Prohnaně triky Démona neznají konce. Kdysi se mě pokoušel svést, abych se zabil. Tenkrát mě opravdu chtěl zabít, a co možná dost rychle. A když nebyl s výsledkem spokojen, pokusil se o nový úskok. Málem by mě dostal, a tím mi dal lekci: začal jsem pít s rozumem a obratněji. Poznal jsem, že i moje úžasné zdraví má své meze, avšak můj Démon že mezí nezná. Poznal jsem, že se za hodinku za dvě dokáže zmocnit mě silně hlavy, širokých ramenou i rozložité hrudi, položí mě na lopatky a s ďábelským stiskem hrdla chce pak ze mne vytřást život.
Seděl jsem s Nelsonem v hospodě na pobřeží. Byl časný večer a jediná příčina, proč jsme tam civěli, byla, že jsme neměli ani krejcar v kapse a že – byly volby! V době voleb se totiž místní politické veličiny, toužící po nějakém mandátu, potulují po výčepech, aby si koupily hlasy voličů. člověk vysedává u stolu na suchu a přemýšlí, kdo by se tak kde našel a dal mu zdarma nalít, anebo má-li snad otevřený úvěr v jiné hospodě, zda se vyplatí dojít ten kus cesty tam a zkusit to, když se náhle vrata hospody rozletí dokořán a vstoupí hrstka hezky oblečených a dobře živených pánů, z nichž přímo sálá blahobyt a blahovůle.
Pro každého mají úsměv i pozdravení – i pro tebe, co nemáš v kapse ani na jedno pivo, pro bázlivého tuláka, který se krčí někde v koutě a jistě nemá ani hlasovací právo, ale může aspoň pořídit soupis přechodných nocležníků v hospodě. A věřte, člověku je hned jinak, když tihle politikáři rozrazí dveře dokořán a vstoupí – ramenatí, s vyklenutým hrudníkem a báječným žaludkem, takže se nutně musí cítit optimisty a pány života. To znamená, že se ten večer pěkně zahřejete a že přinejmenším aspoň něco kápne. A – kdoví když dá pánbů, snad bude i nějaký ten truňk a noc skončí velkolepě, nádherně! A hned nato už stojíš u pultu a proléváš si hrdlo a dovídáš se jména těch vzácných pánů a hned také, na jaké úřady kandidují.
Když tenkrát politikově obcházeli své výčepy, dostalo se mi trpkého poučení a ztratil jsem všechny politické iluze – já, který jsem s nadšením a horlivostí hltal brožury jako Rozbíječ okovů a Jak se hoch z průlivu stal prezidentem. Ano, tady jsem teprve poznával, jak vznešená je politika a s ní i politikově.
A tak v ten večer, o němě jsem se zmínil, seděl jsem s Nelsonem v hospodě na pobřeží: neměli jsme v kapse ani vindru, měli jsme žízeň, ale s ní i víru pijáků v nějaký ten neočekávaný doušek, že se zkrátka něco objeví – třeba ti politikově. A tu vstoupil Joe Goose – s neuhasitelnou žízní, poťouchlýma očkama, pokřiveným nosem, v květované vestě.
„Pojďte, kluci – pití zadarmo – a kolik ho chcete! Vy tam přece nesmíte chybět! To by bylo!“
„Tak? – A kde?“ chtěli jsme hned vědět.
„Jenom pojďte, řeknu vám to všecko po cestě. Škoda každý minuty.“ A jak jsme spěchali vzhůru do města, Joe Goose vysvětloval: „Hancockští hasiči! Jenom si na sebe vezmete červeně košile, na hlavu helmice a do ruky pochodeň. Zrovna jedou zvláštním vlakem do Haywardsu dělat parádu.“