A teď přicházím k důležitě věci. Jak se účastnit společenského života, když už jeho pozlátko člověka neoslňuje! Byl tu přece můj Démon! Ten stále trpělivě čekal, po celé čtvrtstoletí i děle, aby mi podal ruku, až ho budu potřebovat. Tisíc jeho triků selhalo díky mě tělesně odolnosti a štěstí, ale on měl v mošně další podobně triky. Stačila jedna sklenička nebo dvě, a už mě bavila bláznovství jiných lidí. Jeden nebo i víc koktejlů před obědem – a už jsem se z celého srdce smál tomu, na čem dávno nebylo nic k smíchu. Koktejl byl pružinou, ostnem, kopancem pro mou zasmušilou mysl a znuděného ducha. Oživil ve mně smích i zpěv, dodal křídla mě obraznosti, takže jsem se mohl smát a zpívat i vyprávět bláznovské kousky s těmi nejživějšími hosty, anebo zase mluvit jalově s takovou vervou a horlivostí, že jsem uspokojil i přízemní nafoukance, kteří se ani jinak bavit nedovedli.
Bez koktejlu jsem jako společník nestál za nic, s koktejlem jsem byl společníkem velmi dobrým. Dosáhl jsem falešného vzrušení a uměle vyvolané radostně nálady. A vše to začalo tak nenápadně, že ani já, který jsem se tak dlouho a důvěrně stýkal se svým Démonem, jsem netušil, kam mě zavádí. Začal jsem volat po hudbě a po vínu; a brzy bych již volal po bláznivější hudbě a po větší dávce vína.
A právě tehdy jsem si uvědomil, že se už ani nemohu dočkat sklínky koktejlu před obědem. Toužil jsem po ní a taky věděl, že po ní toužím. Vzpomínám si, když jsem byl válečným zpravodajem na Dálném východě, jak mě cosi neodolatelně vábilo do jistého domu. Nejen že jsem tam vždy ochotně přijal pozvání na večeři, ale neopomněl jsem skoro nikdy zajít tam i odpoledne. Pravda, hostitelka byla půvabná žena, avšak kvůli ní jsem její domácnost tak často nenavštěvoval. Dovedla totiž připravit nejlepší koktejl, jaký bylo možno dostat v tomto velkém městě, kde míchání nápojů v domácnostech cizinců bylo pravým uměním. Ani v soukromých klubech, ani v hotelích, ani kde jinde v soukromí nedovedli namíchat takový koktejl. Její koktejly byly jemně. Byly to mistrovské kousky. Měly nejlahodnější chuť a dodávaly nejlepší náladičku. A přece jsem po jejích koktejlech toužil jen ze společenských důvodů, abych ve společnosti pookřál. Když jsem pak z tohoto města jel na koni sto mil přes rýžová pole a hory, po měsíce tábořil a pak vjel s vítěznými Japonci do Mandžuska, nepil jsem vůbec. Na hřbetě mých koní bylo vždy několik lahví whisky. A přece jsem si pro sebe neotevřel nikdy ani láhev, nikdy jsem sám nepil a nikdy jsem po tom ani nezatoužil. Když ale přišel běloch do mého tábora, otevřel jsem láhev a popili jsme spolu, jako pívají chlapi, právě tak, jak by i on otevřel láhev, kdybych zase já přišel do jeho tábora. Vozil jsem s sebou whisky jen ze společenských důvodů, a právě proto jsem ji také připisoval na účet novin, pro které jsem pracoval.

Pití

pro mne po tě vleklé nemoci zůstalo společenskou záležitostí. Pil jsem, když pili jiní a když jsem byl s nimi. Ale pozvolna se ve mně utvářela skutečná touha po alkoholu a časem začala růst. Nevznikala však z toho, že tělo potřebovalo alkohol. Boxoval jsem, plaval, plachtil, jezdil na koni, žil jsem na svěžím zdravém vzduchu a z lékařských prohlídek, nutných kvůli životní pojistce, jsem se vracel jako vítěz. Když se teď na to dívám zpět, vidím, že potřeba alkoholu ve svých počátcích byla potřebou duševní, nervovou, předpokladem dobré nálady. Jak to vysvětlit?
Bylo to asi takto: po fyziologické stránce, co se týče chuti alkoholu na patře i jeho působení v žaludku, se mi alkohol sám o sobě ještě stále protivil. Nechutnal mi o nic líp než to pivo, které jsem pil, když mi bylo pět, nebo nakyslé víno, když mi bylo sedm. Jestliže jsem byl sám nebo jsem psal či studoval, nepotřeboval jsem ho. Ale stárnul jsem nebo jsem už zmoudřel nebo obojí, anebo, jako další možnost, snad jsem se stával senilní. Když jsem nyní pobýval ve společnosti, pak to, co se tam říkalo nebo co se tam dělo, se mi už tak nelíbilo jako dříve, už mě to nevzrušovalo. Kdysi příjemná zábava a někdejší ztřeštěně kousky jako by teď už nestály za nic. A bývala to pro mne pravá muka, když jsem byl nyní nucen naslouchat hloupým a nicotným řečem žen a chvástavým a arogantním výrokům nedopečených zelenáčů. To je pokuta, kterou člověk nutně platí za to, že přečetl mnoho knih, nebo také za to, že sám je blázen. V mém případě ani tak nezáleží na tom, které z těch dvou zel mě postihlo. Postačí, že mě vůbec postihlo. Pro mne už život, jeho jas i všechen půvab styku s lidmi, počínal pohasínat.
Buďto jsem vystoupil příliš vysoko ke hvězdám, anebo jsem tvrdě spal. Ale nebyl jsem přitom hysterický a nebyl jsem ani přepracován. Můj puls byl normální. Mě srdce bylo předmětem velkého obdivu lékařů z pojišťoven. Mě plíce přiváděly ty zmíněně pány do extáze. Každý den jsem psával svých tisíc slov. Byl jsem až úzkostlivě přesný ve věcech, které přinášel denní život. Konal jsem je všechny vesele a rád. V noci jsem spal jako dítě. A přece jen…
Inu, kdykoliv jsem si vyšel se společností, už jsem upadal do melancholie. Nemohl jsem se smát s lidmi ani lidem, jejichž výroky mně připadaly notně oslovské; a také jsem se nemohl bavit ani vysmívat se s bývalou lehkou ironií nudnému a omezenému tlachání žen, které se přes všechnu tu mou naivitu a něhu tak primitivně, hlava nehlava hnaly za svým biologickým určením jako opičí samice, ještě než odložily svůj kožich a zaměnily jej za kožešiny z jiných zvířat.
Ale nebyl jsem pesimista. Přísahám, že jsem nebyl. Pouze jsem se nudil. Až příliš často jsem vídával to stejně divadlo, naslouchal stejným písním a stejným vtipům. Až příliš dobře jsem věděl, co za to musím zaplatit. Znal jsem kolečka zákulisní mašinérie tak dobře, že přetvářka na jevišti, smích a zpěv nemohly přerušit jejich skřípání.
Nevyplácí se podívat se do zákulisí a vidět tam, jak tenorista andělského hlasu bije svou ženu. Ale já se podíval – a doplatil na to. Anebo snad jsem byl blázen. Na tom konečně nezáleží, v jaké situaci jsem se ocitl. Jde o tu situaci samu, a že mě přivedla do společenských svazků, jež mi byly trapně a působily mi nesnáze. Na druhé straně je třeba říci, že ve vzácných případech, ale jen ve velmi vzácných, jsem se setkal s tak vzácnými dušemi, čili blázny, jako jsem byl sám, s nimiž jsem pak mohl trávit nádherně chvíle nad hvězdami, čili v ráji bláznů. A takovou vzácnou, či spíše blouznivou duši jsem si vzal, nikdy mě nenudila a byla mi stálým pramenem nových a nekonečných překvapení a radostí. Avšak všechen svůj volný čas jsem nemohl trávit jen v její společnosti. A také by nebylo ani hezké, ani moudré nutit ji, aby ř ona trávila všechen svůj volný čas se mnou. Kromě toho jsem napsal už hezkou řádku úspěšných knih a společnost si žádá od chlapíka, který píše knihy, trochu jeho volného času pro sebe. A každý normální člověk potřebuje zase pro sebe trochu volného času svých bližních.

