A tady si zase musím postěžovat na svého Démona. Právě tyto chlapíky dostává do svých spárů – chlapíky, kteří stále pro něco hoří, chlapíky jako rtuť, v nichž je velikost, srdečnost, kteří mají nejlepší lidské vlastnosti. Démon alkohol však snáší jejich žár, tlumí jejich čilost, a když je nezabijí hned, nebo nenadělá z nich šílence, pak pod jeho vlivem zhrubnou a zesurovějí, a původní dobrotu i vznešenost jejich povah Démon znetvoří a zpitvoří.
Ach – a tu mluvím na základě svých pozdějších zkušeností – bůh mě chraň před většinou těch průměrných mužů kteří nejsou dobrými kamarády, kteří mají chladná srdce i chladně hlavy, kteří nekouří, nepijí, ani neklejí a nedopouštějí se ničeho, co je Smělé, hazardní a vyzývavě, protože do jejich chabě tkáně se nikdy nezabodly ostny a trny života, které nutí člověka, aby překročil své meze a byl odvážný jako ďábel. S takovými se nesetkáváme ve výčepech, ti se neposmívají ztraceným nadějím, ani nevzplanou touhou po dobrodružstvích, ani nemilují šílenou vášní nebeských dětí. Mají příliš mnoho starostí, aby si uchovali nohy v teple i klidný tepot svých srdcí a honili se za pochybnou kariérou, jež odpovídá průměrnosti jejich ducha.
A proto žaluji na svého Démona. Právě ty dobré chlapíky, kteří za něco stojí, chlapíky, jejichž slabostí je přemíra síly, přemíra ducha, žáru, ohně a nezkrotnosti, nenechává na pokoji a ničí je. Jistě, ničí též slabochy, avšak o těchto nejhorších příslušnících lidského plemene tu nemluvím. Mě zajímá, že Démon alkohol ničí právě ty nejlepší z nás. A ty nejlepší ničí tento Démon proto, že stojí při každé silnici i cestě, každému přístupný, zákonem chráněný, že i strážníci ho zdraví na svých obchůzkách. Náš Démon se s těmi chlapíky snadno dohovoří, vezme je za ruku a zavede je do míst, kde se bodří a odvážní chlapi scházejí a notně popíjejí. Kdyby jim Démon nestál v cestě, odvážlivci by se stále rodili, a místo aby hynuli, konali by velké věci.
S družností pijáků jsem se setkával vědy a všude. Sešel jsem třeba k trati, k vodní nádrži pro lokomotivy, abych si vyčíhal nějaký nákladní vlak, a už jsem tam našel hrstku těch, kdo pijí denaturák. To jsou tuláci, kteří si kupují líh přímo v drogeriích. A jen se spolu pozdravíme a přivítáme, hned mě přijmou mezi sebe. Nabídnou mi líh nepatrně zředěný vodou, a už jsem v náladě. Opilé myšlenky mi začnou řádit v mozku a můj Démon mi našeptává, že život je něco velkolepého a že my všichni jsme stateční a skvělí – svobodní jako bohově bezstarostně se povalující po trávnících a posílající tento přízemní, nicotný, konvenční svět k čertu.