Druhé místo, kam jsem si vždy zašel, když jsem byl v tísni, byl výčep. Majitele toho výčepu jsem od vidění znal několik let. Nikdy jsem v jeho výčepu nic neutratil, ani když jsem si přišel od něho vypůjčit. A přece mi nikdy neodepřel tu částku, o kterou jsem ho požádal. Naneštěstí dříve než se mi začalo dobře dařit, odstěhoval se do jiného města. A podnes je mi líto, že odešel. To už je nepsaný zákon, kterému jsem se naučil. Slušelo by se, abych mu ještě dnes zaplatil, a já bych to udělal hned, jen kdybych věděl, kde je; zašel bych k němu a utratil u jeho pultu třebas i pár dolarů na znamení dávně vděčnosti.
Tím nechci vychvalovat majitele výčepů. Píšu to jen proto, abych odhalil moc Démona alkoholu a ukázal na jednu z tisíce cest, na nichž s ním člověk přichází tak dlouho do styku, až nakonec pozná, že se bez něho nemůže obejít.
Ale abych se vrátil ke svému vyprávění. Když jsem se rozloučil s dobrodružstvím a ponořil se až po uši do studií a když jsem tak měl celý den stále co na práci, ani mi nepřišlo na mysl, že můj Démon je vůbec na světě. V mém okolí tehdy nikdo nepil. Kdyby někdo býval pil a kdyby mi nabídl, pil bych také. Tehdy tomu však bylo tak, že jakmile jsem měl volnou chvilku, hrál jsem šachy, chodil na procházky s hezkými děvčaty, které také studovaly, nebo jsem jezdil na kole, když jsem ovšem měl právě to štěstí, že jsem si je mohl vyplatit ze zastavárny.
A na to kladu zvláštní důraz: Neměl jsem ani nejmenší touhy po alkoholu, a to dokonce ani po dlouhé a tvrdě škole svého Démona. Navrátil jsem se z tě druhé strany života a těšil jsem se z idylické naivnosti studentů a studentek. Kromě toho jsem našel cestu do říše duchovních rozkoší a byl jsem jimi opojen. (Ale běda! Později jsem poznal, že i po chvílích duševního opojení přicházívá na nás kocovina.)