XXI.

A podívejte! Jakmile jsem se vydal za dobrodružstvím, hned jsem se zas setkal s Démonem alkoholu. Na svých toulkách jsem potkával celou řadu neznámých lidí a společná pitka mě s nimi vědy blíže seznámila a otevřela cestu k novým dobrodružstvím. Ať už to bylo ve výčepech s podroušenými měšťáky, anebo s opravdovými tuláky, kteří mívali většinou notně v hlavě a po kapsách dobré zásoby truňku, anebo s pobudy, kteří pili už jen denaturovaný líh. Ano, i v zemi, kde vládla prohibice, jako tomu bylo ve státě Iowa roku 1894; když jsem šel po hlavní třídě v Des Moines, hned mě cizí lidé zvali do tajných zapadáků – vzpomínám si, jak jsem tam popíjel u holičů, v klempířských dílnách i ve skladištích nábytku.
Alkohol nikdy nechyběl. I tulák se mohl v těchto nádherných časech zpít, kdykoli chtěl. Vzpomínám si také, jak jsme se jednou notně zpili v buffalskě věznici a jak jsme si na další pití vyžebrali hned po propuštění, přímo na hlavní třídě.
Neměl jsem zvláštní touhu po alkoholu, ale když jsem byl s těmi, kdo pili, pil jsem také. Líbilo se mi cestovat i toulat se s nejživějšími a nejodvážnějšími chlapy, a ti právě vždy nejvíce pili. Byli to výborní kamarádi, velmi odvážní a velmi samorostlí. Snad to způsobil jejich přebytek temperamentu, že se obrátili zády k všednímu životu a jeho svízelím a nalézali útěchu ve vylhaných a fantastických příslibech Démona alkoholu. Ať je tomu jak chce, chlapy, kteří se mi nejvíc líbili a s kterými jsem si přál být co nejvíc pohromadě, jsem bez výjimky nacházel ve společnosti tohoto Démona.
Za svých toulek po Spojených státech jsem dospěl k novému názoru na život. Jako tulák jsem se ocitl jaksi mimo společnost, či ještě spíše pod ní, jakoby ve sklepě. Mohl jsem aspoň lépe pozorovat celou tu společenskou mašinérii při práci. Vidě! jsem, jak se kola této mašinérie roztáčejí, a došel jsem k názoru, že tělesná práce není v ní tak ceněna, jak se nám to snažili namluvit učitelé, kněží a politikově. Lidé, kteří neměli kvalifikaci, byli jako bezmocný dobytek. Když se někdo něčemu vyučil, musel vstoupit do odborů, aby mohl pracovat ve svém oboru. A jeho odbor se pak musel rvát a hrdlit se svazy zaměstnavatelů o zvýšení platů a snížení pracovní doby. A svazy zaměstnavatelů se právě tak rvaly a hrdlily. Nic důstojného jsem v tom neviděl. Když některý dělník zestárl nebo utrpěl úraz, byl vyhozen na smetiště jako vyřazený stroj. Viděl jsem až příliš mnoho těch, kteří končili svůj život takto nedůstojně.
A tak jsem dospěl k novému názoru, že pracovat rukama není důstojně a že se to nevyplácí. Nechci nic slyšet o žádném řemesle – tak jsem se tehdy rozhodl – a o dcerách ředitelů také ne. Ale také nic o vězení. To bylo téměř stejně tak zhoubně jako být dělníkem. Za mozek se platí, a ne za sílu rukou – a proto jsem se rozhodl, že už nikdy nepůjdu se svými svaly na trh práce. Mozek a jedině mozek dám na prodej.
Vrátil jsem se do Kalifornie s pevným rozhodnutím, že budu pečovat o rozvoj svých duševních schopností. To znamenalo školskou výchovu. Obecnou školu jsem už dávno vychodil, a tak jsem se dal zapsat na oaklandskou střední školu. Abych měl z čeho být živ, přijal jsem tam místo školníka. Sestra mi také vypomáhala; a já se ani neostýchal posekat někomu trávu na zahradě nebo zajít někam vyklepat koberce, když jsem měl právě půl dne volno. Pracoval jsem, abych se zbavil práce, a byl jsem si dobře vědom tohoto podivného paradoxu.
Zanechal jsem přátelství s chlapci i lásku k dívkám, a s tím Louise Shattucka i Haydee i podvečerní procházky. Vstoupil jsem do debatního kroužku Henryho Claye. Byl jsem zván do domácností některých členů kroužku a tam jsem se seznamoval s hezkými děvčaty, jejichž sukýnky sahaly také až k zemi. Rád jsem navštěvoval i malé uzavřeně kluby, kde jsme debatovali o poezii a o umění, ba i o tajích gramatiky. Vstoupil jsem rovněž do místní socialistické organizace, kde jsme studovali a debatovali o národním hospodářství, o filosofii a o politice. Měl jsem půl tuctu všelijakých legitimací do veřejných čítáren a studium jsem si horlivě doplňoval četbou.
A půldruhého roku jsem se nenapil a ani si na pití nevzpomněl. Neměl jsem na to čas a jistě jsem neměl k tomu sklon. Při své práci školníka, při studiích a při nevinných zábavách, jako byly šachy, neměl jsem ani chvíli nazbyt. Objevoval jsem nově světy, a tak vášnivě jsem se oddal tomuto průzkumu, že starý svět i s mým Démonem mě víc nelákaly.