Příliv se zatím změnil v prudký odliv, řítící se proti ještě prudšímu větru, který rozvlňoval divě se vzdouvající moře. Suisunský záliv zbělel pěnou, jako by se zlobil. Avšak člun na lov lososů už něco vydrží a já věděl, jak ho ovládat. Hnal jsem ho přímo do příboje i přes příboj křížem krážem a ječel jsem přitom výsměšný zpěv na všechny knihy i všechny školy. Zpěněně vlny mi naplnily člun na stopu vysoko vodou, ale já se tomu jen smál a posmíval jsem se i větru, i vodě, která mi už sahala po kotníky. Zdravil jsem sám v sobě pána nad životem, který se plaví po rozpoutaných živlech, a Démon alkohol mě doprovázel. Mezi úvahami o matematice a filosofii a mezi přemíláním citátů zpíval jsem všechny Staré písně, kterým jsem se naučil v době, kdy jsem přišel z továrny na konzervy do člunů pirátských lovců ústřic. Byly to především černá Lulu, Letí mračna, letí, Buď hodný na mou milou, Zloděj z Bostonu, Již v karty hrajte, tuláci, Kdybych byla ptáčkem, Shenandoah a Ranzo, chlapci, Ranzo.

vPřistál jsem u břehu, uvázal loďku a spěchal mezi chaty. Halley Le Grant mi padl kolem krku. Lizzie, jeho žena, mě přivinula na svá mohutná ňadra. Billy Murphy a Joe Lloyd a všichni, kdo ještě byli naživu z tě staré party, mě obklopili a objímali. Charley se chopil konve a spěchal přes železniční trať do Jorgensenova výčepu. To znamenalo, že bude pivo. Já chtěl whisky, a tak jsem za ním zavolal, aby mně jí láhev přinesl.
Láhev pak cestovala ještě mnohokrát přes trať a zase zpátky. Zapadli sem i jiní přátelé z těch starých veselých časů, rybáři, Řekově i Rusově i Francouzi. Dali hned rundu a pak dávali další. Přicházeli a odcházeli, ale já seděl a pil se všemi. Lil jsem do sebe whisky, hltal jsem ji. Proléval jsem alkohol hrdlem a těšil se z toho, jak mi myšlenky začínají v mozku zase řádit. Přišel i Clam, který byl přede mnou Nelsonovým společníkem, pěkný jako vždy, jen ještě více bezohledný, už napůl blázen, kterému whisky spalovala mozek. Právě se pohádal se svým partnerem na Gazele, vytáhli na sebe nože, rány padaly, a teď chtěl uchlácholit šíleně vzpomínky ve whisky. A zatímco jsme ji do sebe lili, vzpomínali jsme na Nelsona, jak uložil svá rozložitá ramena k věčnému spánku právě tady v Benicii; a při tom vzpomínání jsme se rozplakali a mysleli jen na jeho dobré stránky a posílali jsme si stále pro novou whisky a zase jsme ji popíjeli.
Chtěli, abych tam s nimi zůstal, ale otevřenými dveřmi jsem zahlédl vítr na vodách a sluch se mi naplnil jeho hukotem. Zapomínal jsem, jak jsem se celých devatenáct hodin denně noříval do knih a to po celé tři měsíce – a Charley Le Grant už přenášel mou výstroj do člunu na lov lososů. Přidal k ní ještě dřevěně uhlí a rybářský vařič, hrnek na kávu a pánvičku na smažení, kávu i maso a čerstvého okouna, kterého právě ten den vytáhl z vody.
Museli mi po chatrně hrázi dolů do člunu na lov lososů pomoci. A právě tak museli sami vztyčit stožár a napnout plachtu, až byla rovná jako prkno. Někteří z nich se mi sice báli vztyčit stožár, ale já trval na svém a Charley o mně rovněž nepochyboval. Znal mě už dávno, že dovedu plachtit, pokud na to jen trochu vidím. Odvázali mi člun. Já se chopil kormidla, rozjel se naplno, a ačkoliv jsem mě( zamlženě oči, hned jsem člun vyrovnal a zamával jim rukou na pozdrav.

A právě tam se mi přihodilo cosi, co jsem po mnoho následujících roků ani zdaleka nepovažoval za závažně. Ani mi nepřipadlo na mysl zastavit se v Benicii. Odliv mi byl příznivý, vítr byl dobrý, zkrátka, nádherná plavba pro námořníka. Skály zvaně Býčí hlava a Vojenské meče se už přede mnou rýsovaly, naznačujíce vjezd do Suisunského zálivu, nad kterým, jak jsem věděl, je vždy plno par. A přece, jakmile jsem jen zahlédl rybářské čluny kotvící v rákosí, bez rozmýšlení jsem rázem otočil kormidlem, přitáhl plachtu a zamířil rovnou k pobřeží. V tom okamžiku jsem v hloubi svého zmateného mozku věděl, co chci. Chci se napít, chci se opít.
Tomu volání jsem nemohl odolat. Nebylo v něm ani nejmenší nejistoty. Můj ubitý a vyprahlý mozek nepotřeboval nic na světě tak naléhavě jako zbavit se únavy, a to způsobem, o němž jsem věděl, že mu zjedná úlevu. A v tom to právě vězí. Poprvé ve svém životě jsem vědomě a záměrně zatoužil po napití. Tu ukázal můj Démon zcela novou a odlišnou tvář. Alkohol nechyběl mému tělu. Chyběl duši. Můj přepracovaný a uštvaný mozek toužil po zapomnění.
Právě o to tu jde. Připusťme, že můj mozek byl tehdy chorý, avšak kdybych nezpíval dříve, myšlenka na alkohol by mi nikdy nepřišla na mysl. Zprvu jsem měl odpor k alkoholu, pak jsem pil po léta jenom kvůli kamarádství a poněvadž alkohol byl všude na cestách za dobrodružstvím, ale nyní jsem se dostal do stadia, kdy můj mozek netoužil už jenom po napití, nýbrž přímo po tom, abych se opil. A kdybych nebyl tak dlouhou dobu zvyklý na alkohol, můj mozek by po něm tak netoužil. Jistě bych se přehnal kolem Býčí hlavy i přes bílé páry Suisunskěho zálivu ve víru větru, který nadýmal plachtu a vnikal mi do plic, a zapomněl bych na svůj znavený mozek, odpočinul si a osvěžil se.

XXII.

