Ta břečka,

kterou jsme tehdy pili, byla po čertech ostrá. Nikdo nevěděl, kde a jak ji vyrobili – nejspíš to byla nějaká várka domorodců. Ale pálila jako oheň, čistá byla jako voda a působila rychle jako smrt. Naplnili jí prázdně hranatě láhve, v nichž kdysi byl holandský džin a které stále ještě měly nálepku Kotva. Také jsme u nich pořádně zakotvili. Nikdy jsme si už nevyjeli na ryby v sampanech. Ačkoliv jsme tam pobyli celých deset dnů, nikdy jsme nevystoupili po zarostlé stezce mezi útesy lávy a mezi květy.
Potkávali jsme staré známé ze škunerů, chlapíky, s nimiž jsme vysedávali ve výčepech před naším odjezdem ze San Franciska. A každé takové setkání znamenalo pitku; vždycky při ní bylo o čem hovořit; a pak se zase pilo. Zpívali jsme písně, tropili žerty a všelijaká darebáctví, až mně to v hlavě začalo vířit a vše se mi zdálo nádherně a velkolepě, i tito drsní otrlí námořníci, shromáždění při pitce na korálovém pobřeží, k nimž jsem už taky patřil. Na mysl mi přicházely staré zkazky o rytířích při hodokvasu ve starobylých síních, o těch, kdo se ještě plaví, i o těch, kteří už jsou pod vodou, o vikinských plavcích, hodujících po návratu z moře a zase se chystajících do nových bitev; a já věděl, že ty staré časy ještě neodumřely a že i my náležíme k tomu starodávnému pokolení.
Pozdě odpoledne se Viktor zpil, byl jako šílený a chtěl se rvát se všemi a se vším. Od tě doby jsem viděl mnoho šílenců v uzavřených odděleních blázinců, ale zdálo se mi, že si nepočínali jinak než Viktor, s tím rozdílem, že on byl ještě divočejší. Axel a já jsme se ho pokusili uklidnit, stržili jsme však přitom dost ran a šťouchanců, až nakonec s nekonečnou opatrností a se lstivostí vlastní jen opilcům se nám přece podařilo vlákat našeho kamaráda dolů do člunu a přepravit ho na palubu našeho škuneru.
Sotva se však Viktorova noha dotkla paluby, hned začal řádit. Měl sílu několika chlapů a počínal si opravdu jako blázen. Vzpomínám si zvlášť na jednoho chlapa, kterého zahnal za bedny s řetězy, ale neublížil mu pouze proto, že nebyl schopen ho zasáhnout. Ten chlapík mu stále uskakoval a uhýbal a Viktor si přitom rozmlátil zápěstí na obou rukou o obrovské články kotevního řetězu. Když jsme ho konečně od řetězu odtáhli, jeho šílenství se proměnilo v utkvělou představu, že je velkým plavcem, vrhl se přes palubu a dokazoval své schopnosti tím, že se ve vodě převaloval jako raněný delfín a spolykal mnoho slaně vody.