Irští obyvatelé ranče dobromyslně pochvalovali můj výkon, poplácávali mě po zádech, až jsem nabyl přesvědčení, že jsem vykonal opravdu něco hrdinského. Petr a Dominik a jiní Italové byli hrdí na mou pijáckou zdatnost. Pití morálce nijak nevadilo. Ostatně každý z nich pil. V celé obci nebyl ani jediný abstinent. Ba i učitel naší malé venkovské školy, prošedivělý padesátník, nám vždycky dával volno, kdykoliv se pustil do křížku se svým Démonem a ten ho položil na lopatky. A tak tu tedy nebyla žádná duševní zábrana. K alkoholu jsem pociťoval jen fyzický odpor. Ta prokletá břečka se mi prostě hnusila.

Během nemoci mi některé věci připadaly zmateně, jiné opět velmi jasně. Cítil jsem sice svou vinu, avšak měl jsem pocit nespravedlnosti. Nebyla to má chyba – a přece jsem se choval špatně. Docela jasně jsem se však rozhodl, že se už nikdy nedotknu alkoholu. Vzteklý pes se nikdy tak nebál vody jako já tenkrát pití.
A přece musím přiznat, že zkušenost, jakkoliv byla hrozná, mě přece konec konců nezastrašila natolik, abych se znova nebratříčkoval se svým Démonem. Všechno kolem mne už mě tenkrát k němu vábilo. Především se mi zdálo, že všichni dospělí, kromě mě matky, která ve svých názorech vždy ráda zacházela do extrémů, se na celou tu věc dívají shovívavě. Co se stalo, byl prostě žert, něco veselého. Nikdo mi to neměl proto za zlé. I hoši a dívky se smáli a pochechtávali nad tím, že při tom také byli, a s chutí vyprávěli, jak mi Larry skákal po hrudi a vyspal se pak pod mostem a jak zase ten nebo onen prospal noc na hromadě písku a co se přihodilo tomu, co spadl do příkopu. Jak říkám, pokud jsem mohl pozorovat, nikde nebylo hany. Byla to jakási lechtivá věc, po čertech zábavná – skvělá a nádherná příhoda v jednotvárném životě při práci na tom nevlídném, mlhami zahaleném pobřeží.

Ještě mnoho dní potom mi nebylo dobře a matka mě nemusela ani napomínat, abych si v budoucnu nezadával s alkoholem. Matku to velmi polekalo. Tvrdila, že jsem se dopustil něčeho zlého, velmi zlého a že jsem udělal pravý opak toho, k čemu mě vždy vedla. A jak jsem já, který si nikdy nedovolil odmlouvat, který ve svém slovníku ani neměl dost vhodných slov, aby vyjádřil svůj duševní stav- jak jsem mohl matce říci, že právě její poučování zavinilo, že jsem se tak opil. Nebýt jejích teorií o černých očích a italské povaze, nikdy bych nebyl smočil rty v tom nakyslém, trpkém víně. Teprve když jsem odrostl, jsem jí řekl, co vlastně způsobilo tuto ošklivou příhodu.

Je div, že mi za této noci neprasklo srdce nebo mozek. Tepny a nervová centra sedmiletého chlapce jsou stěží schopny vydržet tak hrozně křeče, jaké mnou zmítaly. Na farmě, která měla tenké stěny, nespal tu noc, když si Démon alkohol se mnou dělal, co chtěl, nikdo. Ale Larry pod mostem – ten neměl žádné delirium jako já. Jsem si jist, že spal těžkým, bezesným spánkem, a když se příštího dne probudil, byl jistě jen tupý a omrzelý, a jestliže ještě žije, už si jistě na tuto noc ani nevzpomene, tak všední příhoda to pro něho byla. Avšak má mysl byla tou zkušeností navždy poznamenána. Když o tom píšu teď po třiceti letech, je každá vidina tak jasná a má tak ostré rysy a každá bolest je tak živá a tak hrozná, jako byla oné noci.

Kdysi

se mi do mladě duše hluboko vrylo vyprávění dospělých o doupatech neřesti v čínské čtvrti San Franciska. Ve svém deliriu jsem proputoval tisícem takových doupat, hluboko pod zemí jsem byl zavřen za železnými dveřmi a zmíral tisícerou smrtí. Kdykoliv jsem se setkal s otcem, který seděl v těchto podzemních kobkách a hazardně hrál s Číňany o velké sumy zlata, tu vždy, co jsem říkal ve hněvu, vyústilo v nejpustší kletby. Chtěl jsem se v posteli pozdvihnout, zápasil jsem s rukama, jež mi v tom bránily, a proklínal jsem otce, až se stěny třásly. ústa mi přetékala všemi kletbami, jaké jen dítě může pochytit od dospělých na venkově, a ačkoliv jsem se nikdy předtím neodvážil takto nadávat, nyní se kletby ze mne přímo řinuly, když jsem proklínal otce, že tu tak sedí v podzemí a karbaní s Číňany, kteří mají dlouhé vlasy a dlouhé nehty.