Střední školu jsem měl navštěvovat celé tři roky. Začínal jsem být netrpělivý. A návštěva školy mi už také počínala být po finanční stránce obtížná. Takhle to nemohlo jít dá! a já bych se přece tak rád dostal na univerzitu. Když jsem si odbyl první rok střední školy, rozhodl jsem se, že zbývající dva roky zkrátím. Vypůjčil jsem si peníze a zaplatil za přijetí do vyšších tříd „nalejvárny“ neboli akademie. Zapsali mě tam tak, abych se mohl dostat na univerzitu už po čtyřech měsících a ušetřil téměř celé dva roky.
A jak jsem bifloval! Měl jsem zvládnutou látku dvouletého studia během třetiny roku. Bifloval jsem pět neděl, až mi hlavou hučely jen samé kvadratické rovnice a chemické vzorce. Ale tu si mě ředitel akademie zavolal stranou. Je prý mu velmi líto, ale musí mi vrátit školně a požádat mě, abych z jeho školy vystoupil. Nejde tu prý o záležitost jen školskou. Prospívám prý dobře, a když mě připustí ke zkouškám na univerzitu, je prý přesvědčen, že i tam budu stále dobře prospívat. Obtíž prý je v tom, že zlé jazyky si už nyní o mně šeptají. Cože? Za čtyři měsíce probrat látku určenou na dva roky? Z toho bude skandál a univerzity zpřísní své požadavky na soukromě přípravně školy. Takový skandál si prý on nemůže dovolit, a proto mě žádá, abych laskavě vystoupil.
A já vystoupil. Vypůjčené peníze jsem vrátil, začal zuby a začal biflovat sám. Do přijímacích zkoušek na univerzitu chyběly už jen tři měsíce. Neměl jsem k dispozici laboratoře, ani mi neměl kdo poradit, a tak jsem seděl v ložnici a snažil se zhustit si látku ze dvou školních roků do tří měsíců a přitom si ještě zopakovat vědomosti z předchozího roku.
Studoval jsem denně devatenáct hodin. Tři měsíce jsem to vydržel a jen občas jsem přerušil studium. Vyčerpával jsem se tělesně, vyčerpával jsem se i duševně, ale nevzdal jsem se. Zrak mi slábl, před očima jsem míval mžitky, ale vytrval jsem. Ke konci jsem možná trochu třeštil. Věřil jsem, že jsem objevil vzorec pro kvadraturu kruhu, ale jeho propracování jsem odložil na dobu, kdy budu mít po zkouškách. Pak jim to ukážu.
Nastaly dny jednotlivých zkoušek, během nichž jsem zřídka spával; každou chvíli jsem věnoval biflování a opakování. A když jsem odevzdával poslední písemnou práci, měl jsem už mozek nádherně zatemněný. Na knihu jsem se nechtěl ani podívat. Vůbec se mi nechtělo myslet ani vidět někoho, kdo byl ještě schopen přemýšlet.
V takovém případě mi zbývalo jen jedině řešení – a já se také tak zařídil: cesta za dobrodružstvím. Nečekal jsem ani na výsledek zkoušek. Do vypůjčeného člunu jsem naložil několik dek, trochu jídla – a hned jsem napjal plachtu. Z oaklandské zátoky jsem vyplul časně zrána při nejnižším odlivu, zachytil jsem ještě odplouvající vlny v úžině a hnal jsem se jako o závod vpřed, poháněn ostrým větrem. Nad zátoku San Pablo vystupovaly páry a právě tak i nad Carquinezskými úžinami a já se řítil vpřed napravo od Selbyho hutě, nechávaje za zády pobřeží, které jsem kdysi tak dobře poznal s Nelsonem na palubě Soba.
Přede mnou se vynořila Benicie. Zamířil jsem do zátoky před Turnerovou loděnicí, obeplul přístav v Solanu a hnal jsem se dále kolem rákosin a jakoby na sebe nalepených rybářských chat, kde jsem kdysi pobýval a notně se zpíjel.

Druhé místo, kam jsem si vždy zašel, když jsem byl v tísni, byl výčep. Majitele toho výčepu jsem od vidění znal několik let. Nikdy jsem v jeho výčepu nic neutratil, ani když jsem si přišel od něho vypůjčit. A přece mi nikdy neodepřel tu částku, o kterou jsem ho požádal. Naneštěstí dříve než se mi začalo dobře dařit, odstěhoval se do jiného města. A podnes je mi líto, že odešel. To už je nepsaný zákon, kterému jsem se naučil. Slušelo by se, abych mu ještě dnes zaplatil, a já bych to udělal hned, jen kdybych věděl, kde je; zašel bych k němu a utratil u jeho pultu třebas i pár dolarů na znamení dávně vděčnosti.
Tím nechci vychvalovat majitele výčepů. Píšu to jen proto, abych odhalil moc Démona alkoholu a ukázal na jednu z tisíce cest, na nichž s ním člověk přichází tak dlouho do styku, až nakonec pozná, že se bez něho nemůže obejít.
Ale abych se vrátil ke svému vyprávění. Když jsem se rozloučil s dobrodružstvím a ponořil se až po uši do studií a když jsem tak měl celý den stále co na práci, ani mi nepřišlo na mysl, že můj Démon je vůbec na světě. V mém okolí tehdy nikdo nepil. Kdyby někdo býval pil a kdyby mi nabídl, pil bych také. Tehdy tomu však bylo tak, že jakmile jsem měl volnou chvilku, hrál jsem šachy, chodil na procházky s hezkými děvčaty, které také studovaly, nebo jsem jezdil na kole, když jsem ovšem měl právě to štěstí, že jsem si je mohl vyplatit ze zastavárny.
A na to kladu zvláštní důraz: Neměl jsem ani nejmenší touhy po alkoholu, a to dokonce ani po dlouhé a tvrdě škole svého Démona. Navrátil jsem se z tě druhé strany života a těšil jsem se z idylické naivnosti studentů a studentek. Kromě toho jsem našel cestu do říše duchovních rozkoší a byl jsem jimi opojen. (Ale běda! Později jsem poznal, že i po chvílích duševního opojení přicházívá na nás kocovina.)

