Nadšení pro oaklandské pobřeží mě zcela přešlo. Už jsem se na ně nemohl ani podívat a na život tam také ne. Pití mě nebavilo, potulky také ne, a tak jsem zase zavítal do oaklandské veřejné knihovny a začal číst knihy s větším porozuměním. Pak mi také matka řekla, že prý jsem se už dost vyřádil a že je na čase, abych si našel nějakou pořádnou práci. A v rodině bylo také zapotřebí peněz. Dostal jsem místo v továrně na zpracování juty – deset hodin denně po deseti centech. Přestože jsem zatím zesílil a měl jsem již větší pracovní výkon, nedostával jsem o nic větší mzdu než před několika léty, když jsem pracoval v továrně na konzervy. Ale slíbili mi, že mi po několika měsících zvýší plat o čtvrt dolaru.
A tady, pokud se týče mého Démona, nastalo údobí nevinnosti. Od konce jednoho do konce druhého měsíce jsem nevěděl, co to je, napít se. Ještě mi tehdy nebylo osmnáct, byl jsem zdráv, svaly jsem měl vypracovaně, ale ne ztrhané, a potřeboval jsem jako každý mladík nějaké rozptýlení a vzrušení, nejen samé knihy a mechanickou dřinu.
Zatoulal jsem se do Ymcy, Křesťanského sdružení mladých mužů. život tam byl zdravý, plný nadšení pro sporty, avšak pro mne trochu naivní. Dostal jsem se tam už příliš pozdě. Přestože jsem byl mlád, nebyl jsem žádný hoch ani mladíček. Příliš jsem se už okoukal mezi chlapy. Poznal jsem tajemné i hrozné věci. Na rozdíl od mladíků, s kterými jsem se tam setkal, znal jsem život i z jeho druhé stránky. Mluvil jsem prostě jinou řečí a měl jsem v sobě smutnější i děsivější moudrost. (Když tak o tom všem teď přemýšlím, uvědomuji si, že jsem vlastně nikdy neprožil chlapecká léta.) Ať tomu je jak chce, ti mládenci v Ymce byli pro mě příliš mladiství, příliš nefalšovaní. To by mi bylo nevadilo, kdyby mi mohli vyjít vstříc a pomoci mi duševně. Ale já jsem už vyčetl z knih víc než oni. Jejich nepatrně zkušenosti praktické i duševní působily na mě tak záporné, že převažovaly všechnu jejich zdravou morálku i zdravé sportovní úsilí.
Zkrátka – nemohl jsem si hrát s žáky nižšího stupně. Všechen ten jejich čistý, nádherný, mladý život mi byl odepřen díky předchozím stykům s Démonem. Příliš mlád jsem poznal příliš mnoho. A přece v těch lepších časech, které přijdou, až lidé a jejich instituce přestanou alkohol potřebovat, bude to Ymca nebo nějaké podobné, nesrovnatelně lepší a moudřejší i mužnější sdružení, jež pojme do svého středu muže, kteří dnes navštěvují výčepy, když chtějí nalézt sebe samé a jeden druhého. Zatím však žijeme v dnešku a pouze o dnešku debatujeme.
Pracoval jsem deset hodin denně v továrně na zpracování juty. Byla to úmorná dřina u stroje. A já tolik toužil po životě! Chtěl jsem se uplatnit někde jinde než u stroje za deset centů na hodinu. Výčepů jsem však měl až po krk. Toužil jsem po něčem novém. Dospíval jsem. Netušené, ale i tíživé síly a sklony se začaly ve mně probouzet. A právě v této době jsem naštěstí potkal Louise Shattucka a spřátelili jsme se.
Louis Shattuck, v jehož povaze nebylo ani chybičky, byl opravdu nevinný mladík, s nímž čerti šili a který byl přesvědčen, že je pravé dítě města. A já zase vůbec nebyl městské dítě. Louis byl hezký, vybraně se choval a měl stále plnou hlavu děvčat. S ním jsem se vždy vzrušeně i velmi poutavě bavil. 0 děvčatech jsem však nevěděl vůbec nic. Měl jsem sám dost co dělat se sebou. Tohle bylo něco nového, co mi dosud v životě unikalo. A když jsem vídával, jak mi Louis občas dává náhle sbohem, jak smeká před známou dívkou a pak s ní hned jde bok po boku po ulici, vždy mě to vzrušilo a záviděl jsem mu. Chtěl jsem tu zábavu taky zkusit.
„Víš, tady se dá dělat jen jedno,“ řekl Louis, „musíš si najít děvče.“
Což je daleko obtížnější, než se to řekne. Trochu odbočím, abych vás o tom mohl přesvědčit. Louis se neseznamoval se svými děvčaty v jejich rodinách. Neměl přístup do domu žádného děvčete. A já ovšem jako cizí člověk v novém prostředí jsem byl v podobně situaci. A dále, ani Louis, ani já jsme si nemohli dovolit chodit do tanečních škol ani do tanečních zábav, kde bychom se mohli velmi lehce seznámit s děvčaty. Neměli jsme na to peníze. Louis se učil kovářem a vydělával jen o něco málo víc než já. Oba jsme bydleli u rodičů a platili si na stravu. Když jsme ji zaplatili, koupili si cigarety a nezbytné boty a šaty, zbývala pro každého z nás na útratu sumička, která se pohybovala mezi sedmdesáti pěti centy a jedním dolarem na celý týden. Tu jsme dali na hromádku a dělili se o ni a časem jsme si půjčovali celý zbytek, když si chtěl některý z nás s děvčetem trochu víc zahýřit, když si s ním chtěl třeba vyjet tramvají do Blairova parku a zpět – což stálo plných dvacet centů; zmrzlina pro dva byla za třicet centů a limonáda v kiosku, což bylo lacinější, stála jen dvacet centů pro dvě osoby.
Mě ty finanční svízele netrápily. U pirátů ústřic jsem se naučil pohrdat penězi a to už mě nikdy neopustilo. Na penězích jsem příliš nelpěl; vyrovnal jsem se s tím a byl jsem stejně spokojený, když jsem neměl ani deset centů, jako dříve, když jsem rozhazoval desítky dolarů a zval kdekoho – i povaleče, aby si dali na můj účet u pultu nalít.
Ale jak si najít děvče? V městě nebyla žádná domácnost, kam by mě byl Louis mohl zavést a představit mě děvčatům. Nepoznal jsem dosud žádné. A Louis si svých několik děvčat nechával jen pro sebe. A jak už to mezi hochy a děvčaty bývá, nemohl mi žádnou z nich přenechat. Požádal je, aby mi přivedly nějaké přítelkyně, ale ty se mi zdály slaboučké, bledé, nevábné ve srovnání s těmi, které měl Louis.
„Musíš to udělat jako já,“ řekl mi konečně. „Mám je, protože jsem si je našel. A ty to musíš udělat právě tak.“