Byl jsem tak malý, že když jsem si chtěl trochu přihnout, musel jsem si se džbánem sednout a dát si ho na klín. Nejdřív jsem usrkl trochu pěny. Zklamalo mě to. Neshledal jsem v tom nic vzácného. Ta pravá chuť nespočívala patrně v pěně. A kromě toho – vůbec mi to nechutnalo. Pak jsem si vzpomněl, že dospělí, než se napijí, vědy odfukují pěnu. Ponořil jsem proto tváře do pěny a srkal jsem tekutinu pod ní. Vůbec nebyla dobrá. A přesto jsem pil. Dospělí přece vědí co a jak. Nebylo snadně zjistit, kolik jsem toho vlastně vypil, protože jsem byl malý a džbán v mém klíně velký a protože jsem pil s hlavou až po uši v pěně, co mi dech stačil. Polykal jsem to jako medicínu, hltavě a chvatně, jen abych už měl tu celou proceduru za sebou.
Otřásl jsem se, když jsem se zas vydal na cestu, ale pomyslel jsem si, že ta dobrá chuť se snad dostaví až později. Vyzkoušel jsem to ještě několikrát, než jsem ušel tu dlouhou půlku míle. Pak jsem se ale zarazil nad množstvím piva, které ve džbánu chybělo, a vzpomněl jsem si, že jsem vídával, jak ustátému pivu přidělávají pěnu, vzal jsem proutek a míchal tím, co ve džbánu zbylo, až se pivo pěnilo zas přes okraj.

Bylo mi pět let,

když jsem se poprvé opil. Byl tenkrát horký den a tatínek oral na poli. Z domova mě poslali – bylo to asi půl míle cesty –, abych mu donesl dbán piva. „Dej pozor, ať to nevyšploucháš,“ napomenuli mě, když jsem odcházel.
Pokud se pamatuji, byl to pořádný džbán, nahoře hezky široký a bez víčka. Jak jsem se s ním plahočil, pivo mi stékalo přes okraj na nohy. A jak jsem se s ním plahočil, uvažoval jsem. Pivo je asi velmi vzácná věc. Když se nad tím člověk zamyslí, musí to být něco báječného a dobrého. Proč by mi ho jinak doma nedovolovali pít? Shledal jsem, že některé jiné věci, které mi dospělí zakazovali, jsou dobré. A tak i tohle musí být něco dobrého. Věřme jen dospělým! Ti už se v tom vyznají. A konec konců, džbán byl příliš plný. Opíral jsem si ho o stehna a pivo šplíchalo ven na zem. Proč by mělo přicházet nazmar? Nikdo se přece nedoví, zda jsem je vypil, nebo rozlil.

Zkoumá

je a vše, co na nich spatřuje, je pouze jejich lakota, jejich chyby, jejich špína, jejich ubohost. Ti ho přece už nijak nemohou ošálit. Jsou to jen ubozí, nepatrní sobci jako všechny jiné bytosti lidské, Jež se na chvíli třepetají v jepičí hodince života. Neznají svobodu, jsou hříčkou náhod, nejinak než on sám. Toto vše si uvědomuje. Je tu však jeden rozdíl. On to vše vidí, uvědomuje si to. On ví o své svobodě a je schopen předem vytušit svou smrt. Avšak toto vědomí neprospívá člověku, který je stvořen k tomu, aby žil, miloval a byl milován. A přece sebevražda, ač rychlá, či pozvolná, ač náhlý skon, či postupně vyprchávání života po řadu let, je cena, kterou Démon alkohol vymáhá. A nikdo z jeho přátel se neubrání této spravedlivě splátce, když lhůta vyprší.