A teď si představte,

že jsem přece jen zašel do výčepu. Navštívil jsem Johnnyho Heinholda za pultem U Poslední naděje, abych si půjčil nějaké peníze. A tady právě začíná nová fáze mých styků s Démonem alkoholu. Majitelé výčepů jsou, jak známo, dobří chlapíci. V podstatě bývají štědřejší než obchodníci. Když jsem prostě potřeboval deset dolarů a neměl jsem se kam obrátit, zašel jsem k Johnnymu Heinholdovi. Už uplynulo několik let, co jsem tam byl posledně a utratil u jeho pultu nějaký ten centík. A ani tenkrát, když jsem si přišel vypůjčit deset dolarů, jsem si nedal nalít. Johnny Heinhold mi těch deset dolarů dal a nechtěl na mně ani úpis, ani úroky.
V tě krátké době svého úsilí o vzdělání zašel jsem si k Heinholdovi vypůjčit peníze víc než jedenkrát. Když jsem se dal zapsat na univerzitu, půjčil mi čtyřicet dolarů bez úroků, bez úpisu a ani jednou jsem si nemusel dát nalít. A přece – a v tom je jádro věci, zvyk i jakýsi nepsaný zákon – v dobách svého úspěchu, ještě po létech, jsem si zaběhl ze své obvyklé cesty kolem nejednoho dlouhého bloku domů k Johnnymu Heinholdovi, abych u jeho pultu utratil úroky z rozličných půjček. Ne snad že by to Johnny Heinhold po mně chtěl, nebo snad dokonce očekával. Dělal jsem to prostě, jak už jsem řekl, ve shodě s nepsaným zákonem, který jsem poznal ještě s mnoha jinými věcmi, jež byly úzce spjaty s mým Démonem. Octne-li se člověk v takové nouzi, že už nemá nikoho, ke komu by se obrátil o pomoc, kdy nemá ani nejmenší záruku, kterou by na něm požadoval zatvrzelý lichvář, může si zajít k známému majiteli výčepu. Vděčnost je člověku vrozená. A když takový člověk, kterému výčepní pomohl, má zas jednou peníze, věřte tomu, že část z nich přijde na pult téhož majitele výčepu, který mu kdysi prokázal přátelskou službu.
Opravdu, vzpomínám si na počátek své literární dráhy, kdy malé částky, které jsem si vydělal po časopisech, přicházely s tragickou nepravidelností a kdy jsem se současně těžce protloukal životem s rozrůstající se rodinou –ženou, dětmi, matkou, synovcem, s mamkou Jennie a jejím starým manželem, jimž se vedlo špatně. Tenkrát jsem si mohl půjčovat pouze na dvou místech: u holiče a ve výčepu. Holič si vybíral pětiprocentní úrok vždy na měsíc dopředu. Tak když jsem si vypůjčil sto dolarů, vyplatil mi na ruku pětadevadesát. Zbývajících pět dolarů si už ponechal jako úrok na první měsíc. A příští měsíc jsem mu zaplatil zase pět dolarů a tak to šlo každý měsíc, dokud jsem neudělal u nakladatelů scénu a půjčku nezaplatil.

XXI.

A podívejte! Jakmile jsem se vydal za dobrodružstvím, hned jsem se zas setkal s Démonem alkoholu. Na svých toulkách jsem potkával celou řadu neznámých lidí a společná pitka mě s nimi vědy blíže seznámila a otevřela cestu k novým dobrodružstvím. Ať už to bylo ve výčepech s podroušenými měšťáky, anebo s opravdovými tuláky, kteří mívali většinou notně v hlavě a po kapsách dobré zásoby truňku, anebo s pobudy, kteří pili už jen denaturovaný líh. Ano, i v zemi, kde vládla prohibice, jako tomu bylo ve státě Iowa roku 1894; když jsem šel po hlavní třídě v Des Moines, hned mě cizí lidé zvali do tajných zapadáků – vzpomínám si, jak jsem tam popíjel u holičů, v klempířských dílnách i ve skladištích nábytku.
Alkohol nikdy nechyběl. I tulák se mohl v těchto nádherných časech zpít, kdykoli chtěl. Vzpomínám si také, jak jsme se jednou notně zpili v buffalskě věznici a jak jsme si na další pití vyžebrali hned po propuštění, přímo na hlavní třídě.
Neměl jsem zvláštní touhu po alkoholu, ale když jsem byl s těmi, kdo pili, pil jsem také. Líbilo se mi cestovat i toulat se s nejživějšími a nejodvážnějšími chlapy, a ti právě vždy nejvíce pili. Byli to výborní kamarádi, velmi odvážní a velmi samorostlí. Snad to způsobil jejich přebytek temperamentu, že se obrátili zády k všednímu životu a jeho svízelím a nalézali útěchu ve vylhaných a fantastických příslibech Démona alkoholu. Ať je tomu jak chce, chlapy, kteří se mi nejvíc líbili a s kterými jsem si přál být co nejvíc pohromadě, jsem bez výjimky nacházel ve společnosti tohoto Démona.
Za svých toulek po Spojených státech jsem dospěl k novému názoru na život. Jako tulák jsem se ocitl jaksi mimo společnost, či ještě spíše pod ní, jakoby ve sklepě. Mohl jsem aspoň lépe pozorovat celou tu společenskou mašinérii při práci. Vidě! jsem, jak se kola této mašinérie roztáčejí, a došel jsem k názoru, že tělesná práce není v ní tak ceněna, jak se nám to snažili namluvit učitelé, kněží a politikově. Lidé, kteří neměli kvalifikaci, byli jako bezmocný dobytek. Když se někdo něčemu vyučil, musel vstoupit do odborů, aby mohl pracovat ve svém oboru. A jeho odbor se pak musel rvát a hrdlit se svazy zaměstnavatelů o zvýšení platů a snížení pracovní doby. A svazy zaměstnavatelů se právě tak rvaly a hrdlily. Nic důstojného jsem v tom neviděl. Když některý dělník zestárl nebo utrpěl úraz, byl vyhozen na smetiště jako vyřazený stroj. Viděl jsem až příliš mnoho těch, kteří končili svůj život takto nedůstojně.
A tak jsem dospěl k novému názoru, že pracovat rukama není důstojně a že se to nevyplácí. Nechci nic slyšet o žádném řemesle – tak jsem se tehdy rozhodl – a o dcerách ředitelů také ne. Ale také nic o vězení. To bylo téměř stejně tak zhoubně jako být dělníkem. Za mozek se platí, a ne za sílu rukou – a proto jsem se rozhodl, že už nikdy nepůjdu se svými svaly na trh práce. Mozek a jedině mozek dám na prodej.
Vrátil jsem se do Kalifornie s pevným rozhodnutím, že budu pečovat o rozvoj svých duševních schopností. To znamenalo školskou výchovu. Obecnou školu jsem už dávno vychodil, a tak jsem se dal zapsat na oaklandskou střední školu. Abych měl z čeho být živ, přijal jsem tam místo školníka. Sestra mi také vypomáhala; a já se ani neostýchal posekat někomu trávu na zahradě nebo zajít někam vyklepat koberce, když jsem měl právě půl dne volno. Pracoval jsem, abych se zbavil práce, a byl jsem si dobře vědom tohoto podivného paradoxu.
Zanechal jsem přátelství s chlapci i lásku k dívkám, a s tím Louise Shattucka i Haydee i podvečerní procházky. Vstoupil jsem do debatního kroužku Henryho Claye. Byl jsem zván do domácností některých členů kroužku a tam jsem se seznamoval s hezkými děvčaty, jejichž sukýnky sahaly také až k zemi. Rád jsem navštěvoval i malé uzavřeně kluby, kde jsme debatovali o poezii a o umění, ba i o tajích gramatiky. Vstoupil jsem rovněž do místní socialistické organizace, kde jsme studovali a debatovali o národním hospodářství, o filosofii a o politice. Měl jsem půl tuctu všelijakých legitimací do veřejných čítáren a studium jsem si horlivě doplňoval četbou.
A půldruhého roku jsem se nenapil a ani si na pití nevzpomněl. Neměl jsem na to čas a jistě jsem neměl k tomu sklon. Při své práci školníka, při studiích a při nevinných zábavách, jako byly šachy, neměl jsem ani chvíli nazbyt. Objevoval jsem nově světy, a tak vášnivě jsem se oddal tomuto průzkumu, že starý svět i s mým Démonem mě víc nelákaly.

