(Myslím, že to byl Haywards, ale právě tak dobře to mohlo být třeba San Leandro nebo Niles. A i kdybych měl přijít o spásu duše, nemohu si teď vzpomenout, jestli ti hancockští hasiči byli organizováni u republikánů nebo u demokratů. Ale na tom koneckonců nezáleží, jejich političtí vůdci neměli dost nosičů pochodní a každý, kdo chtěl s nimi dělat parádu, mohl se pak, měl-li chuť, opít.)
„Město bude vzhůru nohama,“ pokračoval Joe Goose. „A chlast? Ten poteče jako voda. Politikově skoupili zásoby z výčepů. A všecko zadarmo. Jen budete hezky mašírovat a hodně řvát v jejich prospěch. Uděláme z toho peklo!“
Na stanici na Osmě třídě poblíž Broadwaye nás oblékli do hasičských košil, dali každému helmu a pochodeň a nacpali nás do vlaku jako dobytek, přičemž jsme reptali, že nám nedali na cestu ani lok. Ach, ti politikáři už měli patrně z dřívějška špatné zkušenosti s lidmi, jako jsme byli my. Ani v Haywardsu nám nedali nic k pití. Nejdřív paráda a potom chlast – tak zněl rozkaz toho večera.
Parádovali jsme tedy. A potom nám páni otevřeli hospody. Najali zvláštní výčepní a před každým pultem, prosáklým a neutřeným, se tísnili pijáci v šesti řadách. Nebylo ani kdy utírat pulty nebo vymývat sklenice, byl jen čas do sklenic čepovat. Chlapi z oaklandského pobřeží dovedou být občas náramně žízniví.
Avšak taková mačkanice a tlačenice před pultem byla pro nás příliš zdlouhavá. Vždyť pití bylo přece naše. Politikově nám to zaplatili. Copak jsme nedělali parádu a nevydělali si na to? A tak jsme proto zaútočili z boku kolem rohu pultu, protestující výčepní jsme odstrčili stranou a sami jsme si posloužili lahvemi.