Vše ostatní mi vymizelo z paměti. Přišel jsem k sobě až příštího večera v nějaké noclehárně na pobřeží. Byl jsem sám. Doktora mi nikdo nezavolal. A snad bych byl i zemřel, poněvadž Nelson a jeho kumpáni mysleli, že pouze vyspávám opičku, a nechali mě ležet v tom stavu strnulosti plných sedmnáct hodin. Mnoho lidí, jak každý lékař ví, zemřelo, sotva vypili čtvrt galonu či víc whisky naráz. Vždy nejednou čítáme, jak takoví silní pijáci po vyhraně sázce zemřeli. Ale já to nevěděl – aspoň tenkrát ještě ne. Zjistil jsem to sám na sobě, i když jsem to překonal, ne snad houževnatostí nebo odhodláním, nýbrž díky příznivě shodě okolností a své tělesně zdatnosti. Znovu má tělesná zdatnost zvítězila nad mým Démonem. Unikl jsem opět údolí smrti, opět jsem se přebrodil bažinou a v nebezpečí jsem poznal tajemství, jež mi pak umožnilo pít rozumně ještě po mnohá léta.
Proboha! Vědy tohle všechno se už stalo před dvaceti léty a stále si ještě čile a rozumně žiju; a v těch dvaceti letech jsem mnoho zhlédl, vykonal i zažil; a vědy se zachvěji, kdykoliv si pomyslím, jak můj život tenkrát visel na vlásku, jak málo chybělo, abych byl přišel o tu skvělou pětinu století, která ještě na mne čekala. Ano, nebyla to chyba mého Démona, že mě nedostal tě noci po slavnosti hasičů z Hancocku.