Už jsem nečítal knihy z knihovny.

Ani s děvčaty jsem se nescházel. Stalo se ze mne pouhé tažně zvíře. Pracoval jsem a jedl a spal a můj duch přitom spal po celý ten čas taky. Všechno to bylo jako těžký sen. Pracoval jsem každý den, i o nedělích, a těšíval se na svůj jediný volný den ke konci měsíce, rozhodnut, že ho proležím v posteli, vyspím se a odpočinu si.
Nejpodivnější na celé tě věci bylo, že jsem se tenkrát ani jednou nenapil a ani jsem si na pití nevzpomněl. A přece jsem věděl, že chlapi při takové dřině vždy téměř bez výjimky pijí. V předchozích letech jsem je vídával, jak pijí, a pil jsem s nimi také. Chyběla mi natolik náklonnost k alkoholu, že mi ani nepřišlo na mysl, že by mi doušek udělal dobře. Uvádím to, abych dokázal, jak jsem byl zcela prost všech predispozic k alkoholismu. Zajímavě na tomto příkladě je, že později, po hezké řádce let, přece jen častě styky s mým Démonem ve mně probudily touhu po alkoholu.
často jsem si všiml, že na mne denní topič nějak podivně zahlíží. Až konečně jednoho dne promluvil. Začal tím, že mě zapřísáhl, abych nikomu nic neřekl. Vrchní ředitel ho totiž varoval; kdyby prý jen slůvko řekl, přijde o práci. Prozradil mi, že v kotelně byl dříve denní a noční pomocný topič, a řekl mi také, jaké měli mzdy. Dělám za třicet dolarů to, za co oni dostávali osmdesát. Říkal, že by mi to pověděl již dříve, kdyby si nebyl jist, že mě ta práce ztrhá a že toho beztak nechám. Je to prý tak: ubíjím se, a pro nic a za nic. Přesvědčoval mě, že pouze snižuji hodnotu práce a obírám dva chlapy o zaměstnání.
Jako pravý a hrdý Američan jsem však práci hned nepoložil. Teď vím, že to ode mne bylo bláhově; chtěl jsem v práci vytrvat tak dlouho, dokud nedokážu vrchnímu řediteli, že se nezhroutím. Pak teprve s tím praštím a on pozná, o jakého chlapíka přišel.
A to vše jsem také poctivě a bláhově udělal. Pracoval jsem tak dlouho, až nastal čas, kdy jsem poslední kolečko s uhlím na noční směnu zavážel již o šesté hodině večer. Pak teprve jsem odešel z učení na elektrotechnika, při kterém jsem podával výkon dvou mužů za mzdu pro chlapce; vrátil jsem se domů a spal, dokud ručičky hodiny neoběhly dokola.
Naštěstí jsem nezůstal při této dřině tak dlouho, aby mi to nějak vážněji ublížilo, ačkoliv jsem řemínky na zápěstí musel nosit ještě po celý rok. Avšak výsledek této pracovní orgie, do níž jsem se tak vrhl, byl ten, že se mi práce zošklivila. Nechtělo se mi prostě pracovat. Již samo pomyšlení na práci ve mně budilo odpor. Nezáleželo mi také na tom, zda se někde uchytím. Takovéhle učení mohlo klidně jít k čertu. Oč lepší bylo toulat se vesele a bezstarostně světem, jak jsem to dělával dříve. A tak jsem se zase vydal na cestu za dobrodružstvím a hleděl se jako tulák probít železnicí na východ.

