„Hlas mládí nocí smutně zněl:
Je pryč, co v světě rád jsem měl;
a krok můj nemá, nemá stání,
když den se rodí za svítání.
Ni chvíli netroufá si stát,
chce světu nově světlo dát.
Prchavěji než růže květ,
má naděj, duha, padá zpět,
jevě vznesla se až v nebes báň,
mládí jsem – protože umírám.“
V předchozím vyprávění jsem podal ukázku svého putování po boku čiré logiky po temnotách své duše. Jak nejlépe jsem dovedl, snažil jsem se umožnit čtenáři, aby nahlédl do tajemství člověka, jenž se o svou duši dělí s Démonem alkoholu. A čtenář si musí uvědomit, že tato nálada, o které četl po celou čtvrthodinu, je jen jednou z tisíce nálad, jevě dovede vyvolat Démon alkohol. Může trvat, i co ručičky hodin oběhnou jednou dokola, a to mnoho dnů, týdnů a měsíců.
Mé pijácké vzpomínky se blíží ke konci. Mohu říci, jako může ostatně každý statný, silný piják, že vše, co mě udržuje ještě dnes na této planetě, je pouze moje nezaslouženě štěstí – štěstí, že mám zdravě plíce, široký hrudník a statně tělo. Troufám si tvrdit, že není mnoho mladíků v době překotného dospívání mezi patnáctým a sedmnáctým rokem, kteří by dokázali přežít tak těžké pití, jako jsem mezi patnáctým a sedmnáctým rokem přežil já; a není mnoho mužů, kteří by spořádali taková kvanta alkoholu v mužných letech a ještě se dožili toho, aby o tom mohli vyprávět. Přežil jsem to vše nikoli díky tělesně zdatnosti, nýbrž proto, že jsem neměl dispozice k notorickému alkoholismu a že můj organismus byl vůči alkoholu neobyčejně odolný. A když jsem to vše prožíval, pozoroval jsem, jak jiní, ne tak odolní jako já, umírají kolem mne na Dlouhé, smutně pouti opilců.
Jen moje neohrozitelně, naprosté štěstí, osud, náhoda, říkejte tomu jak chcete, jen ty mě provedly ohněm Démona alkoholu. Můj život, mou kariéru, ani mou radost ze života nezničil. Pravda, trochu je ožehl, jako ožehl ty, kteří přežili zklamaně naděje, kteří po netušené zázračných cestách vyšli zdrávi z boje a pak žasli nad haldami mrtvých.
A jako ten, kdo prožil krvavou válku, volá: „Už nikdy válku!“, volám i já: „Už dosti boje naší mládeže s jedem!“ Jediný způsob, jak zastavit válku, je přestat válčit. Jediný způsob, jak zastavit pití, je přestat pít. Čína zarazila požívání opia tím, že zakázala jeho pěstování i dovoz. čínští filosofově, kněží a lékaři by mohli tisíc roků kázat do posledního dechu, a pozívání opia, pokud by k němu byl snadný přístup a pokud by ho bylo možno všude lehce dostat, by pokračovalo nerušeně dál. Takoví už jsme, v tom to vězí.
S velkým úspěchem jsme docílili, že už nedovolujeme, aby se nám volně povaloval arzenik a strychnin nebo bacily tyfu a tuberkulózy a ničily nám naše děti. Naložte s alkoholem právě tak. Nedovolte, aby volně pod ochranou zákona číhal a vrhal se nám na naši mládež. Nepíšu o alkoholicích ani pro alkoholiky, nýbrž pro naši mládež, ve prospěch těch, kteří nemají nic jiného než touhu po dobrodružství a touhu po družném životě a kteří jsou přitom vydáni napospas alkoholu naší barbarskou civilizací, která je tímto jedem krmí na každém rohu. Píšu to pro zdravě, normální chlapce, kteří se právě narodili, nebo se právě rodí.
To byl důvod, více než cokoliv jiného, proč jsem jel v povzneseně náladě do Měsíčního údolí a hlasoval tam pro volební právo žen. Hlasoval jsem pro ně, poněvadž jsem věděl, že ženy a matky tohoto pokolení odstraní Démona alkoholu z tohoto světa a zaženou ho zpět do historie, mezi překonaně návyky našeho barbarství. A zdá-li se vám, že křičím jako raněný, mějte na paměti, že jsem byl raněn a že nenávidím myšlenku, že by některý z našich synů nebo některá z našich dcer měli být podobně zraňováni jako já.
Pouze ženy uchovávají lidský rod. Muži jsou lehkomyslní, rádi hazardují a milují dobrodružství a nakonec je zachrání vědy jen jejich ženy. Muž nejspíše jih při svém prvém chemickém pokusu vyrobil alkohol. A po všechna další pokolení až do dnešního dne ho pak vyráběl a pil zase jen muž. A nebylo dne, kdy by se ženy nevzpíraly tomu, aby jejich mužově pili alkohol, ačkoliv nikdy neměly dost sil, aby dodaly váhy svému odporu. V tě chvíli, kdy se ženám dostane volebního práva v každé obci, dají uzavřít výčepy. Muži sami je nezavřou ani za tisíc generací. Právě tak můžete očekávat od obětí morfia, že vydají zákon proti morfinismu.
To ženy vědí. Zaplatily už nezměrnou daň potu a slz za to, že muži pijí. A poněvadž žárlivě střeží své potomstvo, budou hlasovat pro své syny, kteří se ještě nenarodili, i pro své dcery, poněvadž z těch zase budou matky, ženy a sestry synů.

