Svlékl jsem se ve vodě a mocnými tempy jsem se dal napříč proudem. A neustal jsem, dokud jsem podle pobřežních světel neusoudil, že jsem hráz konečně obeplul. Pak jsem si lehl naznak a odpočíval jsem. Ta moje tempa mi dala co proto a jen jsem lapal po vzduchu.
Byl jsem nadšen tím, že se mi podařilo uniknout tomu víru. Začal jsem opět svou pohřební píseň, jakési zmateně třeštění zpitého mozku. „Ještě nezpívej, ještě ne,“ našeptával mi můj Démon. „Solano je v provozu celou noc. Uslyší tě, vyjedou s loďkou a zachrání tě. A ty přece nechceš, aby tě zachránili.“ To jsem doopravdy nechtěl. Co? Být oloupen o smrt hrdiny? Nikdy! A ležel jsem ve vodě naznak za svitu hvězd. Díval jsem se na známá světla na hrázi, červená, zelená a bílá, a loučil jsem se s nimi smutně a dával jsem jim všem i každému zvlášť sentimentální sbohem.
Když jsem byl dosti vzdálen, asi uprostřed průplavu, dal jsem se znovu do zpěvu. Chvílemi jsem udělal několik temp, ale celkem jsem se spokojil tím, že jsem se dával unášet proudem a snil Dlouhé opilé sny. Před svítáním chladná voda a také čas, který zatím uplynul, způsobily, že jsem už natolik vystřízlivěl, abych přemítal o tom, kde to v zálivu vlastně jsem; zároveň jsem byl zvědav, zda se příliv nepromění v odliv a nezanese mě zpět dříve, než se dostanu do zálivu San Pablo.
Hned nato jsem pocítil, že jsem velmi unavený a velmi prokřehlý a přitom už zcela střízlivý a že se ani zdaleka nemíním utopit. Rozeznával jsem už hutě v Selby na pobřeží Contra Costa a dále maják na ostrově Klisen. Začal jsem plavat k přístavišti v Solanu, ale byl jsem už příliš slabý a prokřehlý a dostával jsem se jen zvolna kupředu a jen s takovým vypětím sil, že jsem se toho vzdal a spokojil se tím, že jsem se nechal unášet proudem a udělal jen občas nějaké tempo, abych se udržel na hřebenech vln, jejichž pohyb na hladině byl čím dál větší. A tu jsem náhle pocítil strach. Už jsem vystřízlivěl a nechtělo se mi umřít. Nacházel jsem pojednou spoustu důvodů, proč mám žít dále. A čím víc důvodů jsem nacházel, tím se mi zdálo pravděpodobnější, že se přece jen utopím.
Úsvit mě zastihl – to už jsem byl čtyři hodiny ve vodě – v kritickém stavu mezi víry před ostrovem Klisen, kde dravý odliv od úžiny Vallejo zápasil s přílivem od Carquinezskě úžiny a kde se v tě chvíli do nich ještě mísil proud řítící se ze zátoky San Pablo. Zdvihl se prudký vítr a Malé zčeřené vlnky mi vytrvale vnikaly do úst a já začal polykat slanou vodu. Poněvadž se v plavání dobře vyznám, věděl jsem, že tohle bude konec. A tu – připlula loďka. Byl to nějaký řecký rybář, plující do Valleja; a opět mě tedy před mým Démonem zachránila má dobrá fyzická kondice a má síla.
Jen tak mimochodem připomínám, že tenhle bláznovský kousek mého Démona není nic neobvyklého. Řádná statistika sebevražd, na nichž má přímý podíl alkohol, by byla hrozná. V mém případě, v případě zdravého normálního mladého člověka, plného radosti ze života, myšlenka na sebevraždu by byla cosi neobvyklého; je však třeba si povšimnout, že kráčela v patách Dlouhému hýření, když už můj mozek i mě nervy byly otráveny alkoholem, a že dramatická i romantická složka mě obrazotvornosti, zpité až k šílenství, si dokonce v tom nápadu libovala. A přece starší, zchátralejší pijáci, více životem ubití a zbavení všech iluzí, když páchají sebevraždy, činí tak zpravidla po Dlouhém hýření, když jejich nervy i mozek jsou notně prosáklé alkoholem.