Když jsem přišel k sobě, byla už tma. Nesli mě v bezvědomí čtyři míle a pak mě uložili do postele. Byl jsem nemocně dítě, a přestože mé srdce i mozková tkáň byly vyčerpány, stále jsem upadal do deliria blízkého šílenství. Všechny hrůzy a všechno běsnění se rozpoutalo v mém dětském mozku. Nejhrůznější vidění jsem pokládal za skutečnost. Viděl jsem vraždy a vrahové mě pronásledovali. Naříkal jsem, zuřil a pral jsem se. Moje utrpení bylo nesmírné. Kdykoliv jsem se probral z deliria, slyšel jsem matčin hlas: „Ale ten dětský mozek! Vždyť ten chlapec přijde o rozum!“ A když jsem zase upadl do deliria, pronásledovala mě ta myšlenka dál: viděl jsem, jak mě zavřeli do blázince, jak mě ošetřovatelé bijí a jak okolo mne třeští šílenci.

Slzy mi zaplavily oči a široce rozevřenými ústy jsem lapal po vzduchu. Z každé strany mě vedlo jedno děvče za ruku, ale nohy jsem měl jako z olova. Alkohol, který jsem vypil, bušil mi v mozku i v srdci jako palice. Kdybych byl nějaké nedochůdče, jsem si jist, že by mě to zabilo. Teď vím, že jsem tenkrát byl blíže smrti, než si ustrašená děvčata dovedla pomyslit. Slyšel jsem, jak se mezi sebou hádají o to, kdo to zavinil; některá plakala nad sebou, nade mnou i nad tím, jak se hoši ostudně zachovali. Mě to ale nezajímalo. Dusil jsem se, lapal jsem po vzduchu. Chůze mě hrozně namáhala. A tím víc, že jsem při ní musel dýchat. Avšak dívky mě nutily do chůze a domů byly ještě čtyři míle. čtyři míle! Vzpomínám si, jak jsem zamlženýma očima spatřil před sebou v nesmírně dálce můstek přes cestu. Ve skutečnosti nebyl dál než sto stop. Když jsem k němu došel, klesl jsem, zůstal ležet na zádech a těžce oddychoval. Děvčata mě chtěla zdvihnout, ale já se nemohl ani pohnout a jen jsem funěl. Ustrašeně výkřiky děvčat přivolaly Larryho, opilého sedmnáctiletého mladíka, a ten se mě pokusil přivést k vědomí tím, že mi skočil na prsa. Jen matně si vzpomínám, jak se děvčata do něho pustila a jak ho ode mne odtáhla. A pak jsem už nevnímal nic; teprve později jsem se dozvěděl, že Larry se skutálel pod most a tam přenocoval.

Už na počátku jsem opilé hochy napodobil přirozeněji než ona. Po několika minutách jsem žasl sám nad sebou. Viděl jsem mladíka, jak se několik kroků potácel, pak se zastavil u okraje cesty, utkvěle se zahleděl do příkopu a těžce, patrně po nějaké hluboké úvaze, tam spadl. To mi přišlo strašně k smíchu. Doklopýtal jsem se až k příkopu a chtěl jsem mermomocí zůstat stát na jeho okraji. Vzpamatoval jsem se až na jeho dně, když se mě několik polekaných děvčat snažilo vytáhnout ven. Od tě chvíle jsem si už nechtěl hrát na opilého. Už mě to nebavilo.

Nevychloubám se

když si dovolím tvrdit, že nikdy neviděli nic podobného.
Nastal čas odchodu. Opilé kousky mladíků přiměly většinu střízlivějších dívek, aby naléhaly na odchod. Ocitl jsem se u dveří se svou dívenkou. Nezažila to, co já, a byla proto střízlivá. Líbil se jí potácivý krok mladíků, kteří se snažili jít po boku dívek, a začala je napodobovat. To se mi zdálo velmi zábavně a začal jsem se také opile motat. Jenže ona v sobě neměla víno, které by ji povzbuzovalo, kdežto mé pohyby mi hned vháněly páry do hlavy.