Ještě jsem však nebyl rozhodnut,

že na cestě životem půjdu se svým Démonem ruku v ruce. čím jsem byl starší, čím jsem měl více úspěchů, čím více peněz jsem vydělával, čím více jsem vládl světu, kterého jsem se zmocnil, tím větší roli hrál alkohol v mém životě. A přece jsem se se svým Démonem stýkal jen tu a tam. Píval jsem jen ve společnosti; když jsem byl sám, nepil jsem vůbec. Někdy jsem se sice dostal ve společnosti do nálady, ale takovou náladičku jsem považoval za mírnou daň, kterou je nutno společnosti zaplatit.
Abych ukázal, jak jsem tehdy ještě svému Démonu odolával, uvedu, že mi ani nepřišlo na mysl, abych ho požádal o pomocnou ruku, když jsem zapadl do bažin zoufalství. Měl jsem svízele v životě i svízele v lásce, o nichž se nezmiňuji ani tady, ani kde jinde ve svém vyprávění. Ale k nim se družily i svízele rozumově povahy a ty jim byly do základů podobně.
Mě životní zkušenosti nebyly právě všední. Prostudoval jsem příliš mnoho reálných věd a žil jsem až příliš reálným životem. V mladické ukvapenosti jsem se dopustil prastaré chyby, že jsem se totiž hnal za pravdou až příliš unáhleně. Strhl jsem z ní její závoje a pohled na ni byl příliš hrozný, než abych jej mohl snést. Zkrátka, ztratil jsem svou nádhernou víru takřka ve vše, kromě v lidskost, a ta lidskost, jež mi zůstala, byla však až příliš obnaženou lidskostí.
Tato vleklá choroba pesimismu je až příliš dobře známa většině z nás, a není proto třeba zabývat se jí podrobněji. Postačí říci, že jsem jí velmi trpěl. Uvažoval jsem chladnokrevně o sebevraždě, tak, jak by asi uvažoval řecký filosof. Bylo mi lito, že příliš mnoho lidí na mně záviselo stravou i přístřeším a že se proto nemohu rozloučit se životem. Ale to byl jen mravní postoj k věci. Ve skutečnosti mě zachránila jediná vidina, která mi zbyla, a tou byl lid.
Věci, pro které jsem bojoval a pro které jsem spálil nejednu svíčku, mě zklamaly. Úspěch – tím jsem pohrdal. Uznání – to bylo jako vyhaslý popel. Společnost – muži a ženy nad kalem a špínou přístavů a palub; hrozil jsem se jejich protivně duševní prostřednosti. Láska k ženě – ta byla jako vše ostatní. Peníze – mohl jsem spát jen v jedné posteli a nač bych potřeboval příjem na sto řízků denně, když jsem stejně mohl sníst jen jeden: Umění, kultura – tváří v tvář nevývratným faktickým údajům biologie byly takové věci směšně a ti, kdo se jimi zabývali, ještě směšnější.

Jak vidno,

byla to zkouška vytrvalosti, a který chlap by podnikl raději nějakou jinou zkoušku než právě tuhle! Ale brr! Pilo se jen obyčejně pivo. A já už přece poznal mnohem lepší várky. Už po léta jsem nepil obyčejně pivo; a když jsem ho už pil, pak vždycky s chlapy; teď jsem se těšil, že těm zelenáčům ukážu, jak se má pivo řádně pít. Pitka začala – a já musel pít s nejlepšími z nich. Někteří z nich si dávali pauzy, ale čestný host si je dávat nesměl.
A všechny trpké noci, probděné při půlnočním světle, všechny knihy, které jsem tenkrát přečetl, všechna moudrost, kterou jsem načerpal, to vše pohasínalo před opicí a tygrem, jež se na mě sápali z propasti mě dědičnosti, předvěké, útočné a surové, překypující silou i touhou přetrumfnout i to největší zvíře.
Když sezení skončilo, držel jsem se ještě stále na nohou, šel jsem zpříma a nepotácel jsem se – což se nedalo zrovna říci o leckterém z mých hostitelů. Vzpomínám si na jednoho z nich, jak proléval rozhořčeně slzy na rohu ulice, když si všiml, že já jsem střízlivý. Jemu se ovšem ani nesnilo o železném kruhu, ukutým dlouhým cvikem, který uchovával vědomí v mém mrákotném mozku, pomáhal mi ovládat svaly i mdlobu a dbal, abych nemluvil přerývaným hlasem a aby mě myšlenky plynuly lehce, spořádaně a logicky. A při tom všem jsem se pro sebe usmíval. V těch pivních závodech ze mne neudělali blázna. Na takový výkon jsem byl hrdý. A u čerta, jsem na to ještě hrdý i dnes – tak podivná už je lidská povaha.
Ale příští ráno jsem již nenapsal tisícovku slov. Byl jsem unaven, otráven. Byl to den bídy. Odpoledne jsem měl mít veřejnou přednášku. Měl jsem ji, avšak jsem přesvědčen, že byla tak špatná, jak špatně bylo mně. Někteří z mých hostitelů si zasedli do prvých řad, aby na mně pozorovali nějaké příznaky, ale já je naopak spíše pozoroval na nich a těšilo mě vědomí, že jsou na tom právě tak zle jako já.
Už nikdy víc – přísahal jsem si. A už nikdy víc jsem se nedal zlákat k takovému pití o závod. Byla to má poslední pitka toho druhu. Ovšem, píval jsem od tě doby často, ale vždy rozumněji, opatrněji a nikdy o nějakou sázku. Ale právě takto se z notorického pijáka stává piják ještě notoričtější.
Abych dokázal, že v tomto údobí mého života bylo pití pro mne záležitostí čistě společenskou, připomenu svou cestu přes Atlantický oceán na starém škuneru Teutoniku. Hned na počátku plavby jsem se seznámil s jedním anglickým telegrafistou a nějakým mladším zaměstnancem kterési španělské lodní firmy. Ti pili jen „koňský hřbet“, což byl hustý lahodný nápoj, ve kterém plavala buď jablečná slupka nebo pomerančová kůra. A po celou cestu jsem pil ten „koňský hřbet“ se svými dvěma kamarády. Ale kdyby pili whisky, pil bych ji s nimi také. Z toho však nelze usoudit, že jsem byl slaboch. Bylo mi to jedno. Neviděl jsem v tom otázku morálky. Byl jsem silný svým mládím a alkohol pro mne nebyl žádným problémem.