Zajisté,

toto vše je nemoc duše, nemoc života. Je to cena, kterou musí člověk nadaný představivostí zaplatit Démonu alkoholu. Pokuta, kterou platí hlupák, je nižší a snadněji se zaplatí. Hlupák se zpije do němoty, do bezvědomí. Spí tvrdým spánkem, a zdá-li se mu vůbec něco, pak jsou to jen mlhavě a nevýrazně sny. Avšak na člověka nadaného fantazií sesílá Démon alkohol neúprosně, hrůzně sylogismy čiré logiky. Takový člověk se dívá na život a na všechno v něm otráveným zrakem německého pesimistického filosofa. Prohledá všechny iluze a přehodnocuje všechny hodnoty. Dobro je zlo, pravda je podvod a život je žert. Z výšin svého Tichého šílení hledí s jistotou boha na celý život jako na zlo. žena, děti, přátelé ti všichni se mu v jasném, čirém světle jeho logiky jeví jako šalba a klam.

Pak je mu všechno jasně. Všechno to zmateně pachtění po nesmrtelnosti je jen výrazem strachu, Jež má jeho duše před smrtí, a je prokleto třikrát prokletým darem představivosti. Není v něm však touhy po smrti – člověk nemá odvahu zemřít, když nastává čas smrti. Takové myšlenky člověku nalhávají, že přelstí smrt, že dosáhne jakéhosi budoucího života, zatímco ostatní tvory tu zanechá temnotám hrobu nebo ničivého žáru krematoria. Avšak on ve chvilce své čiré logiky ví, že takoví lidé se obelhávají a chtějí se přelstí. Toto postihne všechny stejně. Nic Nového není pod sluncem, ba ani ne ta vytoužená hříčka chabých duší – nesmrtelnost. Avšak on to ví, a jen on, když stojí zpříma na nohou a nemotá se. Je složen z masa, vína a jisker, ze slunečního svitu a pozemského prachu, je pouhý křehký stroj, který smí být jistou dobu v chodu, pokud ho ošetřují doktoři bohosloví a medicíny, aby pak byl nakonec odhozen na smetiště.

V takové chvíli nabývá nad ním Démon alkohol největší moci. Pak se člověk snadno svalí do škarpy. Jaká však je to hrozná zkouška, má-li člověk stát zpříma na nohou, nevrávorat a rozhodnout se, že v celám světě je pro něho jediná cesta k svobodě – totiž předvídání smrti. A u takového muže se probouzejí chvíle čiré logiky – o tě později něco bližšího –, v nichž si uvědomí, že může poznat toliko neúprosný sled jednotlivých jevů, nikoli jejich smysl. A to je pro takového člověka nebezpečná chvíle. Tu se ocitá na cestě, Jež vede dolů do hrobu.

Zhruba vzato,

jsou dva typy pijáků. Je tu člověk, kterého všichni známe, těžkopádný, bez fantazie, kterému červi opilství užírají mozek tak dlouho, až otupí; takový člověk chodí zpravidla široce rozkročen, má nejistý krok, často spadne i do příkopu, a když jeho extáze dosáhne nejvyššího bodu, pak vídává bílé myšky a růžové slony. Takový člověk je zpravidla předmětem vtipů v humoristických časopisech.
Druhý typ pijáků má fantazii, vidiny. I když je takový piják podroušený, přece si vykračuje zpříma a přirozeně, ani se nepotácí, ani neupadne, a vždycky dobře ví, kde je i co právě dělá. Není opilé jeho tělo, nýbrž mozek. Srší vtipem a rozplývá se v družnosti. Nebo vídá přízraky a fantomy, kosmické i logické, Jež na sebe brávají tvar sylogismů. A když je v tomto stavu, setřásá ze sebe slupky nejzdravějších životních iluzí a těžko snáší železný obojek nutnosti, svírající hrdlo jeho duše.

A než začnu,

musím požádat čtenáře, aby mě provázel veškerou sympatií, a protože sympatie není nic jiného než pochopení, ať pochopí již na počátku i mě, i ty, o nichž píšu, a také to, o čem píšu. Předně – jsem jen příležitostný piják. Pro alkohol nejsem tělesně předurčen. Nejsem hlupák. Nejsem zvíře. V pití se vyznám od „a“ až do „zet“ a vždycky jsem pil s rozumem. Nikdy mě nemuseli nosit do postele. A nikdy se také nemotám. Zkrátka: jsem normální, obyčejný člověk a piju tak normálně a obyčejně, jak obyčejně lidé pijí. A v tom je právě to hlavní, co chci říci: píšu o tom, jak působí alkohol na normálního a obyčejného člověka. Nemám ani slůvka, Jež bych napsal o mikroskopicky nedůležitým výstředníku, dipsomaniaku, nebo dokonce v jeho prospěch.

