večer

A když v sobotu večer končila týdenní práce a měl jsem volno až do pondělního rána, míval jsem kromě spánku jen jedinou touhu opít se. Tenkrát, podruhé v životě, jsem zaslechl neklamně volání svého Démona. Poprvé se to stalo, když jsem se přepracoval duševně. Avšak teď jsem se duševně nepřepracoval. Právě naopak, cítil jsem jen mdlou tupost v mozku, který se vůbec nenamáhal. A v tom to právě vězelo. Divy Nového světa, který objevovaly mému mozku knihy, roznítily v něm takovou čilost, zvídavost a dychtivost, že teď dvojnásob trpěl bídou stagnace a nečinnosti.
A já, starý a důvěrný přítel Démona alkoholu, jsem dobře věděl, co mi slibuje – bílé, fantastické vidiny, sny o síle, zapomnění, zkrátka všechno možně, jen ne věčně se otáčející pračky, vlnící se mandly, bzučení ždímaček a nekonečnou řadu naškrobených bílých kalhot, pohybujících se v páře pod mou poletující žehličkou. A tak tomu doopravdy je. Démon alkohol se vemlouvá do duší lidí slabých, vyčerpaných a unavených, kteří nemají v životě úspěch. A jak snadno jim dodá útěchy! Po celý čas je přitom ovšem obelhává. Tělu dodává zdánlivou sílu, duchu zdánlivý vzlet, věcem propůjčuje neskutečnou tvář a činí je krásnější, než jsou doopravdy.
Nesmíme však zapomínat, že Démon alkohol dovede měnit svou podobu. Právě tak jako ke slabým a vyčerpaným, obrací se i k těm, kdo hýří silou a mají přemíru životnosti, anebo naopak k těm, kdo se nudí a zahálejí. Vezme si pod paží kohokoli, ať je v jakékoli náladě. Svou síť přeludů dovede rozprostřít nad každým člověkem. Za uhasínající světlo dá nově, za holou skutečnost dá pozlátko iluze a nakonec oklame každého, kdo si s ním zadá.
Neopil jsem se z toho prostého důvodu, že do nejbližší hospody bylo půldruhé míle. A také proto, že touha po pití mi nezněla v uších dost hlasitě. Kdyby se ozývala hlasitěji, byl bych šel třebas desetkrát tak daleko, jen abych se dostal do nějakého výčepu. Na druhé straně, kdybych měl hospodu hned za rohem, byl bych se opil. Takhle jsem se ve svém jediném volném dni v týdnu natáhl někam do stínu a bavil se nedělními novinami. Avšak i pro tak lehké rozptýlení jsem býval příliš unaven. Zábavná příloha mi sice tu a tam vykouzlila na tváři slabý úsměv, ale pak jsem hned usnul.
Ačkoliv jsem se svému Démonu po tu dobu, co jsem pracoval v prádelně, nepoddal, přece měl na mne jistý vliv. Naslouchával jsem jeho volání, pociťoval jsem neukojitelnou touhu po něm, toužil jsem přece jen po nějakém omamném prostředku. Byl to jen začátek, z kterého se v pozdějších letech zrodila touha mnohem silnější.
Zajímavě však je, že ta touha rostla jen v mém mozku. Tělo si alkoholu vůbec nežádalo. Stejně jako dříve, alkohol se mému tělu protivil. Když jsem býval tělesně znaven po nakládání uhlí, nikdy mi ani na mysl nepřišlo, abych se napil. Když jsem však pocítil duševní únavu po přijímacích zkouškách na univerzitu, hned jsem se opil. Při práci v prádelně jsem opět trpěl tělesným vyčerpáním, avšak to nebylo zdaleka tak zlé jako při nakládání uhlí. Byl v tom rozdíl. Když jsem začal s prací v prádelně, nahlédl můj rozum do království ducha. Když jsem nakládal uhlí, můj duch ještě ve mně dřímal. Když jsem se však dřel v prádelně, můj duch, poučený a chtivý dosáhnout něčeho vyššího, byl přibit jako na kříži.
Ale ať jsem už propadl pití jako v Benicii, nebo jsem se držel na uzdě jako při práci v prádelně, v mozku mi vždy klíčilo semínko touhy po alkoholu.