Na druhé straně

si dobře vzpomínám na velmi vzácného člověka, byl jen o něco starší než já – který mě občas navštěvoval. Měl rád whisky a pamatuji se, jak jsem s ním proseděl někdy celé odpoledne ve svém útulku, popíjel s ním sklenku za sklenkou, až přišel do nálady, kdežto já jsem stěží věděl o tom, že piju whisky. A proč jsem to vlastně dělal? Nevím přesně, snad jako pozůstatek staré školy, výcvik dřívějších dnů a nocí, proseděných s chlapy u sklenice, pijácký zvyk popít s pijáky.
A přitom jsem už ze svého Démona neměl strach. Dosáhl jsem nejnebezpečnějšího stadia, kdy si člověk mysli, že touhu po alkoholu již nadobro přemohl. Vždyť jsem to dokázal, k svému velkému uspokojení, v dlouhých letech práce a studia. Mohl jsem se napít a neopít se, a především jsem byl stále přesvědčen, že ty břečky nemám příliš rád. V tomto období jsem pil z těže příčiny, jako jsem dříve píval se Scottym, s harpunářem a s piráty ústřic – protože to byl zvyk těch chlapů a já ho musel zachovávat, když jsem se chtěl chovat jako chlap. Ti skvělí chlapíci, ti dobrodruzi ducha pili! Dobrá. Nebylo důvodů, proč bych s nimi nepil také já – já, který jsem byl přesvědčen, že už se svého Démona nemám co obávat.
A takto jsem se svým Démonem vycházel po léta. Občas jsem si sice udělal hezkou náladičku, ale to bylo zřídkakdy. Překáželo mi to v práci a já nedovolil, aby mi v práci cokoli překáželo. Pamatuji se, když jsem trávil několik měsíců v londýnské čtvrti East End a psal přitom novou knihu, že jsem prožil mnoho dobrodružství v nejhorších brlozích, že jsem se i několikrát opil a že jsem se pak na sebe velmi zlobil, poněvadž mi to překáželo v práci. Ale i tehdy jsem se opíjel jen proto, že jsem se pustil na cestu za dobrodružstvím a tam se člověk vždy setká s alkoholem.
A tenkrát také, když jsem si byl tak jist svým dlouhým cvikem, dal jsem se s bezbožnou důvěřivostí svést k piti o sázku. To ovšem byl zvyk dobrodruhů ve všech částech světa a šlo v něm vždy o čest. Je to podivná chlapská čest, která nutí člověka pít s chlapy jen proto, aby ukázal, že má tak silnou hlavu jako oni. Ale chlapská čest neexistuje pouze v teorii. Je to prostě fakt.
Jednou mě například pozvala hrstka divokých mladých revolucionářů jako čestného hosta na závody v pití piva. Byl to jediný pivní souboj, při němž jsem kdy byl. Když jsem svolil, že přijdu, nevěděl jsem ještě, jak je ta celá věc zvrácená. Představoval jsem si, že se tam budou vést vzletně i divoké řeči, že někteří vypijí o něco víc, než by měli, a že já budu přitom pít opatrně. Avšak jak se zdálo, tyhle závody v pití sloužily k rozptýlení mladých rozverných lidí; utápěli v nich životní strasti a dělali si blázny z těch, kdo nepijí. Jak jsem se později dozvěděl, zpili nedávno namol svého čestného hosta, skvělého mladého radikála, který se v pití nevyznal.
Když jsem byl mezi nimi a poznal, oč vlastně běží, zvedl se ve mně pocit podivně chlapské pýchy. Já jim ukážu, těm mladým darebákům! Ukážu jim, co dovede statný, otužilý chlap, ve kterém je přemíra života a jehož žaludek i hlava už něco vydrží a který se může zpít jako zvíře a dá to na sobě co nejméně znát. Vy zelenáči, vy si myslíte, že mne opijete?

