A zanedlouho jsem poznal lásku k děvčeti, všechnu její lahodu i blaženost, všechnu slávu i úžas. Budu jí říkat Haydee. Bylo jí tak asi patnáct nebo šestnáct. Sukýnka jí dosahovala až ke střevíčkům. Seděli jsme spolu na shromáždění Armády spásy. Nepatřila však k ní a také ne její teta, která tu s ní seděla; ta přijela na návštěvu z venkova, kde tenkrát ještě podobně organizace nebyly, a zaskočila sem na půlhodinku jen tak ze zvědavosti. Louis seděl vedle mne a pozoroval nás, určitě jen pozoroval, protože Haydee nebyla jeho typ.
Nemluvili jsme, avšak v této velké půlhodině jsme kradmo po sobě pokukovali, plaše jsme se vyhýbali pohledům a kradmo je zase opětovali, až se naše zraky několikrát na chvíli setkaly. Měla něžnou oválnou tvářičku. Její hnědé oči byly krásné. Její nosík byl jako sen a právě tak i sladké rty, prozrazující šibalství. Měla baret a zdálo se mi, že její hnědé vlasy mají nejkrásnější odstín hnědé barvy, jaký jsem kdy viděl. A z tohoto jediného, půl hodinky trvajícího zážitku jsem nabyl přesvědčení, že láska na první pohled je možná.
Až příliš brzy teta i Haydee odešly. (Ze schůze Armády spásy je možno odejít kdykoliv.) Hned jsem ztratil všechen zájem o schůzi a po přiměřeném intervalu asi dvou minut nebo ještě kratším vyšel jsem s Louisem také. Jak jsme vycházeli, dala mi nějaká žena v pozadí sálu očima znamení, vstala a šla za mnou. Nebudu ji popisovat. Patřila mezi lidi, jako jsem byl já, a kdysi se se mnou přátelila na pobřeží. Když Nelsona zastřelili, umřel jí v náručí a věděla, že jsem jedním z jeho kamarádů. A že prý mi musí říci, jak Nelson zemřel, a já to chtěl vědět, a tak jsem s ní proběhl životem zpět od vznikající lásky chlapce k hnědovlasé dívce v baretu až zas do starých divokých dnů, jaké jsem kdysi znal.
A když jsem vyslechl to vyprávění, hned jsem zase spěchal za Louisem; obával jsem se, že ztratím svou lásku hned s prvým pohledem na ni. Avšak na Louise bylo spolehnutí. Věděl už, že se jmenuje Haydee. Věděl, kde bydlí. Každý den prý chodí kolem kovárny, kde pracoval, do Lafayettovy školy a zase zpět domů. A dále, vídával ji tu a tam s Ruth, jinou studentkou, a co víc, Nita, prodavačka z cukrárny, byla přítelkyně těhle Ruth. Teď už zbývalo jen zajít do cukrárny a pokusit se, zda by Nita odevzdala Ruth lísteček pro Haydee. Až k tomu svolí, pak už zbývá jen lísteček napsat.
A tak se i stalo. A v kradmých půlhodinkách, kdy jsme se scházeli, jsem poznal všechno sladké blouznění zamilovaného hocha a děvčete. Není to ovšem největší láska na světě, ale chci tvrdit, že taková láska je nejsladší. Ach, když si jen na to vzpomenu! Nikdy nemělo děvče nevinnějšího milého, než jsem byl já, a já byl přece na svá léta už tak prohnaný a divoký. 0 děvčatech jsem však tenkrát nevěděl nic. A zdravili mě přece jako krále lovců ústřic a ve světě jsem všude platil za chlapa mezi chlapy; dovedl jsem řídit plachetní loď, plavit se volně za noci i v bouři, účastnil jsem se nejdivějších rvaček v námořnické čtvrti a uplatnil jsem se při nich, i celou hospodu u pultu jsem dovedl vyčastovat – a já jsem nepřipadl ani na to nejmenší; co bych řekl tomuhle kotěti, jehož sukénka sahala po kotníky a které tak naprosto neznalo život, jak já ho znal, či se aspoň domníval, že ho znám.
Vzpomínám si, jak jsme seděli na lavičce pod hvězdnatým nebem. Mezi námi zůstalo místa na dobrou stopu. Něžně jsme se na sebe dívali, lokty jsme se opírali o opěradlo lavičky; a jednou nebo dvakrát se naše lokty dotkly. A po celý ten čas jsem byl šťasten až k zbláznění a vyhledával jsem nejjemnější a nejněžnější slůvka, abych neurazil její citlivý sluch, a namáhal jsem si mozek, abych vytušil, co asi ode mne očekává. Co asi očekávají děvčata od hochů, když s nimi sedávají na lavičce a nesměle se snaží vytušit, co je láska? Co asi ona ode mne očekává? Očekává, že ji políbím? Očekává, že se o to pokusím? A když to očekává, a já to neudělám, co si asi o mně pomyslí?
Ach, byla moudřejší než já – teď to vím – ta malá nevinná dívenka – ženuška ve své sukénce po kotníky. Vyznala se v chlapcích už dávno. Povzbuzovala mě, jak se na dívku sluší. Svléknuté rukavičky měla v jedné ruce a pamatuji se, jak mě lehce i směle s lehkým flirtováním s nimi vždy uhodila přes ústa, jako by mi chtěla vyčíst něco, co jsem jí právě řekl. Myslel jsem, že rozkoší omdlím. Byla to nejkouzelnější věc, co se mi do té doby přihodila. A ještě teď si vzpomínám na jemnou vůni, jež lpěla na těch rukavičkách a již jsem vdechoval, když se dotýkaly mých úst.