A hned mi také pověděl jak.

Musím připomenout, že Louis i já jsme na tom byli finančně stále bledě. Museli jsme se hodně namáhat, abychom zaplatili stravu a přitom ještě slušně vypadali. Scházeli jsme se každého dne večer po práci na rohu ulice nebo v malé cukrárně v postranní uličce, v jediné veřejné místnosti, kterou jsme navštěvovali. Koupili jsme si cigarety a někdy také za pár centů cukroví. (Ach ano, s Louisem jsem bezostyšně mlsal všecko, k čemu jsme se jen mohli dostat. Nepili jsme a nikdy jsme nezašli do výčepu.)
Ale to děvče! Měl jsem si je prý jen vybrat a seznámit se s ním zcela prostým způsobem, tak, jak mi Louis radil. Za soumraku jsme se procházívali po ulicích. Dívky, tak jako my, se procházely v párech. A když se dívky procházejí, tu se vždy zadívají na chlapce, kteří se při procházce dívají zas na ně. (A až po dnešní dny, v kterémkoli městě, městečku nebo vesnici, kdekoli se nyní ve svých středních letech ocitnu, rozhlížím se kolem vycvičeným a zkušeným zrakem a rád se dívám na tu sladkou nevinnou hru mezi chlapci a děvčaty; musí se prostě procházet, když vábí jaro a letní večery.)
Svízel v tomto idylickém údobí mého života byla v tom, že jsem byl stále plachý a stydlivý, i když jsem přicházel zocelený svým dosavadním životem. Louis mi proto dodával kuráže. Ale já to s děvčaty nedovedl. Po svém překotném chlapském životě jsem v nich viděl bytosti cizí a podivuhodně. V kritickém okamžiku mně vždycky chyběla smělost i potřebná podnikavost.
A tu mě Louis zasvěcoval co a jak – pevný, výmluvný pohled do očí, úsměv, trochu drzosti, hezky smeknout, promluvit slůvko, zas trochu zaváhat, usmát se, předstírat nervozitu – a vida, Louis se už seznámil a pokynul i mně, aby mě představil. Ale když jsme se pak dál procházeli již v párech, hoch a děvče, všiml jsem si, že si Louis vždycky vybral hezčí tvářičku a mně přenechal její pobledlou malou družku.
Ovšem po pokusech až příliš četných, než abych je tu vypočetl, jsem se i v tom zdokonalil, a tak jsem smekal klobouk před různými dívkami a v podvečer se pak s nimi procházel. Ale láska k děvčeti se ve mně hned tak neozvala. Některá mě ovšem vzrušila, měl jsem o ni zájem, ale hledal jsem dál. A na pití jsem už ani nepomyslel. Některá z mých i Louisových dobrodružství mně později zavdala příčinu k vážnějším sociologickým úvahám. Ale tenkrát se mi to vše zdálo dobré a nevinné mladistvé a dospěl jsem k jedinému úsudku, spíše biologickému než sociologickému, že totiž „Panička plukovníkova i Judy O'Gradyová jsou pod kůží stejně jako sestry“.