úspěch

Když jsem začal mít literární úspěch, zvýšil se také můj životní standard a rozšířil se i můj obzor. Určil jsem si, že denně napíšu i přepíšu na stroji tisíc slov, a to i v neděli a o svátcích. I dále jsem pilně studoval, ne však již tak pilně jako dříve. Dopřával jsem si pět a půl hodiny skutečného spánku. Tu půlhodinku jsem si přidal, protože jsem musel. Finanční úspěch mi také dovolil více času pro tělesně zotavení. Jezdil jsem víc na kole, hlavně proto, že teď nebylo neustále v zastavárně, boxoval jsem i šermoval, chodil jsem po rukou, skákal do výšky i do dálky, střílel jsem, házel oštěpem a plaval. A seznal jsem, že tělesná námaha vyžaduje více spánku než námaha duševní. Někdy, když jsem byl tělesně velmi unaven, jsem spával šest hodin a někdy, po zvlášť těžké námaze, dokonce i plných sedm. Avšak takové orgie spánku nebývaly častě. Bylo tu příliš mnoho věcí, kterým jsem se chtěl naučit, a příliš mnoho práce, že jsem si až vyčítal těch sedm hodin spánku. A žehnal jsem tomu člověku, který vynašel budík.
A stále jsem ještě netoužil po pití. Měl jsem příliš mnoho vznešených myšlenek a žil jsem ve vyšších sférách. Byl jsem socialista, chtěl jsem spasit svět a alkohol mi nemohl dát to nadšení, jaké mi dávaly moje myšlenky a ideály. Můj hlas díky mým literárním úspěchům nabýval stále na váze – aspoň jsem se tak domníval. Ať je tomu jak chce, moje literární sláva ke mně vábila tolik obecenstva, kolik by ho nikdy nebyla dokázala přivést má proslulost jako řečníka. Zvali mě do různých klubů i do všelijakých organizací, abych tam hlásal své názory. Bil jsem se za dobrou věc a stále jsem studoval i psal a stále jsem měl mnoho práce.
Až do tě doby jsem měl jen velmi úzký kruh přátel. Ale teď jsem se už dostal do společnosti. Zvali mě hlavně na obědy a poznal jsem mnoho přátel i známých, jejichž finanční situace byla daleko příznivější než moje. A mnozí z nich pili. Pili ve svých vlastních domech a zvali mě, abych se s nimi napil. Ale žádný z nich nebyl opilec. Pili mírně a já jsem s nimi pil také mírně, na důkaz přátelství, abych je neurazil. Nestál jsem o to a bylo mi celkem lhostejno, zda se při návštěvách pilo či nepilo, dojem, který to ve mně zanechalo, byl tak slabý, že se ani nepamatuji, kde jsem tenkrát vypil svůj první koktejl nebo skotskou bowli.
Měl jsem přece už svůj vlastní domov. A když člověka lidé pozvou, je přirozeně, že je pozve také. V tom se přece jeví vyšší životní standard. A když mě hostili jinde, nedalo se nic jiného dělat než je pohostit také. Pořídil jsem si proto zásobu piva a whisky i stolního klaretu. A od tě doby už nikdy nebyl můj dům špatně zásoben.
A stále ještě i v této době jsem ani trochu nestál o společnost svého Démona. Pil jsem, když pili druzí, a to ještě jen ze společenských ohledů. A byl jsem tak málo vybíravý, že jsem pil vždy to, co pili oni. Když se rozhodli pro whisky, pil jsem také whisky. Když se rozhodli pro zázvorově pivo nebo pro sarsaparillu, pil jsem zázvorově pivo nebo sarsaparillu s nimi. A když nepřišla žádná návštěva, pak jsem nepil nic. Karafy whisky byly stále v pokoji, kde jsem psával, a po měsíce a roky mne ani nenapadlo, abych se napil, když jsem byl sám.
Když jsem byl pozván někam na oběd, pozoroval jsem, jak příjemně a mile hřeje sklenka koktejlu před jídlem. Zdálo se mi, že je to velmi vhodná a lahodná věc. A přece jsem tak málo po ní toužil, že přes mou čilost a životní elán mi nikdy ani nenapadlo, abych si ji vypil, když jsem obědval sám.

Tak jsem spálil za sebou všechny mosty a vrhl se do psaní. Obávám se, že jsem si vždy počínal trochu výstředně. Vysedával jsem od časného rána do pozdní noci – psal jsem, přepisoval na stroji, studoval gramatiku, studoval všechny možně druhy slohu, studoval jsem i úspěšně autory, abych přišel na to, jak dosáhli úspěchu. Podařilo se mi zkrátit dobu spánku na pět hodin denně a skoro celých zbývajících devatenáct jsem pracoval. Světlo mi hořívalo až do dvou nebo i tří v noci, což přivedlo moji hodnou sousedku k sentimentálním dedukcím hodným Sherlocka Holmese. Ve dne mě nikdy neviděla, a proto usoudila, že jsem hazardní hráč, kterému matka staví do okna světlo, aby zbloudilého syna přivedla na pravou cestu.
Literát začátečník se musí dlouho trápit s obdobími nouze, když nemá od nakladatele předem vyplacenou zálohu a když všechno, co může zastavit, je už v zastavárně. A tak jsem celou zimu chodil v letních šatech a příští léto jsem prožil nejkrutější a nejdelší období nouze, když členově redakce odcházeli na prázdniny a rukopisy čekaly v zásuvkách, až bude zase po prázdninách.
Pracovalo se mi těžko také proto, že jsem neměl nikoho, kdo by mi poradil. Neznal jsem ani človíčka, který už něco napsal nebo se o to aspoň pokoušel. Ba ani jediného reportéra jsem neznal. A přišel jsem i na to, že se budu muset odnaučit všemu, čemu mě učitelé a profesoři literatury na střední a vysoké škole naučili, chci-li dosáhnout úspěchů jako spisovatel. Tenkrát jsem se nad tím vším velmi zlobil, ale dnes to již chápu. V letech 1895 a 1896 neznali ještě tajemství literárních úspěchů. Věděli všechno o dílech jako V zajetí sněhu nebo Sartor Resartus, avšak američtí nakladatelé z roku 1899 nestáli o takové zboží. Potřebovali zboží z roku 1899 a platili za ně tak dobře, že učitelé a profesoři literatury by se rozžehnali se svými místy, kdyby dovedli takové zboží dodat.
Bojoval jsem dále, zůstával jsem dlužen u řezníka i u hokynáře, hodinky, kolo i otcův kabát putovaly zase do zastavárny, ale já pracoval dál. Opravdu jsem pracoval a spával přitom co nejméně. Kritikově mi vyčítali, že jeden z mých hrdinů, Martin Eden, dosáhl prý až příliš rychle svého vzdělání. Z námořníka, který měl jen obvyklé školní vzdělání, jsem prý udělal během tří let úspěšného spisovatele. Kritikově říkali, že tohle není možně. A přece – já sám jsem byl Martin Eden. Po třech letech práce, z nichž dvě jsem strávil na střední škole a na univerzitě a jeden psaním a přitom všechny tři v usilovném a všestranném studiu, otiskoval jsem již povídky v časopisech jako Atlantic Monthly, prováděl jsem korekturu své první knihy (vyšla v nakladatelství Houghton, Mifflin & spol.), prodával jsem sociologické úvahy časopisu Cosmopolitan a revue McClure, odmítl jsem spolupráci s nakladatelstvím v New Yorku, kterou mi nabídli telegraficky – a připravoval jsem se na svatbu.
Vše, co tu uvádím, ovšem znamená, že jsem opravdu pracoval, zvláště během posledního roku, kdy jsem se ještě učil spisovatelskému řemeslu. A v tomto roce, když jsem tak málo spával a namáhal si mozek až k prasknutí, jsem vůbec nepil a po pití ani nezatoužil. Tenkrát jako by pro mne alkohol vůbec neexistoval. čas od času jsem trpěl velkými bolestmi hlavy, ale nikdy jsem nepomyslel na alkohol jako na nějaký utišující prostředek. Vždyť schválení rukopisů od nakladatelů a jejich peněžní poukázky byly jediným lékem, který jsem potřeboval. Tenká obálka od některého nakladatele v ranní poště mě povzbudila více než půl tuctu koktejlů. A když se z obálky vyloupl šek na slušnou sumičku, bylo to pro mě víc než pořádně napití.
V tomto údobí života jsem ovšem ještě ani pořádně nevěděl, co vlastně koktejl je. Vzpomínám si, že když vyšla má první kniha, několik Aljaščanů, kteří byli členy uměleckého klubu, mě pozvalo a pohostilo jednoho večera v klubu v San Francisku. Usadili jsme se v báječných kožených křeslech a objednali si něco k pití. Dosud nikdy jsem nezaslechl tolik podivných názvů likérů, bowlí a zvláštních druhů whisky. Nevěděl jsem, co je likér, co je bowle, a nevěděl jsem ani, že skotská a whisky je vlastně totéž. Znal jsem jen nápoje chudých lidí, nápoje zapadlých krajů a přístavních měst – laciné pivo a levnou whisky, a tě se říkalo právě jen whisky a nikdy jinak. Byl jsem na rozpacích, co si mám vybrat, a číšník div neomdlel, když jsem si již po jídle poručil sklenku klaretu.

