XV.

Na počátku roku 1892 jsem se rozhodl, že se vydám na moře. Můj zážitek s hasiči z Hancocku k tomu přispěl jen velmi málo. Stále jsem pil a navštěvoval výčepy – po pravdě řečeno, žil jsem vlastně ve výčepech. Whisky byla podle mého názoru sice nebezpečná, ale ne zlá. Byla tak nebezpečná, jako jsou i jiné věci v našem světě. Lidé umírali po napití whisky, ale vždyť také rybáři se převrhli s loďkou a utopili se a leckterý tulák spadl pod vlak a roztrhalo ho to na kousky. Aby se člověk dovedl prát s větrem a vlnami, s vlaky na kolejnicích a s výčepy, k tomu je potřebí střízlivého rozumu. Opít se – na tom podle chlapského rozumu není nic špatného, ale člověk se musí opít opatrně. A proto už žádnou whisky po čtvrtgalonech.
Na moře jsem se rozhodl vydat jen proto, že jsem zahlédl první vidinu cesty k smrti, po které vodí Démon alkohol ty, kdo mu propadli. Nebyla to ještě jasná vidina; byly v ní dvě fáze, jež se navzájem prostupovaly. Když jsem si blíže všímal těch, s nimiž jsem žil, zarazilo mě, že náš způsob života nese v sobě více zkázy než život průměrných lidí.
Tím, že alkohol utlumoval pocit mravní odpovědnosti, podněcoval i přímo ke zločinu. Všude jsem viděl, že opilí lidé vyvádějí věci, o kterých by se jim ani nezdálo, kdyby byli střízliví. A to ještě nebylo nejhorší. Nejhorší byla pokuta, kterou za to museli zaplatit. Zločin přinášel vzápětí i zkázu. Chlapi z výčepů, s kterými jsem popíjel, byli dobří chlapíci a nikomu neublížili, pokud byli střízliví; jakmile se však napili, dopouštěli se nejnásilnějších a nejšílenějších činů. Pak je policie sebrala a z naší party zmizeli. Někdy jsem je navštěvoval, když byli za mřížemi, a loučíval se s nimi, než se museli vydat na cestu přes záliv a obléknout si pruhovaně šaty. A opět a opět jsem slýchával jejich zpověď: „Kdybych býval tenkrát střízlivý, nebyl bych to býval udělal.“ A někdy se pod kouzelným dotykem Démona alkoholu děly nejhroznější věci – věci, které otřásly i mou otrlou duší.