„Kdykoli,“ řekl jsem statečně. „A čím dřív, tím líp.“
„Tak dobrá,“ odpověděl. „Nastoupíte zítra ráno v sedm.“
Vyšli se mnou ven a ukázali mi mé povinnosti. Sdělili mi i pracovní podmínky – desetihodinový pracovní den, a to i o nedělích a o svátcích, každý měsíc jeden den volna a plat třicet dolarů za měsíc. Nadšen jsem zrovna nebyl. Před léty v továrně na konzervy jsem vydělával dolar denně při desetihodinové pracovní době. Utěšoval jsem se pomyšlením, že moje pracovní schopnost se léty a se vzrůstem mých sil nezvýšila, protože jsem zůstal neškoleným dělníkem. Teď už tomu ale je jinak. Začal jsem se odborně školit pro své povolání, pro kariéru, pro šťastnou budoucnost a pro dceru ředitele.
A začal jsem jaksepatří od samého základu. To bylo přece to hlavní. Přidával jsem uhlí topičům, topiči je házeli lopatami do pecí, kde jeho tepelná energie byla proměňována v páru, pára se ve strojovně měnila v elektřinu a s její pomocí pracovali elektrotechnici. Přidávání uhlí je zajisté jen pouhým začátkem – jestliže ovšem ředitele nenapadne poslat mě ještě do dolů, odkud se uhlí přiváží, abych tak nabyl ještě důkladnějších vědomostí o tom, jak vzniká elektřina potřebná pro tramvaje.
Práce! Ačkoliv jsem již dříve pracoval s chlapy, zjistil jsem, že nemám ani ponětí o tom, co to vlastně práce je. A k tomu deset hodin denně! Musel jsem připravovat uhlí pro denní i noční směny, a přestože jsem pracoval i o polední přestávce, nikdy jsem nekončil práci před osmou večer. Pracoval jsem denně dvanáct až třináct hodin a za práci přesčas mi neplatili jako dříve v konzervárně.
Celé tajemství mohu prozradit už nyní. Pracoval jsem totiž za dvě síly. Přede mnou pracoval jeden dospělý a statný dělník v denní směně a jeden dospělý a rovněž statný dělník zase v noční. Každý dostával čtyřicet dolarů měsíčně. Vrchní ředitel, který velmi dbal na úsporně vedení podniku, mě přemluvil, abych vykonával práci za oba za třicet dolarů měsíčně. Myslel jsem, že ze mne chce udělat elektrotechnika. Ve skutečnosti ušetřil společnosti padesát dolarů měsíčně na režijních výlohách.
Ale já jsem zprvu nevěděl, že pracuji vlastně za dva dělníky. Nikdo mi to neřekl. Právě naopak, ředitel varoval každého, kdo by mi to chtěl říci. První den jsem se do toho řádně pustil. Pracoval jsem na plné obrátky, plnil železné kolečko uhlím, vlekl se s ním do výtopny a vysypával je na plošinu před pece.
Práce! Pracoval jsem víc než ti dva muži, které jsem nahradil. Ti jenom vozili uhlí a vyklápěči je na plošinu. Ale já vozil uhlí na denní směnu a ještě jsem musel připravit uhlí na noc, na hromadu u stěny ve výtopně. Výtopna však byla malá. Nestačila pro přísun uhlí také pro noční směnu. Musel jsem proto uhlí pro noční směnu vždy nakupit do výšky a hromadu pak podpírat silnými fošnami. Na vršek hromady jsem pak musel uhlí házet lopatou a měl jsem tak vlastně dvojí práci.