„Dostanu tě,“ křičí čirá logika.
„Ne,“ odpovídám a alkohol v mém mozku počíná řádit. „Vím, co jsi zač, a nebojím se tě. Pod maskou hédonismu jsi ty sama ta Zubatá a tvoje cesta vede do noci. Hédonismus nemá smysl. I to je lež, a v nejlepším případě je to kompromis hodný zbabělců…“
„Ale teď tě dostanu,“ přerušuje mě čirá logika.

„Když nechceš tento bídný život žít,
když sám chceš, můžeš jej přec ukončit,
když nemáš strach, co přijde po smrti.“

A směji se svému vzdoru, poněvadž nyní, v této chvíli vím, že čirá logika mě nejvíc podvádí tím, že mi našeptává svůj šepot o smrti. A odhaluje tu sama sebe i se svou vábnou chemií, převracející vše vzhůru nohama, se svými červy, kteří rozežírají zaživa dávně iluze a křísí i znovu oživují hlas mého mládí a znovu mi říkají, že je ve mně ještě stále schopnost i síla, o nichž mi život i knihy říkaly, že už dávno neexistují.
A když do sebe obracím sklenku, zazní gong ohlašující večeři. Vysmívám se čiré logice, jdu přivítat hosty, u stolu se tvářím vážně, debatují s nimi o posledních číslech časopisů i o nicotných událostech všedních dnů a dráždím své hosty kousavými paradoxy a posměšky. Když stoupne nálada, není nesnadně si pohrávat s uctívanými a zbabělými modlami měšťáků a vysmívat se sarkasticky jejich rádoby bůžkům i samospasitelnosti jejich nejapného mudrování.
Buď paňácou! Paňácou! Když už člověk musí být filosofem, ať je Aristofanem. A u stolu si nikdo nepomyslí, že už mám trochu v hlavě. Mám jen pěknou náladičku a to je vše. Přemýšlení mě zmáhá, a jakmile je po jídle, hned začíná zábava i různě hry, kterým se věnujeme s idylickou bezstarostností.
A když skončí večer a dáme si dobrou noc, vracím se pracovnou do ložnice k sobě i k čiré logice, s kterou jsem se ještě nevypořádal a která mě ani tady neopouští. A když upadám do opilého spánku, slýchám hlas mládi, jako ho slýchával Harry Kemp:

