XX.

V továrně na jutu nedodrželi slib, že mi zvýší plat na dolar a čtvrt denně, a já, jako svobodný americký mladík, jehož předkové bojovali ve všech válkách již od starých předrevolučních bojů s Indiány, jsem uplatnil své právo na svobodnou pracovní smlouvu a dal jsem výpověď. Stále jsem byl přesvědčen, že přece někde zakotvím, a chtěl jsem se jen poohlédnout kde. Jedna věc byla jistá. Práce nekvalifikovaného dělníka byla špatně placena. Musím se vyučit nějakému řemeslu – a tu jsem se rozhodl pro elektrotechniku. Elektrotechniků bylo stále víc a víc zapotřebí. Ale jak se stát elektrotechnikem? Neměl jsem peníze, abych mohl navštěvovat odbornou nebo vysokou školu. A potom – o školách jsem neměl valného mínění. Byl jsem spíše zaměřen k praxi. A stále ještě jsem věřil starým povídačkám, které byly dědictvím amerických chlapců v době, kdy jsem byl ještě kluk.
Hoch z přístavu se prý může stát i prezidentem. Každý chlapec, který vstoupí do zaměstnání u kterékoli firmy, může se prý vlastní pílí, energií i vytrvalostí naučit svému oboru, postupovat pak z místa na místo, až je nakonec přijat za společníka firmy. Kdy se stane vedoucím firmy, to už je pak jen otázka času. Velmi často to prý tak zněla ta povídačka – hoch svou pílí i houževnatostí dotáhl tak daleko, že se i oženil s dcerou svého zaměstnavatele. I já jsem tomu věřil, a co se týče děvčat, byl jsem si zcela jist, že se ožením s dcerou svého zaměstnavatele. Všichni chlapci v románech to dokázali, hned jak dospěli.
Proto jsem dal navždy sbohem svým cestám za dobrodružstvím a zašel do elektrárny jedné oaklandské pouliční dráhy. Navštívil jsem dokonce i ředitele v tak krásné pracovně, že jsem úžasem téměř oněměl. šel jsem však hned s pravdou ven. Řekl jsem mu, že se chci stát elektrotechnikem, že se práce nijak nebojím, že jsem na ni zvyklý a že to závisí jen na něm, aby si mě prohlédl a posoudil, zda jsem dost schopný a silný. Řekl jsem mu, že chci začít od piky a vypracovat se výš a že chci věnovat celý svůj život tomuto povolání.
Když tohle ředitel vyslechl, zazářil. Řekl mi, že jistě budu mít úspěch a že je přesvědčen, že mladým Američanům, kteří se chtějí dostat výš, je třeba pomáhat. Vždyť prý zaměstnavatelé stále hledají takové mladé chlapíky, jako jsem já, ale bohužel, nacházejí je prý jen velmi zřídka. Moje ctižádost je prý krásná a ušlechtilá věc a on sám prý už na to dohlédne, aby mi byla dána příležitost. A já mu naslouchal s tlukoucím srdcem a v duchu jsem už uvažoval, zda to bude právě jeho dcera, kterou si vezmu za ženu.
„Než nastoupíte místo na trati a naučíte se složitějším a důležitějším úkonům svého povolání,“ povídal, „musíte ovšem napřed pracovat ve vozovně s dělníky, kteří instalují a opravují motory.“ (V té chvíli jsem si už byl jist, že to bude právě jeho dcera, kterou si vezmu, a přemýšlel jsem, jakým kapitálem se asi můj dobrodinec podílí na celém podniku.) .
„Ale jistě sám nahlédnete,“ pokračoval, „že nemůžete hned začít jako pomocný elektrikář ve vozovně. K tomu se teprve musíte dopracovat. Začnete doopravdy od píky. Vaším prvním úkolem bude zametat vozovnu, umývat okna, zkrátka udržovat všechno v čistotě. A až se v tom osvědčíte, pak se můžete stát pomocným elektrikářem v dílně.“
Nechápal jsem, jak zametání a drhnutí dílny může být průpravou pro práci elektrikáře; věděl jsem však z knih, že všichni chlapci začínali s nepodřadnějšími úkoly, a když je dobře plnili, stali se nakonec majiteli celého podniku.
„Kdy mám nastoupit?“ ptal jsem se a nemohl jsem se ani dočkat, kdy už počne má závratná kariéra.
„Ale jak jsme se už dohodli,“ řekl ředitel, „musíte začít od píky. Do dílny nemůžete nastoupit hned v nějaké funkci. Dřív musíte projít strojovnou jako mazač strojů.“
Srdce mi trochu pokleslo, když jsem v té chvíli viděl, jak se cesta mezi mnou a jeho dcerou prodlužuje; ale pak jsem se hned zase vzchopil. Až se obeznámím s parními stroji, budu přece lepším elektrotechnikem. Takovému mazači strojů ve velké duně jistě ujde jen málo věcí týkajících se páry. Jemináčku!
Má kariéra zářila ještě nádherněji než předtím.
„A kdy mám nastoupit?“ ptal jsem se vděčně.
„Ale,“ řekl ředitel, „jistě neočekáváte, že se dostanete hned přímo do strojovny. K tomu je třeba jakési průpravy. A to nejprve ve výtopně. Už vidím, že to sám nahlížíte. A uvidíte, že i zacházení s uhlím je vědecký problém a není možné jej přehlížet. Jestlipak víte, že vážíme každou libru uhlí, co spálíme? Víme navlas o posledním centu všech svých výrobních nákladů a víme, kteří topiči promrhají nejvíc uhlí a kteří topiči buď z nedbalosti, nebo z hlouposti vytěží nejmíň žáru z uhlí, které spálí.“ Ředitel znovu zazářil. „Vidíte, jak velmi důležitá je ta maličkost, uhlí, a čím víc se poučíte z takových maličkostí, tím lepším dělníkem budete – hodnotnějším pro nás i hodnotnějším pro sebe. Tak chcete se do toho dát?“