„Proč tohle všechno nenapíšeš pro budoucí muže a ženy?“ zeptala se Charmian. „Proč to nesepíšeš, abys tak poradil ženám, sestrám a matkám, jak mají hlasovat?“
„Paměti alkoholika?“ ušklíbl jsem se, či spíš se ve mně ušklíbl Démon alkohol, protože tu se mnou seděl za stolem, třebaže jsem měl takovou příjemnou, filantropickou náladu – a to už je trik tohoto Démona, že dovede úsměv pozměnit v posměšek, aniž na to hned upozorní.
„Ne,“ řekla Charmian, nevšímajíc si drsnosti Démona, jak už se tomu mnoho žen naučilo. „Tys mi přece dokázal, že nejsi alkoholik, že jsi nepropadl drogám, piješ jen z návyku, jsi člověk, který se s tím Démonem seznámil tak, že se s ním po léta potýkal. Sepiš to a dej tomu název Paměti alkoholika.“

Ale,“ spěšně jsem dodal – a já vždycky něco spěšně dodávám „můj démon musí dostat, co mu patří. Mluví pravdu. To je na tom to proklatě. Takzvaně životní pravdy nejsou pravdivě. Jsou to životní lži, jimiž život žije, a můj Démon je usvědčuje ze lži.“
„Což životu neprospívá,“ řekla Charmian.
„Zcela správně,“ odpověděl jsem. „A v tom je právě to nejhorší peklo. Démon alkohol nás vede vstříc smrti. Proto jsem dnes hlasoval pro úpravu zákona: Probíral jsem se svým dosavadním životem a uvědomil si, že právě snadný přístup k alkoholu probudil ve mně i touhu po něm. Rozuměj, v jediném pokolení se narodí poměrně málo alkoholiků. A alkoholikem myslím člověka, který celým svým založením touží po alkoholu a je k němu hnán neodolatelnou mocí. Velká většina návykových pijáků se narodila nejen bez touhy po alkoholu, nýbrž se skutečným odporem k němu. A ani prvnímu, ani dvacátému, ani stému doušku se nepodařilo probudit v nich zálibu v alkoholu. Prostě se tomu naučili, jako se lidé naučí kouřit, ačkoliv je mnohem lehčí naučit se kouřit než pít. Naučili se pít, že měli snadný přístup k alkoholu. To ženy dobře znají – a doplácejí na to. Jak ženy, tak sestry i matky. Když půjdou hlasovat, tak budou hlasovat pro prohibici: A nejlepší na tom bude, že příští pokolení nestihne takové trápení. Nebude mít přístup k alkoholu, nebude tíhnout k alkoholismu, a tak nebude alkohol nikdy postrádat. Bude to znamenat bohatší život v dospělém věku pro chlapce, kteří se narodí a budou zdravě vyrůstat – také bohatší život pro dívky, které se narodí a budou zdravě vyrůstat a spojí svůj život s životem mladých mužů.“

„To hlavní na tom je,“ končil jsem svou řeč, „že snadný přístup k alkoholu vzbudil ve mně i chuť na něj. Nestál jsem o alkohol. Posmíval jsem se mu. A přece jsem teď nakonec sám posedlý pijáckou vášní. Dvacet let bylo potřeba, aby se ve mně zahnízdila touha po alkoholu, a deset dalších, aby vzrostla. A výsledek toho, že jsem hověl této touze, je vše jiné, jen ne dobrý. Povahou jsem dobrosrdečný a veselý. A přece, jakmile se dostanu do styku s Démonem alkoholu, hned trpím prokletím intelektuálního pesimismu.

