XXII.

Střední školu jsem měl navštěvovat celé tři roky. Začínal jsem být netrpělivý. A návštěva školy mi už také počínala být po finanční stránce obtížná. Takhle to nemohlo jít dá! a já bych se přece tak rád dostal na univerzitu. Když jsem si odbyl první rok střední školy, rozhodl jsem se, že zbývající dva roky zkrátím. Vypůjčil jsem si peníze a zaplatil za přijetí do vyšších tříd „nalejvárny“ neboli akademie. Zapsali mě tam tak, abych se mohl dostat na univerzitu už po čtyřech měsících a ušetřil téměř celé dva roky.
A jak jsem bifloval! Měl jsem zvládnutou látku dvouletého studia během třetiny roku. Bifloval jsem pět neděl, až mi hlavou hučely jen samé kvadratické rovnice a chemické vzorce. Ale tu si mě ředitel akademie zavolal stranou. Je prý mu velmi líto, ale musí mi vrátit školně a požádat mě, abych z jeho školy vystoupil. Nejde tu prý o záležitost jen školskou. Prospívám prý dobře, a když mě připustí ke zkouškám na univerzitu, je prý přesvědčen, že i tam budu stále dobře prospívat. Obtíž prý je v tom, že zlé jazyky si už nyní o mně šeptají. Cože? Za čtyři měsíce probrat látku určenou na dva roky? Z toho bude skandál a univerzity zpřísní své požadavky na soukromě přípravně školy. Takový skandál si prý on nemůže dovolit, a proto mě žádá, abych laskavě vystoupil.
A já vystoupil. Vypůjčené peníze jsem vrátil, začal zuby a začal biflovat sám. Do přijímacích zkoušek na univerzitu chyběly už jen tři měsíce. Neměl jsem k dispozici laboratoře, ani mi neměl kdo poradit, a tak jsem seděl v ložnici a snažil se zhustit si látku ze dvou školních roků do tří měsíců a přitom si ještě zopakovat vědomosti z předchozího roku.
Studoval jsem denně devatenáct hodin. Tři měsíce jsem to vydržel a jen občas jsem přerušil studium. Vyčerpával jsem se tělesně, vyčerpával jsem se i duševně, ale nevzdal jsem se. Zrak mi slábl, před očima jsem míval mžitky, ale vytrval jsem. Ke konci jsem možná trochu třeštil. Věřil jsem, že jsem objevil vzorec pro kvadraturu kruhu, ale jeho propracování jsem odložil na dobu, kdy budu mít po zkouškách. Pak jim to ukážu.
Nastaly dny jednotlivých zkoušek, během nichž jsem zřídka spával; každou chvíli jsem věnoval biflování a opakování. A když jsem odevzdával poslední písemnou práci, měl jsem už mozek nádherně zatemněný. Na knihu jsem se nechtěl ani podívat. Vůbec se mi nechtělo myslet ani vidět někoho, kdo byl ještě schopen přemýšlet.
V takovém případě mi zbývalo jen jedině řešení – a já se také tak zařídil: cesta za dobrodružstvím. Nečekal jsem ani na výsledek zkoušek. Do vypůjčeného člunu jsem naložil několik dek, trochu jídla – a hned jsem napjal plachtu. Z oaklandské zátoky jsem vyplul časně zrána při nejnižším odlivu, zachytil jsem ještě odplouvající vlny v úžině a hnal jsem se jako o závod vpřed, poháněn ostrým větrem. Nad zátoku San Pablo vystupovaly páry a právě tak i nad Carquinezskými úžinami a já se řítil vpřed napravo od Selbyho hutě, nechávaje za zády pobřeží, které jsem kdysi tak dobře poznal s Nelsonem na palubě Soba.
Přede mnou se vynořila Benicie. Zamířil jsem do zátoky před Turnerovou loděnicí, obeplul přístav v Solanu a hnal jsem se dále kolem rákosin a jakoby na sebe nalepených rybářských chat, kde jsem kdysi pobýval a notně se zpíjel.