Pot se ze mne jen řinul, ale já neustal, ačkoliv jsem cítil, jak mě to vyčerpává. 0 desáté dopoledne jsem už byl tak tělesně vyčerpán a měl jsem takový hlad, že jsem zhltl dva krajíce chleba s máslem, které jsem měl k obědu. Hltal jsem vestoje, uhelný prach mě pokrýval a nohy se pode mnou třásly. 0 jedenácté jsem takto dojedl celý svůj oběd. Ale co na tom. Uvědomil jsem si, že mi to umožní pracovat i o polední přestávce. A pracoval jsem i celé odpoledne. Stmívalo se a já pracoval při elektrickém světle. Denní topiči odešli, noční přišli – a já pořád dřel.
O půl deváté, vyhladovělý a potácející se, jsem se šel umýt, přestrojit a vlekl jsem znavené tělo k tramvaji. Domů jsem měl tři míle a dostal jsem volný lístek s podmínkou, že si mohu sednout, když nebude stát některý pasažér jedoucí za plnou cenu. Když jsem klesl na sedadlo v koutě na plošině, modlil jsem se, aby nějaký pasažér nechtěl mé místo. Ale vůz se naplnil a v polovině cesty přistoupila nějaká žena a neměla si kam sednout. Chtěl jsem vstát, ale s úžasem jsem zjistil, že prostě nemohu. Za chladného větru, který na mne foukal, znaveně tělo mi ztuhlo. Trvalo to až do konce cesty, než jsem opět trochu rozhýbal své bolavé údy a svaly a mohl sestoupit na stupátko. A když tramvaj zastavila na mém nároží, málem bych byl při vystupování spadl na zem.
Dovlekl jsem se domů kolem dvou bloků a vbelhal se do kuchyně. Matka se dala do vaření a já se zatím pustil do chleba s máslem. Ale dřív než jsem utišil hlad nebo než se řízek usmažil, už jsem tvrdě spal. Marně mnou matka třásla, aby mě probudila, abych snědl maso. Když se jí to nedařilo, dopravila mě s pomocí otce do mého pokojíku, kde jsem klesl na postel jako zabitý. Odstrojili mě a přikryli. Ráno při buzení nastal smrtelný zápas. Všechno mě hrozně bolelo, a co bylo nejhorší, ruce mi začaly v zápěstí otékat. Ale vynahradil jsem si nesnědenou večeři, dal jsem si náramnou snídani, a když jsem se belhal k tramvaji, nesl jsem si dvojnásobný oběd než den předtím.
Práce! Dejte nějakému mladíku, kterému právě minulo osmnáct, naházet lopatou dvakrát tolik uhlí, co naházejí dva dospělí chlapi! Práce! Dávno před polednem jsem dojedl poslední sousto ze svého obrovského oběda. Ale já se rozhodl, že jim ukážu, co dovede čilý mládenec, když se rozhodne dostat se nahoru. Nejhorší na tom bylo, že mi ruce v zápěstí otékaly a vypovídaly službu. A málokdo pochopí, co je to za bolest, chodit s podvrtnutým kotníkem. Představte si to utrpení s oteklým zápěstím muset nakládat uhlí a vláčet za sebou naložené kolečko.
Práce! Nejednou jsem klesl na hromadu uhlí, kde mě nikdo nemohl vidět, a plakal jsem vzteky, pokořením, vyčerpáním i ze zoufalství. Ten druhý den byl pro mne nejhorší a jen denní topič, který mi stáhl obě zápěstí širokými řemínky, mi pomohl přežít a dovézt zbytek uhlí na noc před skončením mé třinácté pracovní hodiny. Stáhl mi je tak silně, že to vypadalo, jako bych měl nepatrně ohebně sádrově obvazy. Řemínky zachycovaly nárazy i tlak, jímž dosud byla vystavena má zápěstí, a byly tak utaženy, že pod nimi nebylo místa, aby se opuchliny zvětšily nebo zapálily.
Takhle jsem se tedy učil elektrotechnikem. Večer co večer jsem se belhal domů, usínal jsem dříve, než jsem se mohl navečeřet, a při svlékání i do postele mi museli pomáhat. A ráno co ráno, stále s většími porcemi oběda v bandasce, jsem se belhal z domu cestou do práce.