Charmian

jsem připomněl domky na člunech v jižním Tichomoří, kam ji nikdy nevpustili, do kterých se kučeraví lidožrouti uchylovali před svými ženami a kde popíjeli a zpíjeli se a kam – stejně jako do posvátných stánků – byl ženám přístup zakázán pod trestem smrti. Jako mladík jsem se dík výčepům vyhnul úzkoprsému vlivu žen a pronikl do širého a volného světa chlapů. Všecky cesty vedly do výčepu. Tisíce dobrodružných, romantických cest se sbíhalo ve výčepu, a odtamtud zase vedly zpět do širého světa.

Načrtl jsem svá první setkání

s alkoholem, vyprávěl jsem o svých prvních důvěrnějších stycích s ním, o opíjení i o tom, jak mi byl zase odporný, a stále jsem zdůrazňoval, co mě nakonec přece jen zdolalo –totiž snadný přístup k alkoholu. Nejenže jsem měl k němu vždycky přístup, ale v mém probouzejícím se životě mě k němu všechno přitahovalo. Jako kamelot, jako námořník, horník, jako tulák v dálných zemích, vědy, kdekoliv se muži sešli, aby si popovídali, zasmáli se, povychloubali se nebo si odpočali po otupující dřině dnů a nocí –, tu se vždycky sesedli u sklenice. Výčep byl obvyklým místem jejich schůzek. Tam se vždycky chlapi scházeli jako kdysi primitivní lidé u svých ohnišť nebo ohníčků při ústí jeskyň.

Mluvil jsem dál,

a jak říkám, byl jsem trochu v náladě. Všechny myšlenky v mém mozku byly na svém místě. Každá myšlenka se krčila ve střehu ve své malé cele, jako se krčí za noci vězňově, když se připravují na útěk. A každá myšlenka byla jasnou, ostře ohraničenou, neklamnou vizí. Můj mozek prozařovalo jasně, bílé světlo alkoholu. Démon alkohol měl záchvat pravdomluvnosti a vyzrazoval na sebe nejdůvěrnější tajemství. A já byl jeho mluvčím. Vynořovalo se mi množství vzpomínek z mého života a šikovaly se hezky za sebou jako vojáci na přehlídce. Mohl jsem si mezi nimi jen vybírat a volit. Byl jsem pánem svého myšlení, vládcem nad svým slovníkem i nad svou životní zkušeností, a mohl jsem neomylně vybírat jednotlivá data a sestavovat z nich své vyprávění.
Démon alkohol dovede totiž takto svádět a lákat, probouzet v mozku hlodající červy myšlení, našeptávat osudně předtuchy pravdy a blýskat červenavými záblesky do šedi všedních dnů.
Nastínil jsem Charmian svůj život a vylíčil jsem, z čeho se v podstatě skládá má bytost. Nebyl jsem alkoholikem po předcích. Nenarodil jsem se s vrozenou biologickou predispozicí k alkoholu. V tom byla celá naše rodina normální. Sklon k alkoholismu byl u mne získaným návykem. A pečlivě jsem jej v sobě vypěstoval. Alkohol mně byl hrozně protivný odpornější než jakýkoli lék. A ani teď ještě nesnáším jeho příchuť, pil jsem jej jenom proto, že mě „povzbuzoval“. Ale od pěti do pětadvaceti let jsem tomu povzbuzování nemohl přijít na chuť. Dvacet let této nedobrovolně učební doby jsem potřeboval k tomu, abych donutil své odbojné tělo snášet alkohol, abych po něm zatoužil v srdci i v hloubi duše.

Překvapeně vykřikla.

