Pak ale nastal boj

mezi smělostí a rozpaky. Mám snad ve své ruce sevřít tu ručku volně svírající navoněné rukavičky, jimiž se dotýká mých rtů? Mám se odvážit ji políbit, anebo ji vzít kolem pasu? či dokonce k ní blíž přisednout?
Ne, neodvážil jsem se. Nic z toho jsem neudělal. Jen jsem seděl dál a dál ji miloval celou duší. A když jsme se v ten večer loučili, ani jsem ji nepolíbil. Vzpomínám si však, že jsem ji políbil poprvé jindy večer, také při loučení – nádherný okamžik, kdy jsem sebral všechnu svou odvahu a osmělil se. Takhle pokradmu se nám podařilo sejít se asi dvanáctkrát a snad jsme se i dvanáctkrát líbali tak jak se chlapci s děvčaty líbají, krátce, nevinně a plni roztoužení. Nikdy jsme spolu nikam nešli, ani na koncert ne. Jednou jsme spolu snědli cukroví za pět centů. Ale já vždycky hluboce věřil, že mě milovala. Vím, že jsem ji miloval; sníval jsem o ní i za dne po celý rok i déle a vzpomínka na ni je mi velmi drahá.