A jak jsem běžel pod stromy, náhle jsem upadl a ztratil vědomí. Co se stalo pak, museli mi později, až na malou výjimku, vyprávět. Nelson, který měl obrovskou sílu, mě zdvihl a dovlekl až do vlaku. Když mě konečně usadil, pral jsem se s ním a lapal tak hrozivě po vzduchu, že i Nelson při své otrlosti věděl, že je se mnou zle. A právě tenkrát, v tě chvíli – to nyní dobře vím – jsem mohl zemřít. často si myslívám, že tehdy jsem byl smrti nejblíže. Vím pouze z Nelsonova vyprávění, co jsem všechno dělal, abych se z toho dostal.
Byl jsem spalován žárem, vnitřnosti jako by mi byly hořely, a ve smrtelném zápase s tím žárem i dušením jsem lapal po vzduchu. Lapal jsem po něm jako šílenec. Má námaha otevřít okno byla marná, protože všechna okna ve voze byla zajištěna šrouby. Nelson vídával opilce v deliriu a domníval se, že chci vyskočit ven. Pokoušel se mi v tom zabránit, ale já se pral dál. Chytil jsem čísi pochodeň a rozbil jí okno.
Na oaklandském pobřeží byla jedna parta pro Nelsona a druhá proti a přívrženci obou táborů, kteří se napili více, než bylo třeba, zaplnili vůz. Když jsem rozbil okno, bylo to jako signál pro Nelsonovy protivníky. Jeden z nich mě popadl, povalil mě a teď začala rvačka, o které nevím nic víc, než co mi potom vyprávěli, a to, že mě potom druhý den bolela čelist od rány, která mě dorazila. Chlapa, který mě porazil, srazili zase na mne, pak porazili Nelsona a ve voze prý po tě rvačce všech proti všem zůstalo jen málo nerozbitých oken.
Rána mě přivedla do bezvědomí a zůstal jsem ležet bez pohnutí, což snad bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Zuřivý zápas jen urychlil beztak už nebezpečně zrychlený tep mého srdce a zvýšil potřebu kyslíku v mých plicích.