Musím připomenout, že jsem se v mladých letech, ačkoliv jsem byl horlivým demokratem, stavěl proti volebnímu právu žen. Ve svých vyzrálejších a snášenlivějších letech jsem je uznával bez nadšení za nevyhnutelný společenský jev.
„Tak proč jsi vlastně hlasoval pro?“ ptala se Charmian.
Odpověděl jsem. Odpovídal jsem rozvláčně. Odpovídal jsem rozčileně, a čím děle jsem mluvil, tím víc jsem se rozčiloval. (Ne, nebyl jsem opilý. Koni, na kterém jsem jel, právem říkali Povstalec a rád bych viděl, jak by opilý člověk na něm dokázal jet.)
A přece – jak bych to jen řekl? – měl jsem trochu v hlavě, byl jsem v dobré „náladě“, měl jsem malou špičku.
„Když ženy dostanou volební právo, budou hlasovat pro prohibici,“ řekl jsem. „Jenom ženy, sestry a matky, jen ty zarazí Démonu alkoholu hřebíky do rakve…“
„Ale já myslela, že s tím pánem jsi zadobře,“ skočila mi do řeči Charmian.
„Jsem, byl jsem, nejsem, nikdy jsem nebyl. Nikdy s ním nejsem míň zadobře, než když je se mnou a když se zdá, že jsem s ním nejvíc zadobře. Je to král lhářů. Je nejupřímnější z těch, kdo říkají pravdu. Je to vznešený chlapík, v jehož společnosti si připadám jako ve společnosti bohů. Je také ve spolku se Zubatou. Jeho cesta vede k čiré pravdě a ke smrti. Popřává nám jasně vidění i šálivě sny. Je nepřítelem života a učí nás větším moudrostem, než kam sahá naše životní moudrost. Je to zabiják se zkrvavenýma rukama a ničí mládí.“
Charmian se na mne zahleděla a hned jsem věděl, že se diví, odkud tohle vše mám.

Přihodilo se mi to všechno v den voleb: Za teplého kalifornského odpoledne jsem sjížděl ze své farmy do Měsíčního údolí, do malé vesnice, abych tam odevzdal svůj hlas „pro“ nebo „proti“ k celé řadě návrhů na úpravu zákonů v Kalifornii. Poněvadž bylo tenkrát horko, napil jsem se několikrát, než jsem odevzdal svůj hlas, a několikrát, když jsem jej odevzdal. Pak jsem se vracel přes pahorky porostlé vinicemi, jel jsem cestami, vinoucími se pastvinami, až jsem přijel na farmu právě včas, abych se ještě trochu napil a navečeřel.
„Jak jsi hlasoval o úpravě volebního práva?“ ptala se Charmian.
„Hlasoval jsem pro.“

Pripremanje i primjena čaja:

Trave jako usitniti i smiješati. U 1 litru proključale vode staviti 10 g mješavine trava i kuhati poklopljeno 1/2 minute. Hladan čaj procijediti i dodati mu 8 jušnih žlica meda i promiješati. Piti 3 puta dnevno po 1 dcl prije i poslije jela. Poslije napitaka nakon jela, uzimati po 1 jušnu žlicu maslinova ulja, ili popiti ili uzeti s hranom.
Između obroka uzimati po 2 dcl kompota.
Jesti jako raskuhanu, raznovrsnu i vitaminima obilatu hranu. Za vrijeme liječenja izbjegavati zagušljive prostorije, raditi na svježem zraku.
Preporučena kura liječenja traje 2 mjeseca, a nakon stanke od mjesec dana može se ponoviti.

Pripremanje i primjena čaja:

Trave jako usitniti i smiješati. U 1 1/2 litru prokuhane i ohlađene vode staviti 10 g mješavine trava i preko noći namočiti. Ujutro staviti na laganu vatru da kuha poklopljeno 1 minutu. Hladan čaj preliti u bocu i piti malim gutljajima 3 puta dnevno 1 dcl prije i poslije jela. Poslije napitaka prije jela uzimati 1 jušnu žlicu maslinova ulja. Ukoliko se maslinovo ulje ne može piti, onda ga pomiješati s hranom. Preostalu količinu čaja piti umjesto vode, a može se zasladiti medom i osvježiti limunovim sokom.
Sastav čaja (2):
30 g ive trave
30 g vrijeska
30 g majčine dušice
30 g glogovih cvjetova
30 g dubčaca
30 g odoljena
30 g broćike žute
30 g majorana
30 g listova i cvjetova nevena