Tak jsem spálil za sebou všechny mosty a vrhl se do psaní. Obávám se, že jsem si vždy počínal trochu výstředně. Vysedával jsem od časného rána do pozdní noci – psal jsem, přepisoval na stroji, studoval gramatiku, studoval všechny možně druhy slohu, studoval jsem i úspěšně autory, abych přišel na to, jak dosáhli úspěchu. Podařilo se mi zkrátit dobu spánku na pět hodin denně a skoro celých zbývajících devatenáct jsem pracoval. Světlo mi hořívalo až do dvou nebo i tří v noci, což přivedlo moji hodnou sousedku k sentimentálním dedukcím hodným Sherlocka Holmese. Ve dne mě nikdy neviděla, a proto usoudila, že jsem hazardní hráč, kterému matka staví do okna světlo, aby zbloudilého syna přivedla na pravou cestu.
Literát začátečník se musí dlouho trápit s obdobími nouze, když nemá od nakladatele předem vyplacenou zálohu a když všechno, co může zastavit, je už v zastavárně. A tak jsem celou zimu chodil v letních šatech a příští léto jsem prožil nejkrutější a nejdelší období nouze, když členově redakce odcházeli na prázdniny a rukopisy čekaly v zásuvkách, až bude zase po prázdninách.
Pracovalo se mi těžko také proto, že jsem neměl nikoho, kdo by mi poradil. Neznal jsem ani človíčka, který už něco napsal nebo se o to aspoň pokoušel. Ba ani jediného reportéra jsem neznal. A přišel jsem i na to, že se budu muset odnaučit všemu, čemu mě učitelé a profesoři literatury na střední a vysoké škole naučili, chci-li dosáhnout úspěchů jako spisovatel. Tenkrát jsem se nad tím vším velmi zlobil, ale dnes to již chápu. V letech 1895 a 1896 neznali ještě tajemství literárních úspěchů. Věděli všechno o dílech jako V zajetí sněhu nebo Sartor Resartus, avšak američtí nakladatelé z roku 1899 nestáli o takové zboží. Potřebovali zboží z roku 1899 a platili za ně tak dobře, že učitelé a profesoři literatury by se rozžehnali se svými místy, kdyby dovedli takové zboží dodat.
Bojoval jsem dále, zůstával jsem dlužen u řezníka i u hokynáře, hodinky, kolo i otcův kabát putovaly zase do zastavárny, ale já pracoval dál. Opravdu jsem pracoval a spával přitom co nejméně. Kritikově mi vyčítali, že jeden z mých hrdinů, Martin Eden, dosáhl prý až příliš rychle svého vzdělání. Z námořníka, který měl jen obvyklé školní vzdělání, jsem prý udělal během tří let úspěšného spisovatele. Kritikově říkali, že tohle není možně. A přece – já sám jsem byl Martin Eden. Po třech letech práce, z nichž dvě jsem strávil na střední škole a na univerzitě a jeden psaním a přitom všechny tři v usilovném a všestranném studiu, otiskoval jsem již povídky v časopisech jako Atlantic Monthly, prováděl jsem korekturu své první knihy (vyšla v nakladatelství Houghton, Mifflin & spol.), prodával jsem sociologické úvahy časopisu Cosmopolitan a revue McClure, odmítl jsem spolupráci s nakladatelstvím v New Yorku, kterou mi nabídli telegraficky – a připravoval jsem se na svatbu.
Vše, co tu uvádím, ovšem znamená, že jsem opravdu pracoval, zvláště během posledního roku, kdy jsem se ještě učil spisovatelskému řemeslu. A v tomto roce, když jsem tak málo spával a namáhal si mozek až k prasknutí, jsem vůbec nepil a po pití ani nezatoužil. Tenkrát jako by pro mne alkohol vůbec neexistoval. čas od času jsem trpěl velkými bolestmi hlavy, ale nikdy jsem nepomyslel na alkohol jako na nějaký utišující prostředek. Vždyť schválení rukopisů od nakladatelů a jejich peněžní poukázky byly jediným lékem, který jsem potřeboval. Tenká obálka od některého nakladatele v ranní poště mě povzbudila více než půl tuctu koktejlů. A když se z obálky vyloupl šek na slušnou sumičku, bylo to pro mě víc než pořádně napití.
V tomto údobí života jsem ovšem ještě ani pořádně nevěděl, co vlastně koktejl je. Vzpomínám si, že když vyšla má první kniha, několik Aljaščanů, kteří byli členy uměleckého klubu, mě pozvalo a pohostilo jednoho večera v klubu v San Francisku. Usadili jsme se v báječných kožených křeslech a objednali si něco k pití. Dosud nikdy jsem nezaslechl tolik podivných názvů likérů, bowlí a zvláštních druhů whisky. Nevěděl jsem, co je likér, co je bowle, a nevěděl jsem ani, že skotská a whisky je vlastně totéž. Znal jsem jen nápoje chudých lidí, nápoje zapadlých krajů a přístavních měst – laciné pivo a levnou whisky, a tě se říkalo právě jen whisky a nikdy jinak. Byl jsem na rozpacích, co si mám vybrat, a číšník div neomdlel, když jsem si již po jídle poručil sklenku klaretu.