Dominik dosud nikdy neviděl dítě tak hrdinské ražby. Ještě dvakrát naplnil sklenici vědy až po okraj a přihlížel, jak mi víno mizí v hrdle. A tu už mě výkony začaly budit pozornost. Obklopili mě italští dělníci středních let i staří sedláci, kteří neuměli anglicky a nemohli tančit s irskými děvčaty. Byli osmahlí a vypadali divoce, měli opasky a červeně košile, a já věděl, že mívají při sobě nože; ti mě obklopili jako sbor pirátů. A Petr í Dominik mě jim ukazovali jako na divadle.
Kdybych neměl tolik fantazie, kdybych byl hloupý a kdybych šel tvrdohlavě svou cestou jako nula, nikdy bych se nedostal do takové bryndy. A chlapci í děvčata tancovali, a tak nebyl nikdo, kdo by mě byl zachránil před mým osudem. Kolik jsem toho vypil, nevím. Vzpomínám si jen, že jsem prožil celé věky strachu uprostřed tě vražedné tlupy a že ke mně po holých prknech vínem nasáklého stolu putoval nekonečný počet sklenic rudého vína, které procházely mým pálícím hrdlem. Ať bylo víno sebešpatnější, nůž v zádech by byl horší, a já chtěl zůstat naživu za každou cenu.

Když si teď

na to vzpomínám, uvědomuji si, jak Petr tenkrát užasl. Naplnil zpola druhou sklenici a přistrčil mi ji přes stůl. Strnulý strachem a zoufalý nad osudem, který mě potkal, obrátil jsem ji do sebe jako tu první. To už bylo na Petra trochu mnoho. Musel se pochlubit tím zázračným chlapcem, jehož objevil. Přivolal Dominika, mladého Itala s knírkem, aby se šel také podívat. A tentokrát mi již podal plnou sklenici: člověk udělá vše, jen aby žil. Vzchopil jsem se, přemohl strach, který mi stoupl až do hrdla, a spolkl jsem tu břečku.

Co jsem měl dělat? Od tě doby jsem už častěji stál tváří v tvář smrti, ale nikdy jsem nepoznal před ní takovou hrůzu jako tenkrát. Přitiskl jsem sklenici ke rtům, a Petrův pohled zvlídněl. Viděl jsem, že mě nezabije, aspoň ne hned. Ulevilo se mi. S vínem však bylo jinak. Bylo to lacině mladě víno, natrpklé a nakyslé, ze zbytků a odpadků vinic a beček a chutnalo mnohem hůř než pivo. Odporný lék je možno užít jen jedním způsobem – polknout jej. A tak jsem to tedy také udělal s tím vínem. Zvrátil jsem hlavu nazad a polkl. Musel jsem polykat a hltat ten jed – pro mou dětskou sliznici i dětské útroby to byl totiž doopravdy jed.

Ale přestože jsem si toho dopoledne přál vidět, jak černý Matt zabije Toma Morriseye, nestál jsem o to, abych poskytl tanečníkům podívanou, jak nůž uvízne v mých zádech. Nenaučil jsem se tehdy ještě rozeznávat fakta od teorií. Věřil jsem matčiným výkladům o italské povaze. Kromě toho jsem měl jakous takous mlhavou představu o posvátnosti pohostinství. – A teď tu byl zákeřný, vzrušený a po vraždě toužící Ital, nabízející mi pohostinství. Poučili mě, a já tomu věřil, že mě bodne, když ho urazím, právě tak, jako kůň kopne vědy toho, kdo ho dráždí a dostane se přitom příliš blízko k jeho kopytům. A co víc, tenhle Ital Petr měl právě tak hrozně černě oči, o jakých mi matka vědy vyprávěla. Ty oči se lišily od všech očí, jaké jsem až dosud poznal, od šedých, modrých a světlehnědých očí příslušníků naší rodiny i od bledých pomněnkových modrých očí Irů. Možná také, že se Petr už trochu víc napil. Jeho oči prostě černě svítily a jiskřily čertovinou. Vypadaly záhadně, cize, a jak jsem mohl já, sedmiletý chlapec, prohlédnout jejich rozpustilost. Spatřoval jsem v nich náhlou smrt, a rozpačitě jsem víno odmítl. Tu se výraz jeho očí změnil. Zpřísnily a přímo poroučely, když mi přistrkoval sklenici s vínem.

