A teď si představte,

že jsem přece jen zašel do výčepu. Navštívil jsem Johnnyho Heinholda za pultem U Poslední naděje, abych si půjčil nějaké peníze. A tady právě začíná nová fáze mých styků s Démonem alkoholu. Majitelé výčepů jsou, jak známo, dobří chlapíci. V podstatě bývají štědřejší než obchodníci. Když jsem prostě potřeboval deset dolarů a neměl jsem se kam obrátit, zašel jsem k Johnnymu Heinholdovi. Už uplynulo několik let, co jsem tam byl posledně a utratil u jeho pultu nějaký ten centík. A ani tenkrát, když jsem si přišel vypůjčit deset dolarů, jsem si nedal nalít. Johnny Heinhold mi těch deset dolarů dal a nechtěl na mně ani úpis, ani úroky.
V tě krátké době svého úsilí o vzdělání zašel jsem si k Heinholdovi vypůjčit peníze víc než jedenkrát. Když jsem se dal zapsat na univerzitu, půjčil mi čtyřicet dolarů bez úroků, bez úpisu a ani jednou jsem si nemusel dát nalít. A přece – a v tom je jádro věci, zvyk i jakýsi nepsaný zákon – v dobách svého úspěchu, ještě po létech, jsem si zaběhl ze své obvyklé cesty kolem nejednoho dlouhého bloku domů k Johnnymu Heinholdovi, abych u jeho pultu utratil úroky z rozličných půjček. Ne snad že by to Johnny Heinhold po mně chtěl, nebo snad dokonce očekával. Dělal jsem to prostě, jak už jsem řekl, ve shodě s nepsaným zákonem, který jsem poznal ještě s mnoha jinými věcmi, jež byly úzce spjaty s mým Démonem. Octne-li se člověk v takové nouzi, že už nemá nikoho, ke komu by se obrátil o pomoc, kdy nemá ani nejmenší záruku, kterou by na něm požadoval zatvrzelý lichvář, může si zajít k známému majiteli výčepu. Vděčnost je člověku vrozená. A když takový člověk, kterému výčepní pomohl, má zas jednou peníze, věřte tomu, že část z nich přijde na pult téhož majitele výčepu, který mu kdysi prokázal přátelskou službu.
Opravdu, vzpomínám si na počátek své literární dráhy, kdy malé částky, které jsem si vydělal po časopisech, přicházely s tragickou nepravidelností a kdy jsem se současně těžce protloukal životem s rozrůstající se rodinou –ženou, dětmi, matkou, synovcem, s mamkou Jennie a jejím starým manželem, jimž se vedlo špatně. Tenkrát jsem si mohl půjčovat pouze na dvou místech: u holiče a ve výčepu. Holič si vybíral pětiprocentní úrok vždy na měsíc dopředu. Tak když jsem si vypůjčil sto dolarů, vyplatil mi na ruku pětadevadesát. Zbývajících pět dolarů si už ponechal jako úrok na první měsíc. A příští měsíc jsem mu zaplatil zase pět dolarů a tak to šlo každý měsíc, dokud jsem neudělal u nakladatelů scénu a půjčku nezaplatil.