Když jsem odešel z prádelny, půjčili mi moje sestra a její muž na cestu do Klondiku.
Do tohoto kraje se tenkrát poprvé všichni pustili na honičku za zlatem; bylo to začátkem podzimu 1897. Bylo mi jedenadvacet let a můj tělesný stav byl skvělý. Vzpomínám si, jak jsme na úseku dlouhém dvacet osm mil museli přenášet zavazadla přes Chilcoot od pobřeží Dyea až k Lindermanovu jezeru; závodil jsem při tom s Indiány a mnohého z nich jsem předstihl. Poslední úsek cesty k Lindermanovu jezeru měřil tři míle. Procházel jsem jím čtyřikrát denně a cestou tam jsem vždy nesl na hřbetě sto padesát liber. To znamená, že jsem denně urazil po nejneschůdnějších cestách čtyřiadvacet mil a z toho dvanáct s břemenem sto padesáti liber.
Ano, kariéru jsem poslal k čertu a znovu jsem se vydal na dobrodružnou cestu za štěstím. A na tě cestě za dobrodružstvím jsem se samozřejmě znovu shledal se svým Démonem. Zase tady byli statní ramenáči, tuláci a dobrodruzi, kterým nevadil nedostatek jídla, ale kteří se nemohli obejít bez whisky. Whisky putovala na zádech po celém tom úseku, zatímco mouka ležela v bednách poděl cesty a nikdo si jí tam ani nevšiml. štěstí mi přálo, že tři muži v mě partě nepili. A tak jsem nepil ani já, kromě vzácných příležitostí a když jsem se náhodou ocitl mezi jinými chlapy. V příruční lékárničce jsem měl láhev whisky. Zátku jsem z ní vytáhl až po půl roce v zapadlém táboře, kde lékař musel operovat nějakého muže a neměl ho čím uspat. Lékař i pacient se o mou flašku rozdělili a pak přistoupili k operaci.
Když jsem se o rok později vrátil do Kalifornie, abych se tam léčil ze svrabu, shledal jsem, že mi zatím zemřel otec a že jsem nyní hlavou i jediným živitelem rodiny. Jestliže řeknu, že jsem nakládal uhlí na parníku z Beránkova moře do Britské Kolumbie a odtamtud se pak plavil do San Franciska v podpalubí, každý pochopí, že z Klondiku jsem si nemohl odnést nic jiného než svrab.
Byly to tenkrát zlé časy. Těžko se sháněla jakákoliv práce. A já jakoukoliv práci přijmout musel, poněvadž jsem stále byl nekvalifikovaný dělník. Na kariéru jsem už nemyslel. S tím byl nadobro konec. Musel jsem se starat o jídlo pro dva krky kromě vlastního, dbát o střechu nad hlavou a k tomu si ještě koupit šaty na zimu, protože mě jedině šaty se hodily pouze na léto. Musel jsem si proto najít cokoliv, a to hned. Potom teprve, až naberu trochu dechu, budu moci pomýšlet na svou budoucnost.
Nekvalifikovaný dělník pocítí bídu a tíži doby vždy jako první a já se nevyznal v ničem, kromě námořnictví a práce v prádelně. Při nových závazcích jsem se už neodvážil jít na moře a práci v prádelně se mi nepodařilo sehnat. Ani nic jiného jsem nemohl sehnat. Dal jsem své jméno do pěti zprostředkovatelen práce. Ve třech listech jsem inzeroval. Vyhledal jsem těch několik známých, o nichž jsem se domníval, že by mi snad mohli opatřit nějaké místo; ale buďto se jim do toho nechtělo, anebo nemohli pro mne opravdu nic učinit.
Bylo mi z toho až k zoufání. Zastavil jsem hodinky, kolo i kabát do deště, který mi tatínek odkázal a na který byl tak pyšný. Bylo to mě jedině dědictví na tomto světě. Stál patnáct dolarů a v zastavárně mi na něj půjčili dva. A jednoho dne se ke mně přihrnul kamarád z dřívějších časů na pobřeží; nesl oblek zabalený v novinách. Nemohl mi ani pořádně vysvětlit, jak k němu přišel, a já také ani na vysvětlení nenaléhal. Chtěl jsem ten oblek pro sebe. Ne snad abych v něm chodil. Dal jsem mu za něj všelijaké tretky, které se nedaly zastavit, a proto neměly pro mne cenu. Ty tretky pak rozprodal po domech a já zastavil oblek za pět dolarů. A v zastavárně – pokud vím – je ten oblek dodnes. Nikdy mi ani nenapadlo, abych ho vyplatil.