XIX.

Když jsem byl mezi lidmi, kteří nepili, nikdy jsem si na pití nevzpomněl. Louis nepil. Nemohl si to dovolit ani on, ani já; ale co je důležitější, ani jsme na to neměli chuť. Byli jsme zdraví normální nealkoholici. Kdybychom byli alkoholici, byli bychom pili, ať jsme si to mohli dovolit nebo ne.
Každý večer po práci jsme se umyli, přestrojili, snědli něco k večeři a scházeli se na rohu ulice nebo v malé cukrárně. Avšak teplé podzimní dny minuly a za mrazivých nebo sychravých večerů nebylo právě příjemné scházet se na rohu ulice. A v cukrárničce se netopilo. Když v krámě nebyli zákazníci, uchylovala se Nita, nebo kdo byl právě za pultem, do zadní místnosti, kde bylo zatopeno. Nás však do toho pokojíku nepustila a v krámě bylo tak zima jako venku.
Uvažoval jsem s Louisem, co dělat. Zbývalo jen jediné řešení: výčep, kde se scházejí chlapi, aby se trochu povzbudili alkoholem. Dobře si vzpomínám na ten vlhký a sychravý večer, kdy jsme se třásli bez zimníků, které jsme si nemohli koupit, a jak jsme pak začali hledat nějaký výčep. Ve výčepech je vždycky teplo a je tam i pohodlí. Nešli jsme tam však proto, abychom se napili. Věděli jsme ovšem, že výčepy nejsou žádná charitativní instituce. Nebylo možno si tam jen tak sednout a nedat si občas něco u pultu.
Centíků a nikláků jsme měli málo. Stěží jsme je mohli postrádat, když měly takovou moc, že jsme se za ně mohli svézt tramvají i s děvčetem. (Když jsme byli sami, nikdy jsme za tramvaj neutráceli. Chodili jsme pěšky.) A tak jsme si ve výčepu chtěli pokud možno nejvíc přijít na své. Dali jsme si přinést karty, seděli za stolem a hráli asi hodinu žolíky, a za tu dobu objednal Louis dvě piva a pak zase dvě piva já. Marnotratníci! Jak nás to rmoutilo.
Všímali jsme si lidí, kteří ten podnik navštěvovali. Byli to, jak se zdálo, vesměs lidé středního věku, většinou Němci. Sesedali se jako staří známí do kroužků, takže jsme s nimi přišli jen velmi málo do styku. Na tenhle výčep jsme tedy zanevřeli a odešli jsme roztrpčeni vědomím, že jsme promarnili večer a zbytečně vydali dvacet centů za pivo, o které jsme nestáli.
Příští večery jsme to zkoušeli jinde, až jsme konečně zapadli do Lidového výčepu na rohu Desáté a Franklinovy třídy. Tady už byla družnější společnost. Louis se tu setkal s jedním nebo dvěma kamarády a také já jsem tu potkal spolužáky, s nimiž jsem chodil do školy ještě jako malý chlapec v krátkých kalhotkách. Rozpovídali jsme se o starých časech, co se stalo s tím spolužákem i co zas dělá tamten, a ovšem že jsme hovořili při pivu. Oni nás častovali a my pili. A potom podle pijácké zvyklosti jsme jim zas museli dát nalít my. To bolelo, poněvadž čtyřicet nebo i padesát centů bylo pryč coby dup.
Za ten krátký večer jsme sice okřáli, ale současně jsme se octli na mizině. Peníze na útratu na celý týden byly pryč. Usoudili jsme, že výčep nám vyhovuje, ale rozhodli jsme se, že si příště při pití budeme počínat opatrněji. Také jsme celý zbytek týdne museli šetřit. Neměli jsme ani na tramvaj. Museli jsme proto odříci schůzku se dvěma děvčaty ze západní části Oaklandu, s nimiž jsme si chtěli něco začít. Měli jsme se s nimi setkat příští večer ve městě, ale neměli jsme ani na tramvaj, abychom je zavezli domů. Jako mnozí jiní, kdo se octnou ve finanční tísni, i my jsme se museli na čas stáhnout z veselého víru života – alespoň do sobotního večera, do výplaty. A tak jsme se scházeli s Louisem v nájemné stáji, zapjali jsme si kabáty a za jektání zubů jsme hráli žolíky a kasino, než přešla doba našeho vyhnanství.
Pak jsme se zase vrátili do Lidového výčepu, ale utráceli jsme jen tolik, kolik jsme ze slušnosti museli vydat za ohřátí a za pohodlí. Občas jsme měli smůlu, jako když jsme například v pěti hráli černého Petra o pití a člověk přitom dvakrát za sebou prohrál. Taková smůla znamenala vždy něco mezi dvaceti pěti a osmdesáti centy, podle toho, kolik hráčů si dalo nalít po deseti centech. Ale dočasně jsme mohli ujít zlým následkům takové smůly tím, že jsme si odskočili za pult pro půjčku. To ovšem jen oddalovalo den zaplacení a svádělo nás to k tomu, že jsme utráceli ještě víc, než kdybychom platili hned. (Když jsem se příštího roku zjara vydal z Oaklandu za dobrodružstvím, dobře si vzpomínám, že jsem tenkrát zůstal výčepnímu dlužen dolar a sedmdesát centů. Vrátil jsem se tam pak po dlouhé době, ale výčepní byl už pryč. Stále mu ještě dlužím ten dolar a sedmdesát centů, a kdyby náhodou četl tyto řádky, ať vezme na vědomí, že mu tu částku na požádání zaplatím.)
O té předchozí příhodě v Lidovém výčepu vyprávím jen proto, abych ukázal, jaké svody, léčky a nástrahy nám klade Démon alkohol v takovém zřízení, jako je dnešní, kde jsou výčepy na každém rohu. Louis i já jsme byli dva zdraví mladíci. Nechtěli jsme pít. Ani jsme na to neměli. A přece jsme byli chladným a deštivým počasím donuceni vyhledat výčep a utratit část hubené mzdy za pití. Někteří kritikové nám snad vytknou, že jsme měli zajít do Ymcy, do večerní školy nebo do společenských kroužků a domovů mládeže. Jediná odpověď je, že jsme tam nešli. To je nepopíratelný fakt. Prostě jsme tam nešli. A i dnes, v těchto chvílích, jsou stovky a tisíce chlapců jako Louis a já, kteří se takto stýkají s tím hřejivým Démonem, zvoucím, lákajícím i vábícím druhem, který si je bere pod paží a ukazuje jim svůdnou cestu.