Když mě naši italští hostitelé

chtěli počastovat vínem, jak to u nich bývá zvykem, odmítl jsem. Dřívější zkušenost s pivem mi stačila a nechtěl jsem tu břečku pít, ani něco podobného. Naneštěstí jeden mladý Ital, Petr, šibalská duše, si mě všiml, jak tu sedím sám, a dostal nápad: naplnil do půlky pohár a přistrčil mi ho. Seděl za stolem proti mně. Odmítl jsem. Tvář mu zpřísněla a nabízel mi víno důrazněji. Tu mě pojal strach – strach, o kterém musím říci něco bližšího.
Moje matka mívala své teorie. Předně houževnatě tvrdívala, že brunetky a všichni černoocí lidé jsou zrádní. Nemusím snad ani podotýkat, že moje matka byla blondýna. A pak byla přesvědčena, že příslušníci černooké románské rasy jsou lidé nesmírně popudliví, že se lehce rozpálí, a pak vraždí. Vpíjel jsem do sebe z jejích rtů výklady o podivnostech a hrůzách světa a stále znova jsem ji slýchal tvrdit, že ten, kdo urazí Itala, byť i jen zlehka a bez zlého úmyslu, může si být jist, že se mu pomstí a oplatí mu ranou dýkou do zad. To byla přesně její slova – „rána dýkou do zad.“

Italský ranč vedli samí neženáči. Přivítali nás radostně. Nalili nám do sklenic červeně víno a vyklidili část dlouhé jídelny, abychom si mohli zatančit. A mladíci popíjeli a tančili s děvčaty za zvuků harmoniky. Mně ta hudba zněla božsky. Nikdy jsem neslyšel nic tak báječného. Mladý Ital, který tu hudbu vyluzoval, se dal nakonec také do tance, ruce měl kolem pasu své dívky a za zády jí hrál na harmoniku. Mně se to vše ohromně líbilo; netanči! jsem, jen jsem seděl za stolem a vykulenýma očima jsem zíral na ten obdivuhodný život. Byl jsem tehdy ještě jen malý chlapec a v životě toho bylo tolik, čemu jsem se ještě musel učit. Jak čas běžel, irští mládenci si začali nahýbat vína a zavládlo veselí i povznesená nálada. Povšiml jsem si, že někteří z nich při tanci klopýtají, ba i padají a že si jeden z nich dokonce odešel schrupnout do kouta. A všiml jsem si také, že se některá děvčata zlobila a chtěla odejít a že jiná se zase chichotala a byla svolná ke všemu, co se bude dít.

Brzy mluvili

jeden přes druhého, hřmotili a rámusili, jak to dovedou jen chlapi širokých plecí, větrem ošlehaní, když whisky zažene jejich zamlklost. Já, sedmiletý klučina, jsem měl srdce až v hrdle, tělo se mi chvělo napětím jako prchajícímu srnci a nakukoval jsem jen zvědavě do otevřených dveří, abych se dověděl ještě něco víc o nepochopitelnosti mužů. A obdivoval jsem černého Matta i Toma Morriseye, jak se sklánějí nad stolem, objímají se kolem krku a pláčou přátelským dojetím.
Pitka v kuchyni pokračovala a děvčata venku dostávala strach. Znala už, jak to při pitkách chodí, a věděla, že se stane cosi strašného. Prohlašovala, že při tom nechtějí být, až k tomu dojde, a někdo navrhl, aby šly na veliký italský ranč čtyři míle odtud, kde si budou moci zatančit. Hned se utvořily párky, vědy hoch a děvče, a šlo se písčitou cestou. Každý hoch si vedl svou milou – a věřte, že i sedmileté dítě dovede pozorně naslouchat a vyzná se v milostných pletkách svého okolí. Věřte, že i já šel už jako chlapec se svým děvčetem. Dali mě do páru s malým irským děvčátkem, stejně starým jako já. Byli jsme tu jedinými dětmi, ale to nikomu nevadilo. Nejstaršímu párku mohlo být asi dvacet let. Byla tam děvčata sotva odrostlá, kolem čtrnácti až šestnácti let, a ta šla se svými chlapci. My jsme byli zvlášť nezkušení, to malé děvčátko a já. Vedli jsme se za ruce, a sem tam po příkladu starších jsem jí také ovinul ruku kolem pasu. Jenže se mi to nezdálo pohodlně. Ale byl jsem za tohoto jasného nedělního dopoledne na to velmi pyšný, jak jsem si vykračoval dolů po tě dlouhé únavně cestě mezi písečnými přesypy. I já jsem měl přece své děvče, a byl jsem tedy celým mužem.

