A pak si ještě vzpomínám na nějaké zběhlé plavčíky, osmnácti a dvacetileté mladíky z anglických středostavovských rodin, kteří zběhli ze svých lodí i z učení v různých přístavech světa a dali se najmout na palubu lodí určených pro lov tuleňů. Byli zdraví, měli pěknou pleš, jasně oči, byli tak mladí jako já a chtěli se v tom chlapském světě postavit na vlastní nohy a stát se chlapy. Už byli chlapy; kdepak pro ně lahodně saké! Spíše hranatě láhve stále naplňované pašovanou ohnivou kořalkou, která plála v jejich žilách a rozněcovala požáry v jejich hlavách. Vzpomínám si na refrén písničky, kterou si tenkrát prozpěvovali:

Ten malý, zlatý prstýnek
jsem z lásky dala ti.
Na matku svou si vzpomeň jen,
když proud tě zachvátí.

Při tě písni ti mladí, nevděční ničemově, kteří všichni zklamali pýchu svých matek, plakali, a já jsem zpíval i plakal s nimi a rozplýval jsem se v patosu tě tragédie a snažil jsem se vytvořit si nějaký mlhavý, opilý úsudek o životě a o jeho romantice. A ještě na jeden obraz si vzpomínám, jenž se mi čistě a jasně vynořuje z mlžin, které mu předcházely, a temnot, které přišly po něm. Potácíme se plavčíci a já – a podpíráme druh druha pod hvězdnou oblohou. Zpíváme bujnou námořnickou píseň, všichni kromě jediného, který sedí na zemi a pláče, a my ostatní si dáváme takt hranatými lahvemi. A horem dolem, celou ulicí se rozléhají vzdáleně hlasy námořníků, kteří zpívají podobně písně, a život je velkolepý, krásný, romantický a skvěle bláznovský.
A pak když přešla tma a za ranního úsvitu jsem otevřel oči, spatřil jsem nějakou Japonku, jak se nade mnou soustrastně i zase s úzkostí sklání. Je to žena lodivoda z přístavu, a já ležím před jejich domkem na prahu. Jsem prokřehlý a celý se třesu, jak už to bývá při kocovině. A cítím, že toho na sobě mnoho nemám. Ti darebáci! Ti zběhlí plavčíci! Ti dovedou utíkat! A tak i mně utekli i s mými věcmi. Hodinky jsou pryč. Mých pár dolarů je pryč. Kabát je pryč. Opasek také – a dokonce i boty!
Co tu vyprávím, je jen ukázkou jednoho z desíti dnů, které jsem prožil na Boninských ostrovech. Viktor se probral ze svého zuření, připojil se znovu ke mně a k Axelovi a potom jsme hýřili už trochu opatrněji. Ale na tu stezku lávy mezi květinami jsme se nikdy nedostali. Město a hranatě flašky – to bylo všecko, co jsme viděli.
Kdo se jednou spálí, musí kázat o ohni. Mohl jsem zhlédnout Boninské ostrovy a mnohem víc se z nich ve zdraví těšit, kdybych býval dělal, co jsem měl. Ale jak to teď vidím, nejde o to, co by člověk měl nebo neměl dělat. Jde prostě o to, co člověk dělá. To je skutečnost, jež platí na věky a jíž nelze ničím vyvrátit. Dělal jsem prostě, co jsem dělal. Dělal jsem, co na Boninských ostrovech dělali všichni. Dělal jsem, co právě v tě době dělaly miliony lidí po celém světě. Dělal jsem to proto, že mě má cesta k tomu vedla, protože jsem byl jen obyčejný mladík, výtvor svého prostředí, ani slaboch, ani bůh. Byl jsem jen lidský tvor a šel jsem pouze cestou, kterou kráčejí všichni chlapi světa – chlapi, které jsem – když dovolíte – obdivoval; plnokrevní chlapi, smělí, širokých hrudí, volného ducha. Všechno, jenom ne skrblíci, kteří by si nedopřáli poznat, jak chutná život.
A cesta do světa byla otevřená. Byla jako nekrytá studna na dvoře, kde si děti hrávají. Co je platno nakazovat malým, smělým klukům, hledajícím cestu k poznání života, že si nesmějí hrát poblíž nezakrytě studny. Zrovna si tam budou hrát! To ví kterýkoli otec nebo matka. A víme, že někteří z nich, ti nejživější a nejodvážnější, do tě studny spadnou. Jedině, co je třeba učinit – a to víme všichni –, je zakrýt studnu. Právě tak je tomu i s alkoholem. Všechny zákazy a všechno napomínání neodradí chlapy a mladíky, kteří dorůstají v muže, od tohoto Démona, když alkohol je všude tak lehce dosažitelný a když pití je všude známkou mužnosti, odvahy a velikosti ducha.
Lidé dvacátého století mohou udělat jen jednu rozumnou věc: přikrýt tu studnu. Udělat z dvacátého století opravdu dvacáté století a vyhostit do devatenáctého století i do všech století předchozích to, co s nimi souviselo, pálení čarodějnic, nesnášenlivost náboženskou, fetišismus a nikoliv na posledním místě mezi tím vším barbarstvím – alkoholismus.