„Racionalismus okleštěný na pouhou domněnku,“ zašklebí se čirá logika. „Na konci všeho přemýšlení stále ještě lpěl na domněnce o nesmrtelnosti. Skutečná fakta si přeměňoval v křivuli naděje ve slova víry. Nejzralejší výplody rozumu v ohlupování rozumu. Na nejvyšším vrcholu rozumu nás James učí, abychom se dále přestali řídit rozumem a uvěřili, že všechno je dobré a bude dobré – to je starý, prastarý akrobatický trik metafyziků, při kterém si rozumovou úvahou odstranili rozum, aby unikli pesimismu, který vyplývá z přísného a logického myšlení.
Je toto tvé tělo tvým vlastním já? Nebo je to něco mimo tebe, co k tobě jen náleží? Co to je, to tvoje tělo? Stroj měnící podněty v reakce. Podněty a reakce si člověk pamatuje. Na nich se zakládá jeho zkušenost. Pak tvé vědomí je pouze souhrnem těchto zkušeností. V kterémkoliv okamžiku jsi jen tím, co si právě myslíš. Jsi sám sobě současně subjektem i objektem; tvé já něco vyslovuje a zároveň jsi tím, co vyslovuješ. Kdo něco myslí, je zároveň myšlenkou, kdo něco poznává, je zároveň poznáním, a tak majitel je věcí, kterou má v majetku.
A konečně, jak dobře víš, člověk je pouhým shlukem vědomých stavů, proudem pomíjivých myšlenek, z nichž každá je myšlenkou sama o sobě, myriáda myšlenek je myriádou jevů, stálým děním bez konce, nahodilým shlukem příznaků, vrženým v říši přízraků. člověk si to však nechce přiznat. Nechce přiznat ani vlastní pomíjivost. Nechce pominout. Chce znovu ožít, i když přitom musí zemřít.
Člověk mísí atomy i světelně paprsky, nejvzdálenější mlhoviny, kapky vody, bodající ostny pocitů, protoplazmy i kosmické hmoty, zamíchá v to všechno: perly víry, lásku k ženě, pomyslnou důstojnost, obavy z budoucnosti, hřmotnou domýšlivost a z této směsi si vytváří svou nesmrtelnost, aby jí ohromil nebesa a ponížil vesmír. Drápe se na svou hromádku hnoje a jako dítě, které ve tmě zabloudí mezi skřítky, vzývá bohy, že on prý je jejich vlastní bratr, že je vězněm živých, jemuž je souzeno, aby žil tak svobodně jako bohově – staví si pomníky sobectví, budovaně sebeuctíváním, jevě však jsou pouhé sny a snový prach, který zmizí, když zmizí snílek, a pominou, že on sám pomine.
Nic nového není na těchto životadárných klamech, jimiž se lidé obelhávají, přičemž si pro sebe mručí a mumlají zaříkadla a čáry proti mocnostem Noci. Zaříkávači, kouzelníci a vyháněči ďáblů byli otci metafyziky. Noc a Zubatá jsou ty příšery, které zahrazují cestu světlu a životu. A metafyzikově by si rádi pomohli, i kdyby přitom museli hlásat lži. Trápí je železný zákon Kazatele, že lidé zmírají jako zvěř na poli a že i je čeká podobný konec. Jejich víra je jejich idolem, jejich náboženství jejich mastičkou, jejich filosofie jejich výmyslem, o kterém zpola věří, že jím přelstí i Zubatou, i Noc.
Bludičky, výpary mysticismu, psychické vrchní tóny, orgie duše, kvílení v údolí stínů, kouzla gnosticismu, závoje a tkáně slov, žvásty subjektivismu, žvatlání a přemílání slov, ontologické smyšlenky, panpsychické halucinace –to je ta látka, jen samé fantastické vidiny naděje, která naplňuje přihrádky tvé knihovny. Podívej se jen na ně, na všechny ty smutně zjevy smutných šílenců – na své Schopenhauery, Strindbergy, Tolsté a Nietzsche.
Pojď, máš dopitou sklenici. Nalij si a zapomeň.“
Poslechnu, neboť v mozku už mi zase řádí alkohol, a jak připíjím těmto pochmurným myslitelům v přihrádkách své knihovny, říkám si, co napsal Richard Hovey:

„Pij! Život, láska jako noc a den,
jen z vlastní vůle přicházejí k nám,
ne z naší: Uchvať, ber, co stačíš jen,
než v hrobě budeš červům v pospas dán.“

Haska – záhadná, legendární postava z minulého pokolení, který se odebral zpět do hor a vymýtil šest akrů křoví v Malém údolí, jevě dostalo po něm jméno. Obdělal půdu, vystavěl z kamene ohradu i dům a vysázel jabloně. A dnes už ani nelze zjistit, kde jeho dům stál; polohu kamenně ohrady je možno vytušit pouze z útvaru půdy, a teď se zase já pouštím do boje, zavádím chov angorských koz, aby spásly křoviska, kterými zarostla půda, jih Haska kdysi vymýtil a která zadusila Paskovy jabloně. A tak i já brázdím půdu svým krátkým úsilím a i mě jméno se zableskne na stránce pozemkových knih, než nakonec odejdu a stránku pokryje plíseň.
„Snílkové a přízraky,“ chechtá se čirá logika.
„Avšak ty jejich snahy přece jen nebyly zcela marně,“ namítám.
„Zakládaly se na iluzi a je to všecko klam.“
„životadárný,“ odpovídám.
„A prosím, co jiného je životadárný klam než klam?“ dráždí mě čirá logika. „Pojď! Nalej si sklínku a podíváme se na ty hlasatele životadárných klamů, kterými se ti hemží knihovna. Zalistujeme si třeba tak trochu ve Williamu Jamesovi.“
„Zdravý člověk,“ povídám. „Nemůžeme sice očekávat, že nám objeví kámen mudrců, ale jistě v něm najdeme nějaké zdravě zásady, kterých se lze přidržet.“