„Kdykoli,“ řekl jsem statečně. „A čím dřív, tím líp.“
„Tak dobrá,“ odpověděl. „Nastoupíte zítra ráno v sedm.“
Vyšli se mnou ven a ukázali mi mé povinnosti. Sdělili mi i pracovní podmínky – desetihodinový pracovní den, a to i o nedělích a o svátcích, každý měsíc jeden den volna a plat třicet dolarů za měsíc. Nadšen jsem zrovna nebyl. Před léty v továrně na konzervy jsem vydělával dolar denně při desetihodinové pracovní době. Utěšoval jsem se pomyšlením, že moje pracovní schopnost se léty a se vzrůstem mých sil nezvýšila, protože jsem zůstal neškoleným dělníkem. Teď už tomu ale je jinak. Začal jsem se odborně školit pro své povolání, pro kariéru, pro šťastnou budoucnost a pro dceru ředitele.
A začal jsem jaksepatří od samého základu. To bylo přece to hlavní. Přidával jsem uhlí topičům, topiči je házeli lopatami do pecí, kde jeho tepelná energie byla proměňována v páru, pára se ve strojovně měnila v elektřinu a s její pomocí pracovali elektrotechnici. Přidávání uhlí je zajisté jen pouhým začátkem – jestliže ovšem ředitele nenapadne poslat mě ještě do dolů, odkud se uhlí přiváží, abych tak nabyl ještě důkladnějších vědomostí o tom, jak vzniká elektřina potřebná pro tramvaje.
Práce! Ačkoliv jsem již dříve pracoval s chlapy, zjistil jsem, že nemám ani ponětí o tom, co to vlastně práce je. A k tomu deset hodin denně! Musel jsem připravovat uhlí pro denní i noční směny, a přestože jsem pracoval i o polední přestávce, nikdy jsem nekončil práci před osmou večer. Pracoval jsem denně dvanáct až třináct hodin a za práci přesčas mi neplatili jako dříve v konzervárně.
Celé tajemství mohu prozradit už nyní. Pracoval jsem totiž za dvě síly. Přede mnou pracoval jeden dospělý a statný dělník v denní směně a jeden dospělý a rovněž statný dělník zase v noční. Každý dostával čtyřicet dolarů měsíčně. Vrchní ředitel, který velmi dbal na úsporně vedení podniku, mě přemluvil, abych vykonával práci za oba za třicet dolarů měsíčně. Myslel jsem, že ze mne chce udělat elektrotechnika. Ve skutečnosti ušetřil společnosti padesát dolarů měsíčně na režijních výlohách.
Ale já jsem zprvu nevěděl, že pracuji vlastně za dva dělníky. Nikdo mi to neřekl. Právě naopak, ředitel varoval každého, kdo by mi to chtěl říci. První den jsem se do toho řádně pustil. Pracoval jsem na plné obrátky, plnil železné kolečko uhlím, vlekl se s ním do výtopny a vysypával je na plošinu před pece.
Práce! Pracoval jsem víc než ti dva muži, které jsem nahradil. Ti jenom vozili uhlí a vyklápěči je na plošinu. Ale já vozil uhlí na denní směnu a ještě jsem musel připravit uhlí na noc, na hromadu u stěny ve výtopně. Výtopna však byla malá. Nestačila pro přísun uhlí také pro noční směnu. Musel jsem proto uhlí pro noční směnu vždy nakupit do výšky a hromadu pak podpírat silnými fošnami. Na vršek hromady jsem pak musel uhlí házet lopatou a měl jsem tak vlastně dvojí práci.
Pot se ze mne jen řinul, ale já neustal, ačkoliv jsem cítil, jak mě to vyčerpává. 0 desáté dopoledne jsem už byl tak tělesně vyčerpán a měl jsem takový hlad, že jsem zhltl dva krajíce chleba s máslem, které jsem měl k obědu. Hltal jsem vestoje, uhelný prach mě pokrýval a nohy se pode mnou třásly. 0 jedenácté jsem takto dojedl celý svůj oběd. Ale co na tom. Uvědomil jsem si, že mi to umožní pracovat i o polední přestávce. A pracoval jsem i celé odpoledne. Stmívalo se a já pracoval při elektrickém světle. Denní topiči odešli, noční přišli – a já pořád dřel.
O půl deváté, vyhladovělý a potácející se, jsem se šel umýt, přestrojit a vlekl jsem znavené tělo k tramvaji. Domů jsem měl tři míle a dostal jsem volný lístek s podmínkou, že si mohu sednout, když nebude stát některý pasažér jedoucí za plnou cenu. Když jsem klesl na sedadlo v koutě na plošině, modlil jsem se, aby nějaký pasažér nechtěl mé místo. Ale vůz se naplnil a v polovině cesty přistoupila nějaká žena a neměla si kam sednout. Chtěl jsem vstát, ale s úžasem jsem zjistil, že prostě nemohu. Za chladného větru, který na mne foukal, znaveně tělo mi ztuhlo. Trvalo to až do konce cesty, než jsem opět trochu rozhýbal své bolavé údy a svaly a mohl sestoupit na stupátko. A když tramvaj zastavila na mém nároží, málem bych byl při vystupování spadl na zem.
Dovlekl jsem se domů kolem dvou bloků a vbelhal se do kuchyně. Matka se dala do vaření a já se zatím pustil do chleba s máslem. Ale dřív než jsem utišil hlad nebo než se řízek usmažil, už jsem tvrdě spal. Marně mnou matka třásla, aby mě probudila, abych snědl maso. Když se jí to nedařilo, dopravila mě s pomocí otce do mého pokojíku, kde jsem klesl na postel jako zabitý. Odstrojili mě a přikryli. Ráno při buzení nastal smrtelný zápas. Všechno mě hrozně bolelo, a co bylo nejhorší, ruce mi začaly v zápěstí otékat. Ale vynahradil jsem si nesnědenou večeři, dal jsem si náramnou snídani, a když jsem se belhal k tramvaji, nesl jsem si dvojnásobný oběd než den předtím.
Práce! Dejte nějakému mladíku, kterému právě minulo osmnáct, naházet lopatou dvakrát tolik uhlí, co naházejí dva dospělí chlapi! Práce! Dávno před polednem jsem dojedl poslední sousto ze svého obrovského oběda. Ale já se rozhodl, že jim ukážu, co dovede čilý mládenec, když se rozhodne dostat se nahoru. Nejhorší na tom bylo, že mi ruce v zápěstí otékaly a vypovídaly službu. A málokdo pochopí, co je to za bolest, chodit s podvrtnutým kotníkem. Představte si to utrpení s oteklým zápěstím muset nakládat uhlí a vláčet za sebou naložené kolečko.
Práce! Nejednou jsem klesl na hromadu uhlí, kde mě nikdo nemohl vidět, a plakal jsem vzteky, pokořením, vyčerpáním i ze zoufalství. Ten druhý den byl pro mne nejhorší a jen denní topič, který mi stáhl obě zápěstí širokými řemínky, mi pomohl přežít a dovézt zbytek uhlí na noc před skončením mé třinácté pracovní hodiny. Stáhl mi je tak silně, že to vypadalo, jako bych měl nepatrně ohebně sádrově obvazy. Řemínky zachycovaly nárazy i tlak, jímž dosud byla vystavena má zápěstí, a byly tak utaženy, že pod nimi nebylo místa, aby se opuchliny zvětšily nebo zapálily.
Takhle jsem se tedy učil elektrotechnikem. Večer co večer jsem se belhal domů, usínal jsem dříve, než jsem se mohl navečeřet, a při svlékání i do postele mi museli pomáhat. A ráno co ráno, stále s většími porcemi oběda v bandasce, jsem se belhal z domu cestou do práce.