Ještě třeba připomenout, že kromě těchto lehčích zaměstnání jsem se pokoušel dostat práci jako nádeník, přístavní dělník nebo posluha. Ale zima se blížila a armáda nezaměstnaných se hrnula do měst. A kromě toho já, který se tak bezstarostně toulal v krajích světa i v říši ducha, jsem nebyl členem žádného odborového svazu.
A tak jsem dělal, co se právě dělat dalo. Pracoval jsem po dnech, po půldnech, jak se právě práce naskytla. Sekal jsem trávu, přistřihoval živé ploty, chodil klepat koberce a zas je pokládal na podlahu.
Složil jsem také zkoušku na doručovatele pošty a měl jsem nejlepší prospěch ze všech. Ale běda! Místo nebylo hned volně, a tak jsem zase musel čekat. A když jsem tak čekal a živil se nadále příležitostnou prací, jak se mi právě naskytla, pokusil jsem se vydělat si deset dolarů tím, že jsem napsal pro jakési noviny reportáž o své cestě na lodi plovoucí dolů po Yukonu, při níž jsem urazil devatenáct set,mil za devatenáct dní. O novinářské práci jsem neměl ani ponětí, ale měl jsem pevnou naději, že mi za můj článek dají deset dolarů.
Ale nedali. První noviny v San Francisku, kterým jsem jej poslal, mi ani neoznámily, zda můj rukopis dostaly, ale ponechaly si ho. čím děle si ho ponechávaly, tím jsem byl jistější, že ho přijaly.
A tady je ta zábavná věc. Jedni se narodí se štěstím a druzí musí štěstí teprve k sobě strhnout. Já jsem však byl ke svému štěstí zahnán holí a tu hůl vedla trpká nutnost. Už dávno jsem přestal pomýšlet na dráhu spisovatele. Když jsem psal onen článek, měl jsem jediný úmysl – vydělat si deset dolarů. To by mi pomohlo, abych se nějak protloukl, než dostanu pevně zaměstnání. Kdyby se v této době uvolnilo místo na poště, byl bych je vzal všemi desíti.
Ale místo se neuvolnilo a jinou stálou práci jsem také nemohl sehnat. času, který mi vybýval mezi nahodilou prací, jsem využil k napsání série článků pro časopis Průvodce mladých; měla jedenadvacet tisíc slov. Napsal jsem ji i přepsal na stroji za sedm dní. A to jí myslím bylo na škodu, poněvadž mi ji vrátili.
Trvalo to nějaký čas, než došla do redakce a zase zpátky; zatím jsem se pokoušel o psaní povídek. Jednu z nich jsem prodal měsíčníku
Overland za pět dolarů. časopis Black Cat mi vyplatil čtyřicet dolarů za druhou. Overland mi nabídl sedm a půl dolaru, splatných hned po otištění, za každou povídku, kterou pošlu. Ze zastavárny jsem si už vyplatil hodinky, kolo i plášť po otci a vypůjčil jsem si i psací stroj. Zaplatil jsem účty i několika hokynářům, kteří mi poskytovali menší úvěr. Vzpomínám si na jednoho portugalského hokynáře, který nikdy nedovolil, aby můj dluh přesáhl čtyři dolary. Hopkins, jiný obchodník, se nikdy nedal obměkčit nad pět dolarů.
A právě tenkrát mě vyzvali z pošty, abych tam nastoupil místo. Bylo to pro mne velmi lákavě. Pětašedesát dolarů, které jsem si tam mohl pravidelně měsíčně vydělat, bylo velké pokušení. Nemohl jsem se rozhodnout, co dělat. A poštmistrovi v Oaklandu nikdy nebudu moci odpustit. Dostavil jsem se na vyzvání a popovídal jsem si s ním od plic. Upřímně jsem se mu vyznal, jak to se mnou vlastně je. Vypadá to tak, že se snad budu moci uživit jako spisovatel. Vyhlídky sice mám, ale není to zatím ještě nic jistého. Kdyby mě tedy pro tentokrát vynechal, vybral si dalšího ze seznamu uchazečů a vyzval mě, až se zase něco uvolní
Ale přerušil mě: „Tak vy tedy to místo nechcete?“
„Ale chci,“ bránil jsem se. „Podívejte, chci jen, abyste mě pro tentokrát vynechal…“
„Kdybyste o to místo stál, tak byste je přijal,“ řekl chladně.
Prokletá bezohlednost toho člověka mě naštěstí dopálila.
„Tak dobrá,“ řekl jsem, „nestojím o ně.“

Stále jsem nemohl dostat práci. A přece jsem byl na trhu práce výhodnou koupí. Bylo mi dvaadvacet let, bez šatů jsem vážil sto pětašedesát liber a každá z nich byla uvyklá dřině; poslední stopy svrabu zmizely, když jsem začal jíst syrově brambory. Ucházel jsem se o jakékoliv místo. Chtěl jsem stát jako model v uměleckém ateliéru, ale až příliš mnoho pěkně urostlých mladíků bylo bez práce. Odpovídal jsem na inzeráty stárnoucích nemocných, kteří hledali společníka. A bezmála jsem se stal obchodním cestujícím se šicími stroji, jen tak na provizi bez pevného platu. Ale chudáci si nekupují šicí stroje v těžkých dobách, a tak jsem i toho musel zanechat.

