Když se bitka skončila, přišel jsem sice k sobě, ale nemohl jsem se hned vzpamatovat. Nebyl jsem nic víc než topící se člověk, který zápasí dále, i když ztratil vědomí. Nepamatuji se, co jsem dělal, jen jsem křičel: „Vzduch! Vzduch!“, a to tak naléhavě, že se Nelsonovi v hlavě rozleželo, že nepomýšlím na vlastní zkázu. Proto odstranil rozbitě sklo z okenního rámu a dovolil mi vystrčit hlavu i ramena ven. Uvědomil si zčásti můj vážný stav, a proto mě držel kolem pasu, abych se příliš nevykláněl, Po zbytek cesty do Oaklandu jsem měl hlavu i ramena z okna venku, a kdykoliv mě chtěl vtáhnout dovnitř, bránil jsem se mu jako šílený.
A tehdy mi zasvitl matný paprsek skutečného vědomí. Jedinou vzpomínku od chvíle, kdy jsem upadl pod stromy, až do druhého dne večer, kdy jsem se ze všeho probral, mám na to, jak jsem měl hlavu venku z okna, jak mi do tváří bil vítr zvířený jízdou vlaku, jak na mě dopadaly jiskry a žíhaly mě a oslepovaly, a já přitom usilovně nadechoval. Všechna má vůle se soustředila na dýchání – vdechoval jsem vzduch tak zhluboka, jak jsem jen mohl, a v nejkratším možném čase jsem ho chtěl mít v plicích co nejvíc. Bud`to dýchat, nebo zemřít; a já byl přece plavec i potápěč, a věděl jsem tedy co a jak; a v tě nejnesnesitelnější agonii vleklého dušení, během celé tě doby jsem byl stále při vědomí, nastavoval jsem tváře větru a jiskrám a lapal jsem po vzduchu, jen abych zůstal naživu.