XX.

V továrně na jutu nedodrželi slib, že mi zvýší plat na dolar a čtvrt denně, a já, jako svobodný americký mladík, jehož předkové bojovali ve všech válkách již od starých předrevolučních bojů s Indiány, jsem uplatnil své právo na svobodnou pracovní smlouvu a dal jsem výpověď. Stále jsem byl přesvědčen, že přece někde zakotvím, a chtěl jsem se jen poohlédnout kde. Jedna věc byla jistá. Práce nekvalifikovaného dělníka byla špatně placena. Musím se vyučit nějakému řemeslu – a tu jsem se rozhodl pro elektrotechniku. Elektrotechniků bylo stále víc a víc zapotřebí. Ale jak se stát elektrotechnikem? Neměl jsem peníze, abych mohl navštěvovat odbornou nebo vysokou školu. A potom – o školách jsem neměl valného mínění. Byl jsem spíše zaměřen k praxi. A stále ještě jsem věřil starým povídačkám, které byly dědictvím amerických chlapců v době, kdy jsem byl ještě kluk.
Hoch z přístavu se prý může stát i prezidentem. Každý chlapec, který vstoupí do zaměstnání u kterékoli firmy, může se prý vlastní pílí, energií i vytrvalostí naučit svému oboru, postupovat pak z místa na místo, až je nakonec přijat za společníka firmy. Kdy se stane vedoucím firmy, to už je pak jen otázka času. Velmi často to prý tak zněla ta povídačka – hoch svou pílí i houževnatostí dotáhl tak daleko, že se i oženil s dcerou svého zaměstnavatele. I já jsem tomu věřil, a co se týče děvčat, byl jsem si zcela jist, že se ožením s dcerou svého zaměstnavatele. Všichni chlapci v románech to dokázali, hned jak dospěli.
Proto jsem dal navždy sbohem svým cestám za dobrodružstvím a zašel do elektrárny jedné oaklandské pouliční dráhy. Navštívil jsem dokonce i ředitele v tak krásné pracovně, že jsem úžasem téměř oněměl. šel jsem však hned s pravdou ven. Řekl jsem mu, že se chci stát elektrotechnikem, že se práce nijak nebojím, že jsem na ni zvyklý a že to závisí jen na něm, aby si mě prohlédl a posoudil, zda jsem dost schopný a silný. Řekl jsem mu, že chci začít od piky a vypracovat se výš a že chci věnovat celý svůj život tomuto povolání.
Když tohle ředitel vyslechl, zazářil. Řekl mi, že jistě budu mít úspěch a že je přesvědčen, že mladým Američanům, kteří se chtějí dostat výš, je třeba pomáhat. Vždyť prý zaměstnavatelé stále hledají takové mladé chlapíky, jako jsem já, ale bohužel, nacházejí je prý jen velmi zřídka. Moje ctižádost je prý krásná a ušlechtilá věc a on sám prý už na to dohlédne, aby mi byla dána příležitost. A já mu naslouchal s tlukoucím srdcem a v duchu jsem už uvažoval, zda to bude právě jeho dcera, kterou si vezmu za ženu.
„Než nastoupíte místo na trati a naučíte se složitějším a důležitějším úkonům svého povolání,“ povídal, „musíte ovšem napřed pracovat ve vozovně s dělníky, kteří instalují a opravují motory.“ (V té chvíli jsem si už byl jist, že to bude právě jeho dcera, kterou si vezmu, a přemýšlel jsem, jakým kapitálem se asi můj dobrodinec podílí na celém podniku.) .
„Ale jistě sám nahlédnete,“ pokračoval, „že nemůžete hned začít jako pomocný elektrikář ve vozovně. K tomu se teprve musíte dopracovat. Začnete doopravdy od píky. Vaším prvním úkolem bude zametat vozovnu, umývat okna, zkrátka udržovat všechno v čistotě. A až se v tom osvědčíte, pak se můžete stát pomocným elektrikářem v dílně.“
Nechápal jsem, jak zametání a drhnutí dílny může být průpravou pro práci elektrikáře; věděl jsem však z knih, že všichni chlapci začínali s nepodřadnějšími úkoly, a když je dobře plnili, stali se nakonec majiteli celého podniku.
„Kdy mám nastoupit?“ ptal jsem se a nemohl jsem se ani dočkat, kdy už počne má závratná kariéra.
„Ale jak jsme se už dohodli,“ řekl ředitel, „musíte začít od píky. Do dílny nemůžete nastoupit hned v nějaké funkci. Dřív musíte projít strojovnou jako mazač strojů.“
Srdce mi trochu pokleslo, když jsem v té chvíli viděl, jak se cesta mezi mnou a jeho dcerou prodlužuje; ale pak jsem se hned zase vzchopil. Až se obeznámím s parními stroji, budu přece lepším elektrotechnikem. Takovému mazači strojů ve velké duně jistě ujde jen málo věcí týkajících se páry. Jemináčku!
Má kariéra zářila ještě nádherněji než předtím.
„A kdy mám nastoupit?“ ptal jsem se vděčně.
„Ale,“ řekl ředitel, „jistě neočekáváte, že se dostanete hned přímo do strojovny. K tomu je třeba jakési průpravy. A to nejprve ve výtopně. Už vidím, že to sám nahlížíte. A uvidíte, že i zacházení s uhlím je vědecký problém a není možné jej přehlížet. Jestlipak víte, že vážíme každou libru uhlí, co spálíme? Víme navlas o posledním centu všech svých výrobních nákladů a víme, kteří topiči promrhají nejvíc uhlí a kteří topiči buď z nedbalosti, nebo z hlouposti vytěží nejmíň žáru z uhlí, které spálí.“ Ředitel znovu zazářil. „Vidíte, jak velmi důležitá je ta maličkost, uhlí, a čím víc se poučíte z takových maličkostí, tím lepším dělníkem budete – hodnotnějším pro nás i hodnotnějším pro sebe. Tak chcete se do toho dát?“

XIX.