Když jsem odešel z prádelny, půjčili mi moje sestra a její muž na cestu do Klondiku.
Do tohoto kraje se tenkrát poprvé všichni pustili na honičku za zlatem; bylo to začátkem podzimu 1897. Bylo mi jedenadvacet let a můj tělesný stav byl skvělý. Vzpomínám si, jak jsme na úseku dlouhém dvacet osm mil museli přenášet zavazadla přes Chilcoot od pobřeží Dyea až k Lindermanovu jezeru; závodil jsem při tom s Indiány a mnohého z nich jsem předstihl. Poslední úsek cesty k Lindermanovu jezeru měřil tři míle. Procházel jsem jím čtyřikrát denně a cestou tam jsem vždy nesl na hřbetě sto padesát liber. To znamená, že jsem denně urazil po nejneschůdnějších cestách čtyřiadvacet mil a z toho dvanáct s břemenem sto padesáti liber.
Ano, kariéru jsem poslal k čertu a znovu jsem se vydal na dobrodružnou cestu za štěstím. A na tě cestě za dobrodružstvím jsem se samozřejmě znovu shledal se svým Démonem. Zase tady byli statní ramenáči, tuláci a dobrodruzi, kterým nevadil nedostatek jídla, ale kteří se nemohli obejít bez whisky. Whisky putovala na zádech po celém tom úseku, zatímco mouka ležela v bednách poděl cesty a nikdo si jí tam ani nevšiml. štěstí mi přálo, že tři muži v mě partě nepili. A tak jsem nepil ani já, kromě vzácných příležitostí a když jsem se náhodou ocitl mezi jinými chlapy. V příruční lékárničce jsem měl láhev whisky. Zátku jsem z ní vytáhl až po půl roce v zapadlém táboře, kde lékař musel operovat nějakého muže a neměl ho čím uspat. Lékař i pacient se o mou flašku rozdělili a pak přistoupili k operaci.
Když jsem se o rok později vrátil do Kalifornie, abych se tam léčil ze svrabu, shledal jsem, že mi zatím zemřel otec a že jsem nyní hlavou i jediným živitelem rodiny. Jestliže řeknu, že jsem nakládal uhlí na parníku z Beránkova moře do Britské Kolumbie a odtamtud se pak plavil do San Franciska v podpalubí, každý pochopí, že z Klondiku jsem si nemohl odnést nic jiného než svrab.
Byly to tenkrát zlé časy. Těžko se sháněla jakákoliv práce. A já jakoukoliv práci přijmout musel, poněvadž jsem stále byl nekvalifikovaný dělník. Na kariéru jsem už nemyslel. S tím byl nadobro konec. Musel jsem se starat o jídlo pro dva krky kromě vlastního, dbát o střechu nad hlavou a k tomu si ještě koupit šaty na zimu, protože mě jedině šaty se hodily pouze na léto. Musel jsem si proto najít cokoliv, a to hned. Potom teprve, až naberu trochu dechu, budu moci pomýšlet na svou budoucnost.
Nekvalifikovaný dělník pocítí bídu a tíži doby vždy jako první a já se nevyznal v ničem, kromě námořnictví a práce v prádelně. Při nových závazcích jsem se už neodvážil jít na moře a práci v prádelně se mi nepodařilo sehnat. Ani nic jiného jsem nemohl sehnat. Dal jsem své jméno do pěti zprostředkovatelen práce. Ve třech listech jsem inzeroval. Vyhledal jsem těch několik známých, o nichž jsem se domníval, že by mi snad mohli opatřit nějaké místo; ale buďto se jim do toho nechtělo, anebo nemohli pro mne opravdu nic učinit.
Bylo mi z toho až k zoufání. Zastavil jsem hodinky, kolo i kabát do deště, který mi tatínek odkázal a na který byl tak pyšný. Bylo to mě jedině dědictví na tomto světě. Stál patnáct dolarů a v zastavárně mi na něj půjčili dva. A jednoho dne se ke mně přihrnul kamarád z dřívějších časů na pobřeží; nesl oblek zabalený v novinách. Nemohl mi ani pořádně vysvětlit, jak k němu přišel, a já také ani na vysvětlení nenaléhal. Chtěl jsem ten oblek pro sebe. Ne snad abych v něm chodil. Dal jsem mu za něj všelijaké tretky, které se nedaly zastavit, a proto neměly pro mne cenu. Ty tretky pak rozprodal po domech a já zastavil oblek za pět dolarů. A v zastavárně – pokud vím – je ten oblek dodnes. Nikdy mi ani nenapadlo, abych ho vyplatil.

večer

A když v sobotu večer končila týdenní práce a měl jsem volno až do pondělního rána, míval jsem kromě spánku jen jedinou touhu opít se. Tenkrát, podruhé v životě, jsem zaslechl neklamně volání svého Démona. Poprvé se to stalo, když jsem se přepracoval duševně. Avšak teď jsem se duševně nepřepracoval. Právě naopak, cítil jsem jen mdlou tupost v mozku, který se vůbec nenamáhal. A v tom to právě vězelo. Divy Nového světa, který objevovaly mému mozku knihy, roznítily v něm takovou čilost, zvídavost a dychtivost, že teď dvojnásob trpěl bídou stagnace a nečinnosti.
A já, starý a důvěrný přítel Démona alkoholu, jsem dobře věděl, co mi slibuje – bílé, fantastické vidiny, sny o síle, zapomnění, zkrátka všechno možně, jen ne věčně se otáčející pračky, vlnící se mandly, bzučení ždímaček a nekonečnou řadu naškrobených bílých kalhot, pohybujících se v páře pod mou poletující žehličkou. A tak tomu doopravdy je. Démon alkohol se vemlouvá do duší lidí slabých, vyčerpaných a unavených, kteří nemají v životě úspěch. A jak snadno jim dodá útěchy! Po celý čas je přitom ovšem obelhává. Tělu dodává zdánlivou sílu, duchu zdánlivý vzlet, věcem propůjčuje neskutečnou tvář a činí je krásnější, než jsou doopravdy.
Nesmíme však zapomínat, že Démon alkohol dovede měnit svou podobu. Právě tak jako ke slabým a vyčerpaným, obrací se i k těm, kdo hýří silou a mají přemíru životnosti, anebo naopak k těm, kdo se nudí a zahálejí. Vezme si pod paží kohokoli, ať je v jakékoli náladě. Svou síť přeludů dovede rozprostřít nad každým člověkem. Za uhasínající světlo dá nově, za holou skutečnost dá pozlátko iluze a nakonec oklame každého, kdo si s ním zadá.
Neopil jsem se z toho prostého důvodu, že do nejbližší hospody bylo půldruhé míle. A také proto, že touha po pití mi nezněla v uších dost hlasitě. Kdyby se ozývala hlasitěji, byl bych šel třebas desetkrát tak daleko, jen abych se dostal do nějakého výčepu. Na druhé straně, kdybych měl hospodu hned za rohem, byl bych se opil. Takhle jsem se ve svém jediném volném dni v týdnu natáhl někam do stínu a bavil se nedělními novinami. Avšak i pro tak lehké rozptýlení jsem býval příliš unaven. Zábavná příloha mi sice tu a tam vykouzlila na tváři slabý úsměv, ale pak jsem hned usnul.
Ačkoliv jsem se svému Démonu po tu dobu, co jsem pracoval v prádelně, nepoddal, přece měl na mne jistý vliv. Naslouchával jsem jeho volání, pociťoval jsem neukojitelnou touhu po něm, toužil jsem přece jen po nějakém omamném prostředku. Byl to jen začátek, z kterého se v pozdějších letech zrodila touha mnohem silnější.
Zajímavě však je, že ta touha rostla jen v mém mozku. Tělo si alkoholu vůbec nežádalo. Stejně jako dříve, alkohol se mému tělu protivil. Když jsem býval tělesně znaven po nakládání uhlí, nikdy mi ani na mysl nepřišlo, abych se napil. Když jsem však pocítil duševní únavu po přijímacích zkouškách na univerzitu, hned jsem se opil. Při práci v prádelně jsem opět trpěl tělesným vyčerpáním, avšak to nebylo zdaleka tak zlé jako při nakládání uhlí. Byl v tom rozdíl. Když jsem začal s prací v prádelně, nahlédl můj rozum do království ducha. Když jsem nakládal uhlí, můj duch ještě ve mně dřímal. Když jsem se však dřel v prádelně, můj duch, poučený a chtivý dosáhnout něčeho vyššího, byl přibit jako na kříži.
Ale ať jsem už propadl pití jako v Benicii, nebo jsem se držel na uzdě jako při práci v prádelně, v mozku mi vždy klíčilo semínko touhy po alkoholu.

