XIII.

A tak jsem odešel z Benicie, kde by mě býval můj Démon málem dostal, a pustil jsem se do světa za oním vábným voláním, Jež mě hnalo, abych nalezl a poznal podstatu života. A kamkoliv jsem zabloudil, všechny cesty života byly prosáklé alkoholem. Chlapi se všude scházeli ve výčepech. Výčepy byly kluby chudiny a to byly také jedině kluby, do kterých jsem měl přístup. Ve výčepech jsem mohl navazovat známosti. Jakmile jsem zašel do výčepu, už jsem si mohl popovídat s kterýmkoliv chlapem. V cizích městech i velkoměstech, kterými jsem se toulal, postačilo vědy jen zajít do výčepů. Jakmile jsem tam vstoupil, nebyl jsem už v žádném městě cizincem.
A zde přeruším své vyprávění, abych popsal dvě zážitky, které nejsou starší nes rok. Zapřáhl jsem čtyři koně do Lehké bryčky, vzal s sebou Charmian a půlčtvrtého měsíce jsme se projížděli po nejdivočejších horských krajích Kalifornie a Oregonu. Každý den jsem dopoledne věnoval své pravidelně práci – psal jsem romány. Když jsem byl s prací hotov, jeli jsem kolem poledne, nebo i odpoledne, k příští zastávce. Ale zastávky se naskytovaly nepravidelně, silnice také nebyly vědy v nejlepším stavu, a tak jsem si potřeboval vědy předchozího dne rozvrhnout plán cesty i práce na příští den. Musel jsem předem vědět, kdy se vydáme na cestu, abych začal s psaním včas a mohl tak ukončit své denní penzum. Tak například když byla cesta delší, vstával jsem už v pět hodin a dával se do psaní. Ve dnech, kdy byla cesta kratší, nemusel jsem začínat před devátou.
Ale jaképak přesně plány? Jakmile jsem přijel do města a vypřáhl koně, hned cestou ze stájí k hotelu jsem zapadal do výčepů.První bylo: napít se – ano, měl jsem chuť se napít, ale nelze také opomenout, že jsem potřeboval získat informace o poměrech v místě, a jen proto jsem si navykl na takové popíjení. Tak dobrá, nejdřív byl nějaký ten doušek. „Dejte si taky něco,“ říkal jsem výčepnímu. A potom, když jsme popíjeli, začal jsem se vyptávat na cesty a na zastávky, které byly před námi.
„No, víte,“ říkával výčepní, „ona tam vede cesta přes Tarwater Divide. Ta kdysi bejvala dobrá. Jel jsem po ní asi před třemi roky. Ale letos zjara ji uzavřeli. Hned vám řeknu co a jak. Zeptám se na to Jerryho…“ A výčepní se obrátí na nějakého člověka, sedícího za stolem nebo opřeného o pult o kousek dál a který může být právě tak dobře Jerry jako Tom nebo Bill. „Poslouchej, Jerry, jak je to s tou cestou do Tarwateru? Tys přeci byl minulej tejden u Wilkinsů.“
A zatímco se Bill nebo Jerry nebo Tom pozvolna rozhoupává k odpovědi, pobídnu ho, až se taky s námi trochu napije. A pak se rozproudí hovor o výhodách tě nebo jiné cesty, na které z nich jsou lepší štace, jak to bude dlouho trvat, než se tam dostanu, kde jsou nejlepší bystřiny na lov pstruhů a tak podobně, a do toho zase vpadnou další chlapi, kteří jsou povzbuzováni dalšími nápoji.
Ještě dva nebo tři výčepy, a už jsem v dobré náladě a už znám i dost podrobně všechny lidi v městě, všechno o městě a opravdu dost i o jeho okolí. Seznámím se takhle s právníky, redaktory, obchodníky, místními politiky i s farmáři, lovci a horníky, kteří sem zajíždějí, a tak když se večer s Charmian procházím po hlavní třídě, žasne nad tím, co mám známých v tomto naprosto cizím městě.
A tím dokazuji, jakou službu nám prokazuje alkohol, službu, kterou tento Démon současně zvyšuje svou moc nad lidmi. A po celém světě, kam jsem jen za všechna ta léta přišel, tomu bylo vědy právě tak. Až to bylo v kabaretně v Latinské čtvrti v Paříži, v bodegách v nějaké zapadlé italské vesnici, v pokoutní krčmě nějakého přístavního města, až po kluby, kde se pije whisky se sodou – vědy a všude tomu tak bude, kdekoli alkohol sbližuje lidi, vědy se s nimi hned seznámím, sblížím a lépe je poznám. A v příštích Šťastných dobách, až ten Démon bude vypuzen ze světa i s jinými pozůstatky barbarství, bude lidstvo potřebovat nějakou jinou, novou instituci, než jsou výčepy, nějaké jiné místo, kde se lidé budou moci scházet, lidé cizí a velmi cizí, kde se budou moci seznámit, sblížit, poznat.
Ale teď k mému vyprávění. Když jsem ukázal Benicii paty, má další pouť vedla výčepy. Neměl jsem žádné morální předsudky proti pití a chuť tě břečky se mi stále protivila jako kdykoliv předtím. Avšak k svému Démonu jsem už začínal mít respekt. Nemohl jsem mu zapomenout ten podlý trik – jak mi našeptával, abych umřel, když já přece umřít nechtěl. A tak jsem sice pil dál, ale svého Démona jsem měl stále na mušce, a proto jsem se rozhodl, že se napříště vyvaruji všech jeho našeptávání, jak sám sebe zničit.
V cizích městech jsem se ve výčepech vědy hned skamarádil. Když jsem se toulal bez práce a neměl jsem peníze na nocleh, výčep byl jediným místem, kde mě přijali a přistavili mi lavici ke kamnům. Ve výčepu jsem se taky mohl umýt, vykartáčovat si šaty a učesat se. Vždyť výčepy byly vždycky tak po čertech po ruce. V mém kraji na západě jich bylo všude dost a dost.
Takto jsem ovšem nemohl navštěvovat byty cizích lidí. Jejich dveře nebyly pro mne otevřeny; a nikdo mi tam nepřistavil křeslo ke krbu. A ani kostely, ani kazatele jsem nepoznal; a co jsem nepoznal, to mě nevábilo. Nebylo v nich kouzla, oparu romantiky, neslibovaly dobrodružství. Kazatelé byli lidé, jimž se nikdy nic zvláštního nepřihodilo. žili a stále setrvávali na jednom místě, tvorově milující řád i pořádek, vyjezděně koleje, lidé úzkoprsí, omezení. Nebylo v nich nic velkorysého, byli bez fantazie a neznalí pocit přátelství. Já však chtěl poznat dobré chlapíky, přístupně a otevřeně, odvážně a občas i ztřeštěně, chlapíky se srdcem na pravém místě, kteří dávali své poslední, a ne lidi se zaječím srdcem.