Jednou v neděli ráno,

jak a proč si už ani nevzpomínám, jsem se ocitl na ranči U Morriseye. Shromáždila se tam kupa mladých lidí z rančů v sousedství. Kromě mladých tam byli i starší; popíjeli už od rána a někteří z nich už od večera. Morriseyové byli velmi početná rodina a bylo tam také mnoho statných výrostků i strýců v těžkých botách, měli notně pěsti a hrubě hlasy.
Pojednou začala děvčata křičet a ječet: „Perou se!“ Nastal zmatek. Muži se vyřítili z kuchyně. Dva šedovlasí obři, zarudlí v tváři, se drželi v křížku. Jeden z nich byl černý Matt, který, jak všichni říkali, zabil za svého života dva lidi. ženy už křičely měně, křižovaly se, nebo se chvílemi trhaně modlily, zakrývaly si oči a pokukovaly mezi prsty. Ale já ne! Lze říci, že jsem byl nejpozornějším divákem. Snad jsem si tenkrát přál vidět tu podivuhodnou věc, jak bude člověk zabit. Najisto jsem však chtěl vidět, jak se chlapi perou. Velmi mě to zklamalo. černý Matt a Tom Morrisey se jen k sobě tiskli a zdvihali nohy obuté do neforemných holínek, takže to vypadalo jako nějaký groteskní tanec. Byli na zápas příliš opilí. Pak se jich chopili ti, kdo je chtěli usmířit, a odvedli je do kuchyně, aby tam dotvrdili obnovené přátelství.

K mému dalšímu střetnutí s Démonem došlo, když mi bylo sedm let. Tentokrát mě má fantazie oklamala a strach mě donutil, abych se s ním přece utkal. Naše rodina, Jež stále ještě sedlačila, se přestěhovala na ranč, na drsně, smutně pobřeží San Mateo, ležící na jih od San Franciska. Tenkrát to byl ještě pustý a zaostalý kraj. Slýchal jsem často, jak se matka chlubívala, že jsme starousedlá americká rodina, a ne nějací přistěhovalí Italově nebo Irově, jako byli naši sousedě. V celém okolí byla kromě nás jen jedna jediná stará americká rodina.

K mému dalšímu střetnutí s Démonem došlo, když mi bylo sedm let. Tentokrát mě má fantazie oklamala a strach mě donutil, abych se s ním přece utkal. Naše rodina, Jež stále ještě sedlačila, se přestěhovala na ranč, na drsně, smutně pobřeží San Mateo, ležící na jih od San Franciska. Tenkrát to byl ještě pustý a zaostalý kraj. Slýchal jsem často, jak se matka chlubívala, že jsme starousedlá americká rodina, a ne nějací přistěhovalí Italově nebo Irově, jako byli naši sousedě. V celém okolí byla kromě nás jen jedna jediná stará americká rodina.

To odpoledne jsem prospal pod stromy, a když mě tatínek pozdě večer probudil, bylo mně, Malému chlapci, tak mizerně, že jsem se jen s námahou doklopýtal domů. Byl jsem vyčerpán, nohy mě tížily a táhly k zemi a v žaludku to tak bouřilo, že mi to znělo i v hrdle, i mozku. Bylo mi jako člověku, který se napil jedu. Doopravdy jako bych se otrávil.
V následujících týdnech a měsících jsem se pivu vyhýbal jako sporáku, o který jsem se jednou spálil. Dospělí mají pravdu. Pivo není pro děti. Dospělým nevadí. Ale dospělým také nevadí, když musí užívat pilulky nebo ricinový olej. Pokud jde o mne, mohl jsem se docela dobře obejít bez piva. A mohl jsem se obejít bez piva až do své smrti. Ale okolnosti rozhodly jinak. Kamkoliv jsem se později ve světě vrtl, všude na mne kýval Démon alkohol. Nemohl jsem mu utéci. Všecky cesty vedly k němu. A celých dvacet let jsem s ním musel přicházet do styku, přátelsky se vítat a nechat si to přecházet z jazyka do tváří, abych v sobě k tomu darebáku vypěstoval oblibu.

A tatínek nic nepoznal. Vyprázdnil džbánek; měl notnou žízeň, jakou mívají zpocení oráči. Džbán mi vrátil a dal se zas do orání. Snažil jsem se jít vedle koní. Vzpomínám si, jak jsem zakopl a spadl právě za jejich podkovami před radlici a jak tatínek strhl tak prudce opratě, že se koně na mě div neposadili. Později mi vyprávěl, že chybělo jen několik palců, a byl bych rozříznut napůl. Vzpomínám si také matně, jak mě tatínek odnesl ke stromům na okraji pole, zatímco se celý svět se mnou točil a vířil kolem mne a já pociťoval jen mrtvolnou mdlobu a vědomí hrozného hříchu.