XVI.

Na palubě lodí Sophie Sutherland nebylo nic k pití, a tak jsme měli jedenapadesát dní skvělé plavby jižním směrem po severovýchodní cestě k Boninským ostrovům. Tato osamocená skupina ostrovů patřící Japonsku se stala místem, kde se setkávaly kanadské a americké lodě na lov tuleňů. Tady si rybáři plnili sudy pitnou vodou a opravovali lodě před vyplutím na stodenní lov tuleňů poděl pobřeží severního Japonska až k Beringovu moři.
Těch jedenapadesát dnů nádherně plavby a přísně abstinence mě přivedlo do skvělé kondice. Alkohol mi prací úplně vyprchal z těla a od tě chvíle, co jsme vypluli, jsem po něm vůbec nezatoužil. Pochybuji, že bych si byl tenkrát třeba jen jednou vzpomněl na pití. Hovor na palubě se ovšem točil často kolem pití a chlapi si vyprávěli o svých více měně vzrušujících nebo zase zábavných pitkách, vzpomínajíce na tyto pijácké zážitky s větší chutí a s větší rozkoší než na jakékoliv jiné příhody ze svého dobrodružného života.
Nejstarším mužem na palubě byl Louis, otylý padesátník. Byl to zkrachovaný loďař. Alkohol ho zmohl a on se teď protloukal zase tak, jak začínal – jako obyčejný námořník. Jeho případ na mne velmi zapůsobil. Alkohol lidi pouze nezabíjel, dělal ještě jiné věci. Louise nezabil; udělal mu něco horšího. Oloupil ho o sílu, dobré místo i pohodlný život, přibil na kříž jeho hrdost a odsoudil ho k útrapám prostého námořníka, které potrvají tak dlouho, pokud bude ve zdraví dýchat, a zdálo se, že to bude ještě velmi dlouho.
Skončili jsme cestu přes Tichý oceán, obepluli jsme vrcholky sopek na Boninských ostrovech, pokrytě džunglí, propluli jsme útesy a dostali se do chráněného přístavu a s hřmotem jsme spustili kotvu tam, kde kotvilo už asi dvacet nebo víc takových mořských tuláků, jako jsme byli my. Z tropického pobřeží k nám vanula vůně cizokrajných rostlin. Domorodci na podivných kanoích a ještě podivnějších sampanech připádlovali k nám přes zátoku a přišli na palubu. Byla to má první návštěva cizí země; dostal jsem se tedy na druhou stranu světa a chtěl jsem se přesvědčit, zda je všechno pravda, co jsem se o ní dočetl v knihách. Chtěl jsem na břeh jako divý.
Viktor a Axel, jeden Švéd a druhý Nor, se se mnou dohodli, že budeme držet pospolu. (A to jsme také dokázali tak dokonale, že po celou další plavbu nám říkali trojlístek.) Viktor ukázal na cestičku, která se ztrácela v divokém kaňonu, vynořovala se znovu na strmém, holém svahu pokrytém lávou a pak se střídavě ztrácela a vynořovala, stále se šplhajíc vzhůru mezi palmami a květinami. Navrhl, abychom si po ní vyšli, a my jsme souhlasili; uvidíme prý krásnou scenerii, podivně vesnice domorodců a zažijeme prý nakonec bůhvíjaká dobrodružství. Axel zase chtěl jít na ryby. Taky jsme s tím všichni tři souhlasili. Najmeme si sampan, několik japonských rybářů, kteří vědí o místech, kde je dost ryb, a výborně se pobavíme. Co se mne týče, byl jsem ochoten ke všemu.
A tak když jsme měli plány hotovy, veslovali jsme k pobřeží z korálových útesů a vytáhli jsme loďku na bílou pláž korálového písku. šli jsme poděl pobřeží pod kokosovými palmami do malého městečka a našli jsme tam několik set rozkurážených námořníků z celého světa, kteří notně popíjeli, notně zpívali a notně tancovali – a to vše na hlavní třídě, k pohoršení hrstky bezmocných japonských policistů.
Viktor a Axel navrhli, abychom si něco vypili, než se vydáme na tu dlouhou cestu. Mohl jsem odmítnout těmto statným námořníkům, kamarádům? A tak jsme si nejprve připili na bratrství. Tak už to chodí na světě. Posmívali jsme se přitom našemu kapitánovi, který byl abstinent, a dělali jsme na něj vtipy. Mně se nechtělo ani za mák pít, ale chtěl jsem být dobrým druhem a kamarádem. Ani Louisův případ mě neodstrašil, když jsem proléval hrdlo ostrou, palčivou tekutinou. Pravda, Démon alkohol přichystal Louisovi ošklivý konec, ale já byl přece mlád. Byl jsem krev a mléko a svaly jsem měl jako ze železa; a mládí se vědy pošklebuje staré zřícenině.