Zachránili jsme ho, ale než jsme ho svlékli a donesli do kajuty na postel, byli jsme už sami také vyčerpáni. Ale Axel a já jsme toho chtěli na pobřeží vidět víc, a tak jsme si znovu vyrazili a nechali Viktora chrápat. Zvláštní bylo, jaký soud vynesli nad Viktorem jeho kamarádi plavci, rovněž statní pijáci. Potřásli hlavami na důkaz nesouhlasu a bručeli: „Takový chlap by neměl vůbec pít.“ Ale Viktor byl nejlepší námořník a nejupřímnější chlapík na palubě. Byl ve všem všudy skvělým typem námořníka. Jeho druhově znali jeho cenu, vážili si ho a měli ho rádi. Avšak alkohol ho proměnil v násilníka a šílence. A právě na to opilci poukazovali. Věděli, že po větším pití člověk blázní – a námořník vždycky pije dost –, ale zablázní si jen trochu. šílené bláznění je však třeba stíhat, protože kazí druhým legraci a někdy skončí i tragicky. Z tohoto jejich stanoviska je prý mírně šílení zcela v pořádku. Avšak ze stanoviska celého lidstva, není každé šílení zavrženíhodné? A natropí snad někdo více a rozmanitějších, ztřeštěnějších kousků než náš Démon alkohol?
Ale vraťme se k našemu vyprávění. Na břehu, útulně usazeni v jakémsi japonském zábavním podniku, porovnávali jsme si s Axelem pohmožděniny a při sklence lahodného nápoje jsme si vyprávěli o tom, co se stalo odpoledne. Zalíbilo se nám to klidně popíjení, a tak jsme si dali ještě po sklenici. Zapadl sem nejprve jeden námořník, pak přišli další, a tak těch lahodných nápojů bylo víc. Nakonec, právě když jsme si japonským orchestrem dali zahrát samisen a taiko, pronikl k nám zvenčí papírovými stěnami divoký řev. Hned jsme poznali, oč jde. Viktor s velikým řevem, s očima podlitýma krví, mocně mávaje svalnatými pažemi, opovrhl dveřmi a vřítil se na nás přímo křehkými stěnami. Popadl ho zase starý amok a chtěl prostě vidět krev, vem kde vem. Hudebníci se rozprchli a my s nimi. Utíkali jsme dveřmi, papírovými stěnami – jak se dalo, jen abychom už byli pryč.
Když byla místnost zpola zdemolována a když jsme se uvolili zaplatit škodu, opustili jsme Viktora trochu zkrotlého a jevícího známky, že ho zmáhá strnulý spánek, a šli jsme, Axel a já, hledat poněkud klidnější místnost, kde bychom si popili. Na hlavní třídě byla velká mela. Stovky námořníků se tu potloukaly a hulákaly. A poněvadž si náčelník policie se skrovnou hrstkou svých mužů nevěděl rady, vydal guvernér kolonie kapitánům rozkaz, že všichni musí mít do západu slunce své muže na palubě.
Jakže! Takhle s námi nakládat! Jakmile se ta zpráva rozšířila po škunerech, hned byly prázdně. Všichni si vyjeli na pobřeží. Chlapi, kterým dříve ani nenapadlo, aby se tam vydali, slezli do člunů. Nešťastný guvernerův rozkaz probudil pojednou ve všech touhu po hýření. Bylo sice už několik hodin po západu slunce, ale námořníci by se pěkně podívali na toho, kdo by se jen pokusil dostat je zase zpět na paluby. Procházeli ulicemi a dráždili místní orgány, až prý se o něco takového pokusí. Nejvíc se tísnili před domem guvernéra; tam hulákali námořnické písně, zavdávali si a tančili divoká virginská kola i starobylé venkovské tance. Policie i její zálohy stály stranou v malých mizivých skupinkách a čekaly na rozkaz guvernéra. Ten však byl příliš moudrý, aby ho vydal. Mně se tyhle saturnálie zdály velkolepě. Bylo to, jako by se zas navrátila sláva starého Španělska. Co tu bylo nevázanosti a dobrodružství! A já se toho všeho účastnil, a to už jako statný námořník mezi jinými statnými námořníky, obklopen japonskými domečky z papíru.
Guvernér nevydal rozkaz k vyklizení ulic, a tak jsem se s Axelem potloukal od pitky k pitce. Za nějakou chvíli, když jsme si trochu zařádili a kdy už jsem měl sám dost v hlavě, jsem ho ztratil. Toulal jsem se dál, navazoval nově známosti, prázdnil další sklenice a byl jsem čím dál tím víc opilý. Vzpomínám si, jak jsem si pak někde zasedl s japonskými rybáři, s kanackými kormidelníky našich lodí a s mladým dánským námořníkem, který se právě vracel z Argentiny, kde se živil jako kovboj, a který měl zvláštní zálibu v místních zvycích a obyčejích. A s pravou, náležitou i velmi komplikovanou japonskou obřadností jsme v kroužku popíjeli saké, bledý, lahodný a vlažný nápoj, z porcelánových pohárků.