Nejhorší na tom bylo, že jsem nejen přepisoval své rukopisy, nýbrž že jsem se současně snažil stroj nějak zvládnout. Vyťukat denně tisíc slov byl výkon vyžadující jak tělesně vytrvalosti, tak i duševního napětí a já jsem denně tisíc slov skládal a hned je také předával čekajícím vydavatelům.
Ach, už mezi psaním a přepisováním jsem býval pořádně unaven. Mozek i nervy byly vyčerpány, celé tělo mi malátnělo – a přece jsem ani na chvíli nepomyslel na alkohol. žil jsem až v přílišných výšinách, než abych zatoužil po nějakém omamném prostředku. Všechen čas, kdy jsem bděl, kromě pekelných muk u stroje, jsem trávil v nebeské tvůrčí rozkoši. A přitom jsem nezatoužil po napití, poněvadž jsem tenkrát věřil v příliš mnoho věcí: v lásku muže a ženy, v lásku všech mužů i všech žen, v lásku otcovskou i v lidskou spravedlnost, v umění, v celý ten soubor krásných přeludů, které působí, že svět se točí.
Ale čekající vydavatelé byli ochotni čekat i dále. Moje rukopisy podnikaly úžasně cesty mezi Tichým a Atlantickým oceánem. Snad to způsobil ten zakletý stroj, že redaktoři ode mne nepřijali ani jedinou práci do tisku. Nevím, a snad jen bůh ví, zda to, co jsem psal, bylo právě tak zakletě jako můj stroj. Své těžce nakoupené knihy jsem rozprodal za směšně ceny po antikvariátech. Vypůjčoval jsem si menší částky peněz, kde se jen dalo, a strpěl jsem dokonce, aby mě starý otec živil z hubených výdělků svých chřadnoucích sil.
Netrvalo to dlouho, jen několik neděl, a musel jsem se poddat a zase si najít nějakou práci. Ale ani tehdy se ještě ve mně neozvala touha po uklidňujícím doušku. Nepropadl jsem ještě zklamání. Moje cesta k úspěchu se pouze prodloužila. Snad potřebuji další průpravu. Z knih jsem se už naučil aspoň tolik, abych si uvědomil, že jsem se teprve dotkl lemu roucha vědy. Ještě jsem však žil ve výšinách. V denních hodinách i za nocí místo spánku jsem stále ležel v knihách.