prace

Práci jsem dostal na venkově v Belmontskě akademii, v její malé, dokonale zařízeně parní prádelně. Všechnu práci jsem dělal ještě s jedním chlapíkem; třídili jsme, prali a žehlili bílé košile, límce a manžety a ženám profesorů jsme prali jemně prádlo. Pracovali jsme jako Lvi, zvláště když nastalo léto a chlapci v akademii začali chodit v plátěných kalhotách. Takové kalhoty vyžehlit, to trvá strašně dlouho. A kolik párů jich tu bývalo. Potili jsme se po dlouhé parně týdny, a práce nebylo konce, a nejednu noc, kdy studenti chrápali v posteli, jsem dřel se svým kamarádem při elektrickém osvětlení u mandlu nebo u žehlicího prkna.
Hodiny se vlekly, práce byla namáhavá, přestože jsme už byli mistry v umění, jak se vyvarovat zbytečných pohybů. Měsíčně jsem dostával třicet dolarů a stravu – tedy o něco víc než při zavážení uhlí nebo v konzervárně, aspoň co se stravy týkalo. Mého zaměstnavatele to moc nestálo, jedli jsme totiž v kuchyni – ale pro mne to znamenalo úsporu dvaceti dolarů měsíčně. Moje síla, jež s léty vzrůstala, zvýšená obratnost i vše, čemu jsem se naučil z knih, zvýšily mi tedy plat jen o těch dvacet dolarů. Podle rychlosti tohoto růstu platu jsem usoudil, že se ještě před smrtí stanu nočním hlídačem s platem šedesáti dolarů, nebo i strážníkem, který si přijde na plných sto dolarů i s vedlejšími příjmy.
Se svým společníkem jsem se během týdne pustit vždy tak horlivě do práce, že v sobotu večer z nás byly pouhé trosky. Shledal jsem, že mým údělem je znovu zvířecká dřina, známá mně už ostatně z dřívějška, a že dřu denně víc hodin, než dřou koně, a že přemýšlím rovněž víc než oni. Ke knihám jsem se nedostal. Donesl jsem si jich do prádelny celý kufr, ale brzy jsem zjistil, že je nemohu číst. Jak jsem se o to pokusil, hned jsem usínal. A i když se mi podařilo udržet víčka nad několika stránkami otevřená, nepamatoval jsem si, co čtu. Vzdal jsem se pokusů studovat něco obtížnějšího, práva, národní hospodářství, biologii, a pokusil jsem se o něco lehčího, o historii. Ale také jsem usnul. Zkusil jsem to s beletrií. Usnul jsem. A když jsem nakonec usnul i nad poutavým románem, vzdal jsem se čtení nadobro. Za celý čas, co jsem strávil v prádelně, jsem nedokázal přečíst jedinou knihu.

Nejhorší na tom bylo, že jsem nejen přepisoval své rukopisy, nýbrž že jsem se současně snažil stroj nějak zvládnout. Vyťukat denně tisíc slov byl výkon vyžadující jak tělesně vytrvalosti, tak i duševního napětí a já jsem denně tisíc slov skládal a hned je také předával čekajícím vydavatelům.
Ach, už mezi psaním a přepisováním jsem býval pořádně unaven. Mozek i nervy byly vyčerpány, celé tělo mi malátnělo – a přece jsem ani na chvíli nepomyslel na alkohol. žil jsem až v přílišných výšinách, než abych zatoužil po nějakém omamném prostředku. Všechen čas, kdy jsem bděl, kromě pekelných muk u stroje, jsem trávil v nebeské tvůrčí rozkoši. A přitom jsem nezatoužil po napití, poněvadž jsem tenkrát věřil v příliš mnoho věcí: v lásku muže a ženy, v lásku všech mužů i všech žen, v lásku otcovskou i v lidskou spravedlnost, v umění, v celý ten soubor krásných přeludů, které působí, že svět se točí.
Ale čekající vydavatelé byli ochotni čekat i dále. Moje rukopisy podnikaly úžasně cesty mezi Tichým a Atlantickým oceánem. Snad to způsobil ten zakletý stroj, že redaktoři ode mne nepřijali ani jedinou práci do tisku. Nevím, a snad jen bůh ví, zda to, co jsem psal, bylo právě tak zakletě jako můj stroj. Své těžce nakoupené knihy jsem rozprodal za směšně ceny po antikvariátech. Vypůjčoval jsem si menší částky peněz, kde se jen dalo, a strpěl jsem dokonce, aby mě starý otec živil z hubených výdělků svých chřadnoucích sil.
Netrvalo to dlouho, jen několik neděl, a musel jsem se poddat a zase si najít nějakou práci. Ale ani tehdy se ještě ve mně neozvala touha po uklidňujícím doušku. Nepropadl jsem ještě zklamání. Moje cesta k úspěchu se pouze prodloužila. Snad potřebuji další průpravu. Z knih jsem se už naučil aspoň tolik, abych si uvědomil, že jsem se teprve dotkl lemu roucha vědy. Ještě jsem však žil ve výšinách. V denních hodinách i za nocí místo spánku jsem stále ležel v knihách.

