A právě tam se mi přihodilo cosi, co jsem po mnoho následujících roků ani zdaleka nepovažoval za závažně. Ani mi nepřipadlo na mysl zastavit se v Benicii. Odliv mi byl příznivý, vítr byl dobrý, zkrátka, nádherná plavba pro námořníka. Skály zvaně Býčí hlava a Vojenské meče se už přede mnou rýsovaly, naznačujíce vjezd do Suisunského zálivu, nad kterým, jak jsem věděl, je vždy plno par. A přece, jakmile jsem jen zahlédl rybářské čluny kotvící v rákosí, bez rozmýšlení jsem rázem otočil kormidlem, přitáhl plachtu a zamířil rovnou k pobřeží. V tom okamžiku jsem v hloubi svého zmateného mozku věděl, co chci. Chci se napít, chci se opít.
Tomu volání jsem nemohl odolat. Nebylo v něm ani nejmenší nejistoty. Můj ubitý a vyprahlý mozek nepotřeboval nic na světě tak naléhavě jako zbavit se únavy, a to způsobem, o němž jsem věděl, že mu zjedná úlevu. A v tom to právě vězí. Poprvé ve svém životě jsem vědomě a záměrně zatoužil po napití. Tu ukázal můj Démon zcela novou a odlišnou tvář. Alkohol nechyběl mému tělu. Chyběl duši. Můj přepracovaný a uštvaný mozek toužil po zapomnění.
Právě o to tu jde. Připusťme, že můj mozek byl tehdy chorý, avšak kdybych nezpíval dříve, myšlenka na alkohol by mi nikdy nepřišla na mysl. Zprvu jsem měl odpor k alkoholu, pak jsem pil po léta jenom kvůli kamarádství a poněvadž alkohol byl všude na cestách za dobrodružstvím, ale nyní jsem se dostal do stadia, kdy můj mozek netoužil už jenom po napití, nýbrž přímo po tom, abych se opil. A kdybych nebyl tak dlouhou dobu zvyklý na alkohol, můj mozek by po něm tak netoužil. Jistě bych se přehnal kolem Býčí hlavy i přes bílé páry Suisunskěho zálivu ve víru větru, který nadýmal plachtu a vnikal mi do plic, a zapomněl bych na svůj znavený mozek, odpočinul si a osvěžil se.