Když jsem byl mezi lidmi, kteří nepili, nikdy jsem si na pití nevzpomněl. Louis nepil. Nemohl si to dovolit ani on, ani já; ale co je důležitější, ani jsme na to neměli chuť. Byli jsme zdraví normální nealkoholici. Kdybychom byli alkoholici, byli bychom pili, ať jsme si to mohli dovolit nebo ne.
Každý večer po práci jsme se umyli, přestrojili, snědli něco k večeři a scházeli se na rohu ulice nebo v malé cukrárně. Avšak teplé podzimní dny minuly a za mrazivých nebo sychravých večerů nebylo právě příjemné scházet se na rohu ulice. A v cukrárničce se netopilo. Když v krámě nebyli zákazníci, uchylovala se Nita, nebo kdo byl právě za pultem, do zadní místnosti, kde bylo zatopeno. Nás však do toho pokojíku nepustila a v krámě bylo tak zima jako venku.
Uvažoval jsem s Louisem, co dělat. Zbývalo jen jediné řešení: výčep, kde se scházejí chlapi, aby se trochu povzbudili alkoholem. Dobře si vzpomínám na ten vlhký a sychravý večer, kdy jsme se třásli bez zimníků, které jsme si nemohli koupit, a jak jsme pak začali hledat nějaký výčep. Ve výčepech je vždycky teplo a je tam i pohodlí. Nešli jsme tam však proto, abychom se napili. Věděli jsme ovšem, že výčepy nejsou žádná charitativní instituce. Nebylo možno si tam jen tak sednout a nedat si občas něco u pultu.
Centíků a nikláků jsme měli málo. Stěží jsme je mohli postrádat, když měly takovou moc, že jsme se za ně mohli svézt tramvají i s děvčetem. (Když jsme byli sami, nikdy jsme za tramvaj neutráceli. Chodili jsme pěšky.) A tak jsme si ve výčepu chtěli pokud možno nejvíc přijít na své. Dali jsme si přinést karty, seděli za stolem a hráli asi hodinu žolíky, a za tu dobu objednal Louis dvě piva a pak zase dvě piva já. Marnotratníci! Jak nás to rmoutilo.
Všímali jsme si lidí, kteří ten podnik navštěvovali. Byli to, jak se zdálo, vesměs lidé středního věku, většinou Němci. Sesedali se jako staří známí do kroužků, takže jsme s nimi přišli jen velmi málo do styku. Na tenhle výčep jsme tedy zanevřeli a odešli jsme roztrpčeni vědomím, že jsme promarnili večer a zbytečně vydali dvacet centů za pivo, o které jsme nestáli.
Příští večery jsme to zkoušeli jinde, až jsme konečně zapadli do Lidového výčepu na rohu Desáté a Franklinovy třídy. Tady už byla družnější společnost. Louis se tu setkal s jedním nebo dvěma kamarády a také já jsem tu potkal spolužáky, s nimiž jsem chodil do školy ještě jako malý chlapec v krátkých kalhotkách. Rozpovídali jsme se o starých časech, co se stalo s tím spolužákem i co zas dělá tamten, a ovšem že jsme hovořili při pivu. Oni nás častovali a my pili. A potom podle pijácké zvyklosti jsme jim zas museli dát nalít my. To bolelo, poněvadž čtyřicet nebo i padesát centů bylo pryč coby dup.
Za ten krátký večer jsme sice okřáli, ale současně jsme se octli na mizině. Peníze na útratu na celý týden byly pryč. Usoudili jsme, že výčep nám vyhovuje, ale rozhodli jsme se, že si příště při pití budeme počínat opatrněji. Také jsme celý zbytek týdne museli šetřit. Neměli jsme ani na tramvaj. Museli jsme proto odříci schůzku se dvěma děvčaty ze západní části Oaklandu, s nimiž jsme si chtěli něco začít. Měli jsme se s nimi setkat příští večer ve městě, ale neměli jsme ani na tramvaj, abychom je zavezli domů. Jako mnozí jiní, kdo se octnou ve finanční tísni, i my jsme se museli na čas stáhnout z veselého víru života – alespoň do sobotního večera, do výplaty. A tak jsme se scházeli s Louisem v nájemné stáji, zapjali jsme si kabáty a za jektání zubů jsme hráli žolíky a kasino, než přešla doba našeho vyhnanství.
Pak jsme se zase vrátili do Lidového výčepu, ale utráceli jsme jen tolik, kolik jsme ze slušnosti museli vydat za ohřátí a za pohodlí. Občas jsme měli smůlu, jako když jsme například v pěti hráli černého Petra o pití a člověk přitom dvakrát za sebou prohrál. Taková smůla znamenala vždy něco mezi dvaceti pěti a osmdesáti centy, podle toho, kolik hráčů si dalo nalít po deseti centech. Ale dočasně jsme mohli ujít zlým následkům takové smůly tím, že jsme si odskočili za pult pro půjčku. To ovšem jen oddalovalo den zaplacení a svádělo nás to k tomu, že jsme utráceli ještě víc, než kdybychom platili hned. (Když jsem se příštího roku zjara vydal z Oaklandu za dobrodružstvím, dobře si vzpomínám, že jsem tenkrát zůstal výčepnímu dlužen dolar a sedmdesát centů. Vrátil jsem se tam pak po dlouhé době, ale výčepní byl už pryč. Stále mu ještě dlužím ten dolar a sedmdesát centů, a kdyby náhodou četl tyto řádky, ať vezme na vědomí, že mu tu částku na požádání zaplatím.)
O té předchozí příhodě v Lidovém výčepu vyprávím jen proto, abych ukázal, jaké svody, léčky a nástrahy nám klade Démon alkohol v takovém zřízení, jako je dnešní, kde jsou výčepy na každém rohu. Louis i já jsme byli dva zdraví mladíci. Nechtěli jsme pít. Ani jsme na to neměli. A přece jsme byli chladným a deštivým počasím donuceni vyhledat výčep a utratit část hubené mzdy za pití. Někteří kritikové nám snad vytknou, že jsme měli zajít do Ymcy, do večerní školy nebo do společenských kroužků a domovů mládeže. Jediná odpověď je, že jsme tam nešli. To je nepopíratelný fakt. Prostě jsme tam nešli. A i dnes, v těchto chvílích, jsou stovky a tisíce chlapců jako Louis a já, kteří se takto stýkají s tím hřejivým Démonem, zvoucím, lákajícím i vábícím druhem, který si je bere pod paží a ukazuje jim svůdnou cestu.