Můj výlet člunem na lov lososů trval týden a pak jsem se vrátil, abych vstoupil na univerzitu. Po celý týden jsem se ani nenapil. Abych to opravdu neudělal, musel jsem se vyhýbat návštěvám u starých přátel, protože na všech cestách za dobrodružstvím můj Démon vždycky číhal. První den jsem se ještě musel napít, ale v příštích dnech jsem už nepociťoval, že by mi alkohol nějak chyběl. Zmožený mozek se zase zotavil. A neměl jsem ani výčitky svědomí, že jsem předtím pil. Ani jsem se za to nestyděl, a ani jsem nelitoval toho řádění tenkrát první den v Benicii; už jsem na to zapomněl a s chutí jsem se zas vrátil ke svým studiím a knihám.
Mnoho roků přešlo, než jsem si na ten den opět vzpomněl a plně si uvědomil jeho význam. Tenkrát, a ještě dlouho potom jsem na to všechno myslel jako na pouhý žert. Avšak později, když můj mozek zachvacovala malátnost a myšlenky mi těžkly, vzpomínám si, jak jsem zatoužil po alkoholu pro úlevu, kterou mi přinášel.
Po tom jediném poklesku v Benicii byl jsem i nadále abstinentem, především proto, že jsem alkohol nijak nepotřeboval: A dále proto, že jsem se stále pohyboval mezi studenty a v knihovnách, a tam pití nebylo. Kdybych se vydal na dobrodružnou cestu, byl bych jistě zase pil. Dobrodružně cesty totiž mívají tu slabou stránku, že si na nich Démon alkohol s oblibou vždy zaloví.
Dokončil jsem první semestr studií a v lednu 1897 jsem začal navštěvovat přednášky druhého semestru. Avšak nedostatek peněz a přesvědčení, že univerzita mi nedává všechno, co bych chtěl v tak Krátkém čase, jaký jsem měl k dispozici, získat, mě donutily, že jsem prostě dal studiím vale. Nebyl jsem však příliš zklamán. Studoval jsem dva roky a za tu dobu jsem přečetl velmi mnoho knih, což mělo pro mne větší cenu než vlastní studium. Také má znalost gramatiky i můj sloh se zlepšily. Pravda, neodnaučil jsem se ještě odlišovat přesně některé vazby, avšak při psaní jsem už přestal užívat chybného dvojího záporu, ačkoliv při hovoru, když jsem se trochu rozčílil, jsem ho užíval dále.
Rozhodl jsem se, že ihned začnu budovat svou kariéru. Měl jsem na vybranou čtyři obory: předně hudbu, za druhé básnictví, za třetí psaní filosofických, národohospodářských a politických úvah a za čtvrtě, jako poslední a nejméně v úvahu přicházející možnost, psaní románů. Rozhodně jsem ze svého programu vyškrtl hudbu jako obor, pro který nemám vlohy, uchýlil jsem se do ložnice a pustil se horlivě do druhého, třetího a čtvrtého oboru. Bože, jak jsem tenkrát psal! Snad ještě nebylo tak velké tvůrčí horečky, jaká byla tenkrát ve mně, aby z ní pacient vyvázl se zdravou kůží. Pracoval jsem tak horlivě, že mi mozek div nezměkl a neposlali mě do blázince. Psal jsem všechno – eseje, novely plně vědeckých a sociologických úvah, verše humorně, verše všeho druhu od termín a sonetů až po mamutí epické skladby ve spenserovských strofách. Někdy jsem psával nepřetržitě patnáct hodin, a to i po několik dní za sebou. Občas jsem zapomněl jíst, anebo jsem jídlo odmítl, jen abych se nemusel odtrhnout od svých vášnivých výlevů.
Kromě toho tu byly trampoty s psacím strojem. Můj švagr měl stroj, na kterém ve dne psával. V noci jsem ho tedy mohl užívat já. Byl ale učiněná záhada. Je mi do pláče, když si vzpomenu, jaké zápasy jsem s ním sváděl. Byl to asi vůbec první model z prvního roku éry psacích strojů. Jeho abeceda se skládala jen z velkých písmen a v útrobách mu nejspíš sídlil zlý duch. Neřídil se obvyklými fyzikálními zákony a převracel naruby poučku, že stejně příčiny mají i stejně následky. Přísahám, že ten stroj nevykonal dvakrát za sebou stejnou věc stejně. Stále a stále dokazoval, že stejně příčiny mohou mít nestejně následky.
Jak mě při něm bolíval hřbet! Než jsem se s tím strojem setkal, můj hřbet snesl jakoukoliv námahu, i když s ním nikdo nezacházel příliš šetrně. Avšak můj stroj mě přesvědčil, že místo páteře mám troubel od fajfky. A také ve mně často vyvolával pochyby, že má ramena opravdu něco vydrží. Bolívala mě vždycky jako po revmatickém záchvatu. Do klapek stroje jsem musel mlátit tak tvrdě, že tomu, kdo stál před domem, to jistě znělo jako vzdáleně hromobití nebo jako když někdo rozbijí nábytek. Tak tvrdě jsem musel mlátit do klapek, že mě prsty i zápěstí bolely až k loktům, nalévaly se puchýři, které pukaly a znovu se nalévaly. Být to tak můj stroj, byl bych na něj vzal širočinu.

Po několika hodinách, v záři pohasínajícího slunce a v místech, kde řeky Sacramento a San Joaquin mísí své kalně vody, jsem projel Newyorským zálivem, přeletěl po hladké, zemí sevřeně vodě za černý démant, pak ještě hlouběji do řeky San Joaquin a k říčce Antiochii, kde jsem už trochu vystřízlivělý a notně hladový přistál u boku velké lodě na přepravu brambor, která mi byla nějak povědomá. A opravdu, byli tam staří přátelé a ti mi hned upekli černělo okouna na olivovém oleji. Pak bylo maso dušené po námořnicku, s jemnou česnekovou příchutí, křupavý italský chléb bez másla, a to vše jsme zalévali pintovými džbánky hustého červeného vína.
Můj člun byl plný vody, ale na šalupě mi přichystali v útulně kajutě suché pokrývky a suché lůžko; pak jsme leželi, pokuřovali a vyprávěli si o starých časech a nad hlavou nám hvízdal vítr mezi ráhny a napjatě plachetní provazce bubnovaly o stožár.