Každý se zaříkal – to už tak bývá na palubě vědy, když se loď vrací domů: „Jenom nezapadnout do nějaké námořnické putyky.“ Potom, jen tak mimochodem, jsme litovali, že jsme v Jokohamě rozházeli tolik peněz. A pak si každý z nás začal malovat svou vábnou vidinu. Viktor například říkal, že hned po přistání v San Francisku si prohlédne přístav i cizineckou čtvrť a dá si do novin inzerát. Najde si prý byt i stravu u nějaké prostě dělnické rodiny. „A potom,“ říkal Viktor, „se dám zapsat na týden nebo dva do nějaké taneční školy, abych se tam seznámil s děvčaty a našel si kamarády. Pak budu navštěvovat různé taneční zábavy, budou mě zvát do domácností na večírky a snad i jinam, a s penězi, co jsem si vydělal, pěkně vystačím až do příštího ledna, kdy zase vyjedu na moře na tuleně.“
Ne, pít už nebude. Ví, jak to dopadá zvláště s ním – víno do sebe, rozum ven ze sebe – a peníze by za chvilku byly ty tam. Má na vybranou a má už dost trpkých zkušeností; buďto tři dny hýření s těmi agenty-žraloky a harpyjemi z cizinecké čtvrti, anebo celou zimu rozumné zábavy a společenského života, nemůže být tedy pochyb o tom, co si vybere.