Pak přišla výplata u lodního komisaře. Vytratili jsme se na chodník a každý měl plnou kapsu peněz. Dohazovači a agenti se shlukli kolem nás jako čmeláci. Zadívali jsme se jeden na druhého. Sedm měsíců jsme byli pospolu a teď se naše cesty rozcházely. Ještě je třeba vykonat kamarádský obřad na rozloučenou. (Ach, tak to přece vždy bývá, to je jen starý zvyk.) „Pojďte, mládenci,“ řekl náš lodní mistr. A jako vždy – nablízku byl výčep. Tucet výčepů bylo kolem nás. A když jsme vešli za mistrem do výčepu, který si vyhlédl, agenti se jako žraloci hemžili na chodníku před ním. Někteří z nich se odvážili i dovnitř, ale my s nimi nechtěli nic mít.
Stoupli jsme si tam k výčepnímu pultu – lodní mistr, náčelník mužstva, šest lovců, šest námořníků a pět veslařů. Těch bylo jenom pět, protože jeden z nich byl spuštěn přes palubu s pytlem uhlí v nohách, mezi dvěma sněhovými bouřemi a za prudké vichřice, u mysu Jerimo. Bylo nás devatenáct a pili jsme spolu naposledy. Sedm měsíců chlapské práce jsme měli za sebou, ve větru i v bezvětří, a teď jsme se druh na druha dívali naposled. To jsme dobře věděli, poněvadž cesty námořníků se rozbíhají vždy do daleka. A devatenáct nás pilo, čím nás lodní mistr hostil. Pak se na nás výmluvně zadíval náčelník a poručil další rundu. Měli jsme ho rádi tak jako lodního mistra, měli jsme je rádi oba. Copak jsme mohli jednomu připít a druhému ne?
Pete Holt, můj lovec (napřesrok se utopil i s celou posádkou lodi Mary Thomas), poručil také rundu. čas ubíhal, pití nám stále stavěli na pult, hovořili jsme čím dál tím hlučněji a začalo nám to stoupat do hlavy. Bylo tam šest lovců a každý trval na tam, při posvátném jméně kamarádství, aby si s ním všichni aspoň jednou zavdali. Bylo tam šest námořníků a pět veslařů a každý měl takovou logiku jako oni. Všichni jsme měli v kapsách peníze a naše peníze byly právě tak dobré jako peníze kohokoli jiného a naše srdce byla právě tak otevřená a štědrá.
Devatenáctkrát šla runda dokola. Co víc si mohl Démon alkohol přát, aby na chlapech prosadil svou? Vyhrnuli se z výčepu ven přímo do náručí agentů-žraloků a šejdířů-harpyjí. Dlouho u nich nevydrželi. Někdo za dva, někdo za týden měl po penězích a majitelé hotelů je pak rozváželi po lodích, které se chystaly na moře. Viktor byl urostlý chlapec a pomocí nějakého náhodného přítele se dostal do záchranné čety na pobřeží. Už nespatřil taneční školu, ani si nedal inzerát na pokojík v dělnické rodině. A ani Vytáhlý John se nedostal do námořnické školy. Koncem týdne byl už výpomocným nakladačem na nějakém říčním parníku. Rezavý John a Axel neposlali svou výplatu domů do staré vlasti. Místo toho, právě tak jako ostatní, se rozešli na lodě, které vyplouvaly do čtyř úhlů světa, kam je dohodili majitelé hotelů a kde museli odpracovat zálohu, kterou nikdy neviděli ani neutratili.