Rozhodnutí, abych odtamtud ihned odejel, uspíšil ještě jeden kousek, který si se mnou můj Démon sehrál – strašný, neuvěřitelný kousek, který mi ukázal pravou propast opilství, o jaké se mi dosud ani nesnilo. Kolem jedné hodiny s půlnoci jsem se po pořádně pitce dopotácel na jakousi šalupu na konci přístavu a chtěl jsem se prospat. Carquinezskou úžinou se proud řítí tak rychle jako v mlýnském náhonu – a já, když byl příliv nejsilnější – jsem spadl do vody. Nikdo nebyl na molu a nikdo na šalupě. Proud mě unášel. Já se však nezalekl. To dobrodružství jsem pokládal za zábavné. Byl jsem dobrý plavec a voda, Jež smáčela v tom horečnatém stavu mou kůži, působila jako studený obklad.
A tenkrát provedl můj Démon šílený kousek. Náhle mi přišla na mysl hrozivá myšlenka, že v přílivu zahynu. Nikdy jsem netrpěl chorobnými představami. Myšlenka na sebevraždu mi nikdy nepřišla na mysl. A když mi nyní napadla, pokládal jsem ji za krásně, skvělé vyvrcholení, za dokonalé zakončení svého Krátkého, ale vzrušujícího života. Já, který jsem nikdy nepoznal lásku děvčete, ani lásku k ženě, ani lásku dětí; který jsem se nikdy netěšil hrou na radostných polích umění, ani nezlézal výšiny filosofie, chladně jako hvězdy, ani vlastními zraky nespatřil z nádherného světa něco víc, než co by se za nehet vešlo – já jsem nyní usoudil, že to už je všechno, že všechno jsem už viděl, všechno prožil, že jsem byl vším, co za něco stálo, a že je na čase s tím vším skoncovat. To byl trik mého Démona, který zachvátil mou fantazii a vlekl mě k smrti v omamném snění.
A jak přesvědčivě promlouval! Vždyť prý jsem už přece v životě prožil všecko a všecko prý to stálo za fajfku tabáku. Ta zvířecká opilost, ve které už po měsíce žiju (a k ní se pojily i pocity ponížení a Staré vědomí hříchu), to přece je to poslední a nejlepší, co může být, a já teď viděl, zač to všechno stojí. Vzpomněl jsem si na všechny ty pobudy Staré sešlé opilce, jimž jsem za své peníze dával napít. Jen tohle zůstalo z celého života! Mám se snad stát také jedním z nich? Tisíckrát ne, a já plakal sladce a smutně nad svým mládím, Jež prchalo pryč stejně jako odliv. (Copak jste ještě neviděli plačícího opilce, melancholického opilce? Vždyť je přece najdeme v každém výčepu, a když nemohou najít jiného posluchače, tu vyprávějí své smutky výčepnímu, který je placen za to, aby je vyslechl.)
Voda byla příjemná. Tak má přece chlap umírat. Můj Démon spustil jinou písničku, kterou se mi chtěl vemluvit do mého mozku zpitého až k šílenství. Pryč se slzami a lítostí. Bude to přece jen hrdinská smrt a hrdina si ji přivodí vlastní rukou a vůlí. Zanotoval jsem svou pohřební píseň a bujně jsem se rozezpíval, když bublání a šumění vody v uších mi náhle připomnělo mou hrozivou situaci.
Pod městem Benicií, kde se táhne hráz přístavu Solana, přibírá úžina na šíři a mění se v to, čemu námořníci říkají „Zátoka u Turnerovy loděnice“. Proud mě zanesl stranou po solanský přístav a dále do zátoky. Již z dřívějška jsem věděl o síle víru, který se tvořil v těch místech, kde se proud zatáčel okolo výběžku Mrtvého ostrova a hnal se pak rovnou k přístavišti. Nechtěl jsem, aby mě strhl mezi přístavní kůly. Nebylo by to nic příjemného a proud by tam mnou zmítal pěknou chvíli, než bych se zas dostal do přílivu.
A tenkrát provedl můj Démon šílený kousek. Náhle mi přišla na mysl hrozivá myšlenka, že v přílivu zahynu. Nikdy jsem netrpěl chorobnými představami. Myšlenka na sebevraždu mi nikdy nepřišla na mysl. A když mi nyní napadla, pokládal jsem ji za krásně, skvělé vyvrcholení, za dokonalé zakončení svého Krátkého, ale vzrušujícího života. Já, který jsem nikdy nepoznal lásku děvčete, ani lásku k ženě, ani lásku dětí; který jsem se nikdy netěšil hrou na radostných polích umění, ani nezlézal výšiny filosofie, chladně jako hvězdy, ani vlastními zraky nespatřil z nádherného světa něco víc, než co by se za nehet vešlo – já jsem nyní usoudil, že to už je všechno, že všechno jsem už viděl, všechno prožil, že jsem byl vším, co za něco stálo, a že je na čase s tím vším skoncovat. To byl trik mého Démona, který zachvátil mou fantazii a vlekl mě k smrti v omamném snění.
A jak přesvědčivě promlouval! Vždyť prý jsem už přece v životě prožil všecko a všecko prý to stálo za fajfku tabáku. Ta zvířecká opilost, ve které už po měsíce žiju (a k ní se pojily i pocity ponížení a Staré vědomí hříchu), to přece je to poslední a nejlepší, co může být, a já teď viděl, zač to všechno stojí. Vzpomněl jsem si na všechny ty pobudy Staré sešlé opilce, jimž jsem za své peníze dával napít. Jen tohle zůstalo z celého života! Mám se snad stát také jedním z nich? Tisíckrát ne, a já plakal sladce a smutně nad svým mládím, Jež prchalo pryč stejně jako odliv. (Copak jste ještě neviděli plačícího opilce, melancholického opilce? Vždyť je přece najdeme v každém výčepu, a když nemohou najít jiného posluchače, tu vyprávějí své smutky výčepnímu, který je placen za to, aby je vyslechl.)
Voda byla příjemná. Tak má přece chlap umírat. Můj Démon spustil jinou písničku, kterou se mi chtěl vemluvit do mého mozku zpitého až k šílenství. Pryč se slzami a lítostí. Bude to přece jen hrdinská smrt a hrdina si ji přivodí vlastní rukou a vůlí. Zanotoval jsem svou pohřební píseň a bujně jsem se rozezpíval, když bublání a šumění vody v uších mi náhle připomnělo mou hrozivou situaci.
Pod městem Benicií, kde se táhne hráz přístavu Solana, přibírá úžina na šíři a mění se v to, čemu námořníci říkají „Zátoka u Turnerovy loděnice“. Proud mě zanesl stranou po solanský přístav a dále do zátoky. Již z dřívějška jsem věděl o síle víru, který se tvořil v těch místech, kde se proud zatáčel okolo výběžku Mrtvého ostrova a hnal se pak rovnou k přístavišti. Nechtěl jsem, aby mě strhl mezi přístavní kůly. Nebylo by to nic příjemného a proud by tam mnou zmítal pěknou chvíli, než bych se zas dostal do přílivu.
<< Home