Můj výlet člunem na lov lososů trval týden a pak jsem se vrátil, abych vstoupil na univerzitu. Po celý týden jsem se ani nenapil. Abych to opravdu neudělal, musel jsem se vyhýbat návštěvám u starých přátel, protože na všech cestách za dobrodružstvím můj Démon vždycky číhal. První den jsem se ještě musel napít, ale v příštích dnech jsem už nepociťoval, že by mi alkohol nějak chyběl. Zmožený mozek se zase zotavil. A neměl jsem ani výčitky svědomí, že jsem předtím pil. Ani jsem se za to nestyděl, a ani jsem nelitoval toho řádění tenkrát první den v Benicii; už jsem na to zapomněl a s chutí jsem se zas vrátil ke svým studiím a knihám.
Mnoho roků přešlo, než jsem si na ten den opět vzpomněl a plně si uvědomil jeho význam. Tenkrát, a ještě dlouho potom jsem na to všechno myslel jako na pouhý žert. Avšak později, když můj mozek zachvacovala malátnost a myšlenky mi těžkly, vzpomínám si, jak jsem zatoužil po alkoholu pro úlevu, kterou mi přinášel.
Po tom jediném poklesku v Benicii byl jsem i nadále abstinentem, především proto, že jsem alkohol nijak nepotřeboval: A dále proto, že jsem se stále pohyboval mezi studenty a v knihovnách, a tam pití nebylo. Kdybych se vydal na dobrodružnou cestu, byl bych jistě zase pil. Dobrodružně cesty totiž mívají tu slabou stránku, že si na nich Démon alkohol s oblibou vždy zaloví.
Dokončil jsem první semestr studií a v lednu 1897 jsem začal navštěvovat přednášky druhého semestru. Avšak nedostatek peněz a přesvědčení, že univerzita mi nedává všechno, co bych chtěl v tak Krátkém čase, jaký jsem měl k dispozici, získat, mě donutily, že jsem prostě dal studiím vale. Nebyl jsem však příliš zklamán. Studoval jsem dva roky a za tu dobu jsem přečetl velmi mnoho knih, což mělo pro mne větší cenu než vlastní studium. Také má znalost gramatiky i můj sloh se zlepšily. Pravda, neodnaučil jsem se ještě odlišovat přesně některé vazby, avšak při psaní jsem už přestal užívat chybného dvojího záporu, ačkoliv při hovoru, když jsem se trochu rozčílil, jsem ho užíval dále.
Rozhodl jsem se, že ihned začnu budovat svou kariéru. Měl jsem na vybranou čtyři obory: předně hudbu, za druhé básnictví, za třetí psaní filosofických, národohospodářských a politických úvah a za čtvrtě, jako poslední a nejméně v úvahu přicházející možnost, psaní románů. Rozhodně jsem ze svého programu vyškrtl hudbu jako obor, pro který nemám vlohy, uchýlil jsem se do ložnice a pustil se horlivě do druhého, třetího a čtvrtého oboru. Bože, jak jsem tenkrát psal! Snad ještě nebylo tak velké tvůrčí horečky, jaká byla tenkrát ve mně, aby z ní pacient vyvázl se zdravou kůží. Pracoval jsem tak horlivě, že mi mozek div nezměkl a neposlali mě do blázince. Psal jsem všechno – eseje, novely plně vědeckých a sociologických úvah, verše humorně, verše všeho druhu od termín a sonetů až po mamutí epické skladby ve spenserovských strofách. Někdy jsem psával nepřetržitě patnáct hodin, a to i po několik dní za sebou. Občas jsem zapomněl jíst, anebo jsem jídlo odmítl, jen abych se nemusel odtrhnout od svých vášnivých výlevů.
Kromě toho tu byly trampoty s psacím strojem. Můj švagr měl stroj, na kterém ve dne psával. V noci jsem ho tedy mohl užívat já. Byl ale učiněná záhada. Je mi do pláče, když si vzpomenu, jaké zápasy jsem s ním sváděl. Byl to asi vůbec první model z prvního roku éry psacích strojů. Jeho abeceda se skládala jen z velkých písmen a v útrobách mu nejspíš sídlil zlý duch. Neřídil se obvyklými fyzikálními zákony a převracel naruby poučku, že stejně příčiny mají i stejně následky. Přísahám, že ten stroj nevykonal dvakrát za sebou stejnou věc stejně. Stále a stále dokazoval, že stejně příčiny mohou mít nestejně následky.
Jak mě při něm bolíval hřbet! Než jsem se s tím strojem setkal, můj hřbet snesl jakoukoliv námahu, i když s ním nikdo nezacházel příliš šetrně. Avšak můj stroj mě přesvědčil, že místo páteře mám troubel od fajfky. A také ve mně často vyvolával pochyby, že má ramena opravdu něco vydrží. Bolívala mě vždycky jako po revmatickém záchvatu. Do klapek stroje jsem musel mlátit tak tvrdě, že tomu, kdo stál před domem, to jistě znělo jako vzdáleně hromobití nebo jako když někdo rozbijí nábytek. Tak tvrdě jsem musel mlátit do klapek, že mě prsty i zápěstí bolely až k loktům, nalévaly se puchýři, které pukaly a znovu se nalévaly. Být to tak můj stroj, byl bych na něj vzal širočinu.