Ještě třeba připomenout, že kromě těchto lehčích zaměstnání jsem se pokoušel dostat práci jako nádeník, přístavní dělník nebo posluha. Ale zima se blížila a armáda nezaměstnaných se hrnula do měst. A kromě toho já, který se tak bezstarostně toulal v krajích světa i v říši ducha, jsem nebyl členem žádného odborového svazu.
A tak jsem dělal, co se právě dělat dalo. Pracoval jsem po dnech, po půldnech, jak se právě práce naskytla. Sekal jsem trávu, přistřihoval živé ploty, chodil klepat koberce a zas je pokládal na podlahu.
Složil jsem také zkoušku na doručovatele pošty a měl jsem nejlepší prospěch ze všech. Ale běda! Místo nebylo hned volně, a tak jsem zase musel čekat. A když jsem tak čekal a živil se nadále příležitostnou prací, jak se mi právě naskytla, pokusil jsem se vydělat si deset dolarů tím, že jsem napsal pro jakési noviny reportáž o své cestě na lodi plovoucí dolů po Yukonu, při níž jsem urazil devatenáct set,mil za devatenáct dní. O novinářské práci jsem neměl ani ponětí, ale měl jsem pevnou naději, že mi za můj článek dají deset dolarů.
Ale nedali. První noviny v San Francisku, kterým jsem jej poslal, mi ani neoznámily, zda můj rukopis dostaly, ale ponechaly si ho. čím děle si ho ponechávaly, tím jsem byl jistější, že ho přijaly.
A tady je ta zábavná věc. Jedni se narodí se štěstím a druzí musí štěstí teprve k sobě strhnout. Já jsem však byl ke svému štěstí zahnán holí a tu hůl vedla trpká nutnost. Už dávno jsem přestal pomýšlet na dráhu spisovatele. Když jsem psal onen článek, měl jsem jediný úmysl – vydělat si deset dolarů. To by mi pomohlo, abych se nějak protloukl, než dostanu pevně zaměstnání. Kdyby se v této době uvolnilo místo na poště, byl bych je vzal všemi desíti.
Ale místo se neuvolnilo a jinou stálou práci jsem také nemohl sehnat. času, který mi vybýval mezi nahodilou prací, jsem využil k napsání série článků pro časopis Průvodce mladých; měla jedenadvacet tisíc slov. Napsal jsem ji i přepsal na stroji za sedm dní. A to jí myslím bylo na škodu, poněvadž mi ji vrátili.
Trvalo to nějaký čas, než došla do redakce a zase zpátky; zatím jsem se pokoušel o psaní povídek. Jednu z nich jsem prodal měsíčníku
Overland za pět dolarů. časopis Black Cat mi vyplatil čtyřicet dolarů za druhou. Overland mi nabídl sedm a půl dolaru, splatných hned po otištění, za každou povídku, kterou pošlu. Ze zastavárny jsem si už vyplatil hodinky, kolo i plášť po otci a vypůjčil jsem si i psací stroj. Zaplatil jsem účty i několika hokynářům, kteří mi poskytovali menší úvěr. Vzpomínám si na jednoho portugalského hokynáře, který nikdy nedovolil, aby můj dluh přesáhl čtyři dolary. Hopkins, jiný obchodník, se nikdy nedal obměkčit nad pět dolarů.
A právě tenkrát mě vyzvali z pošty, abych tam nastoupil místo. Bylo to pro mne velmi lákavě. Pětašedesát dolarů, které jsem si tam mohl pravidelně měsíčně vydělat, bylo velké pokušení. Nemohl jsem se rozhodnout, co dělat. A poštmistrovi v Oaklandu nikdy nebudu moci odpustit. Dostavil jsem se na vyzvání a popovídal jsem si s ním od plic. Upřímně jsem se mu vyznal, jak to se mnou vlastně je. Vypadá to tak, že se snad budu moci uživit jako spisovatel. Vyhlídky sice mám, ale není to zatím ještě nic jistého. Kdyby mě tedy pro tentokrát vynechal, vybral si dalšího ze seznamu uchazečů a vyzval mě, až se zase něco uvolní
Ale přerušil mě: „Tak vy tedy to místo nechcete?“
„Ale chci,“ bránil jsem se. „Podívejte, chci jen, abyste mě pro tentokrát vynechal…“
„Kdybyste o to místo stál, tak byste je přijal,“ řekl chladně.
Prokletá bezohlednost toho člověka mě naštěstí dopálila.
„Tak dobrá,“ řekl jsem, „nestojím o ně.“