Pak ale nastal boj

mezi smělostí a rozpaky. Mám snad ve své ruce sevřít tu ručku volně svírající navoněné rukavičky, jimiž se dotýká mých rtů? Mám se odvážit ji políbit, anebo ji vzít kolem pasu? či dokonce k ní blíž přisednout?
Ne, neodvážil jsem se. Nic z toho jsem neudělal. Jen jsem seděl dál a dál ji miloval celou duší. A když jsme se v ten večer loučili, ani jsem ji nepolíbil. Vzpomínám si však, že jsem ji políbil poprvé jindy večer, také při loučení – nádherný okamžik, kdy jsem sebral všechnu svou odvahu a osmělil se. Takhle pokradmu se nám podařilo sejít se asi dvanáctkrát a snad jsme se i dvanáctkrát líbali tak jak se chlapci s děvčaty líbají, krátce, nevinně a plni roztoužení. Nikdy jsme spolu nikam nešli, ani na koncert ne. Jednou jsme spolu snědli cukroví za pět centů. Ale já vždycky hluboce věřil, že mě milovala. Vím, že jsem ji miloval; sníval jsem o ní i za dne po celý rok i déle a vzpomínka na ni je mi velmi drahá.

A zanedlouho jsem poznal lásku k děvčeti, všechnu její lahodu i blaženost, všechnu slávu i úžas. Budu jí říkat Haydee. Bylo jí tak asi patnáct nebo šestnáct. Sukýnka jí dosahovala až ke střevíčkům. Seděli jsme spolu na shromáždění Armády spásy. Nepatřila však k ní a také ne její teta, která tu s ní seděla; ta přijela na návštěvu z venkova, kde tenkrát ještě podobně organizace nebyly, a zaskočila sem na půlhodinku jen tak ze zvědavosti. Louis seděl vedle mne a pozoroval nás, určitě jen pozoroval, protože Haydee nebyla jeho typ.
Nemluvili jsme, avšak v této velké půlhodině jsme kradmo po sobě pokukovali, plaše jsme se vyhýbali pohledům a kradmo je zase opětovali, až se naše zraky několikrát na chvíli setkaly. Měla něžnou oválnou tvářičku. Její hnědé oči byly krásné. Její nosík byl jako sen a právě tak i sladké rty, prozrazující šibalství. Měla baret a zdálo se mi, že její hnědé vlasy mají nejkrásnější odstín hnědé barvy, jaký jsem kdy viděl. A z tohoto jediného, půl hodinky trvajícího zážitku jsem nabyl přesvědčení, že láska na první pohled je možná.
Až příliš brzy teta i Haydee odešly. (Ze schůze Armády spásy je možno odejít kdykoliv.) Hned jsem ztratil všechen zájem o schůzi a po přiměřeném intervalu asi dvou minut nebo ještě kratším vyšel jsem s Louisem také. Jak jsme vycházeli, dala mi nějaká žena v pozadí sálu očima znamení, vstala a šla za mnou. Nebudu ji popisovat. Patřila mezi lidi, jako jsem byl já, a kdysi se se mnou přátelila na pobřeží. Když Nelsona zastřelili, umřel jí v náručí a věděla, že jsem jedním z jeho kamarádů. A že prý mi musí říci, jak Nelson zemřel, a já to chtěl vědět, a tak jsem s ní proběhl životem zpět od vznikající lásky chlapce k hnědovlasé dívce v baretu až zas do starých divokých dnů, jaké jsem kdysi znal.
A když jsem vyslechl to vyprávění, hned jsem zase spěchal za Louisem; obával jsem se, že ztratím svou lásku hned s prvým pohledem na ni. Avšak na Louise bylo spolehnutí. Věděl už, že se jmenuje Haydee. Věděl, kde bydlí. Každý den prý chodí kolem kovárny, kde pracoval, do Lafayettovy školy a zase zpět domů. A dále, vídával ji tu a tam s Ruth, jinou studentkou, a co víc, Nita, prodavačka z cukrárny, byla přítelkyně těhle Ruth. Teď už zbývalo jen zajít do cukrárny a pokusit se, zda by Nita odevzdala Ruth lísteček pro Haydee. Až k tomu svolí, pak už zbývá jen lísteček napsat.
A tak se i stalo. A v kradmých půlhodinkách, kdy jsme se scházeli, jsem poznal všechno sladké blouznění zamilovaného hocha a děvčete. Není to ovšem největší láska na světě, ale chci tvrdit, že taková láska je nejsladší. Ach, když si jen na to vzpomenu! Nikdy nemělo děvče nevinnějšího milého, než jsem byl já, a já byl přece na svá léta už tak prohnaný a divoký. 0 děvčatech jsem však tenkrát nevěděl nic. A zdravili mě přece jako krále lovců ústřic a ve světě jsem všude platil za chlapa mezi chlapy; dovedl jsem řídit plachetní loď, plavit se volně za noci i v bouři, účastnil jsem se nejdivějších rvaček v námořnické čtvrti a uplatnil jsem se při nich, i celou hospodu u pultu jsem dovedl vyčastovat – a já jsem nepřipadl ani na to nejmenší; co bych řekl tomuhle kotěti, jehož sukénka sahala po kotníky a které tak naprosto neznalo život, jak já ho znal, či se aspoň domníval, že ho znám.
Vzpomínám si, jak jsme seděli na lavičce pod hvězdnatým nebem. Mezi námi zůstalo místa na dobrou stopu. Něžně jsme se na sebe dívali, lokty jsme se opírali o opěradlo lavičky; a jednou nebo dvakrát se naše lokty dotkly. A po celý ten čas jsem byl šťasten až k zbláznění a vyhledával jsem nejjemnější a nejněžnější slůvka, abych neurazil její citlivý sluch, a namáhal jsem si mozek, abych vytušil, co asi ode mne očekává. Co asi očekávají děvčata od hochů, když s nimi sedávají na lavičce a nesměle se snaží vytušit, co je láska? Co asi ona ode mne očekává? Očekává, že ji políbím? Očekává, že se o to pokusím? A když to očekává, a já to neudělám, co si asi o mně pomyslí?
Ach, byla moudřejší než já – teď to vím – ta malá nevinná dívenka – ženuška ve své sukénce po kotníky. Vyznala se v chlapcích už dávno. Povzbuzovala mě, jak se na dívku sluší. Svléknuté rukavičky měla v jedné ruce a pamatuji se, jak mě lehce i směle s lehkým flirtováním s nimi vždy uhodila přes ústa, jako by mi chtěla vyčíst něco, co jsem jí právě řekl. Myslel jsem, že rozkoší omdlím. Byla to nejkouzelnější věc, co se mi do té doby přihodila. A ještě teď si vzpomínám na jemnou vůni, jež lpěla na těch rukavičkách a již jsem vdechoval, když se dotýkaly mých úst.