v„Pojď,“ říká čirá logika, „a zapomeň na ty asijské snílky ze starých dob. Nalej si sklínku a podíváme se do pergamenů včerejších snílků, kteří snívali své sny na tvých teplých pahorcích.“
Nakláním se nad seznamem bývalých majitelů vinic, nazvaných Tokaj, na ranči Petaluma. Je to smutný, dlouhý soupis jmen, počínající Manuelem Micheltorenem, někdejším mexickým guvernérem, vrchním velitelem a inspektorem kalifornské oblasti, který udělil deset čtverečních mil ukradené půdy plukovníku Donu Marianu Guadalupe Vallejovi za služby prokázané jeho vlasti a za peníze, Jež vyplácel po deset let jeho vojínům.
A hned nato se tento zplesnivělý dokument, svědčící o lidské dychtivosti po půdě, mění v hrůznou zprávu o bitvě – o Prudkém zápolení s prachem. Jsou to právnická postoupení půdy, zprávy o jejím vydražení, vyplacení, převedení, rozsudky, exekuční výměry, platební rozkazy, výměry o nuceném prodeji, daňově příkazy, přípisy o spravování majetku i rozhodnutí o rozdělení půdy. Tato vzdorná půda, která dřímá nyní v babím létě, je jako nenasytná příšera, Jež přezívá všechny muže, kteří kdy obdělávali její povrch a pak zanikli.
Kdo asi byl ten James King z Williamu i s tím svým podivným jménem? Ani nejstarší usedlík, žijící v Měsíčním údolí, ho nezná. A přece před pouhými šedesáti léty půjčil Marianu G. Vallejovi osmnáct tisíc dolarů na záruku jistých pozemků včetně vinic, Jež teprve měly být založeny a jimž se dostalo názvu Tokaj. Odkud se vzal nějaký Peter O'Connor a kam zmizel, když vepsal své nepatrně, pomíjivě jméno na polesí, Jež později bylo přeměněno na vinici? Pak se tu objevuje Louis Csomortanyi, jehož jméno zní jako zaklínadlo. Prochází několika stránkami zápisů o této nepomíjivě půdě.
Pak přicházejí s velkou žízní přes Velkou americkou poušť příslušníci Starého amerického rodu, na mulách se dostávají přes Isthmus, vítr jimi zmítá kolem Hornova mysu a zapisují svá krátká a zapomenutá jména tam, kde jsou právě tak již zapomenuta jména přemnohých generací divokých Indiánů – jména jako Halleck, Hastings, Swett, Tait, Denman, Tracy, Grimwood, Carlton, Temple. Dnes už taková jména v Měsíčním údolí nejsou.
Jména se počínají objevovat překotně a divoce, probleskávají z jedné stránky právních zápisů na druhou a v záblesku zase mizí. Ale vzdorná půda tu stále zůstává pro další, aby se na ní zase dále dřeli. Pak přicházejí jména lidí, o kterých jsem jen letmo zaslechl, ale nikdy je nepoznal. Kohler a Frohling, kteří vystavěli velkou vinopalnu z kamene na vinici Tokaj, jenže ji vystavěli tak vysoko na kopci, že se tam ostatním vinařům nechtělo hrozny dovážet. A tak Kohler i Frohling přišli o půdu; zemětřesení v roce 1906 pak srovnalo vinopalnu se zemí a já teď bydlím na jejích troskách.
La Motte – obdělával půdu, vysázel vinice i ovocně sady, zavedl rybolov ve velkém, postavil statek, který je ještě i dnes výstavný, prohrál svůj boj s půdou – a odešel. A objevuje se moje pomíjivě jméno. Vedle La Mottových ovocných sadů a vinic, vedle jeho pyšného statku, vedle jeho rybníků jsem se zapsal tím, že jsem dal vysázet na padesát tisíc blahovičníků.
Cooper a Greenlaw – na ranči, kde se dnes říká Na pahorku, zanechali své dvě děti, malou Lily a Malého Davida, kteří dnes odpočívají na Malém prostoru ohraničeném ručně sbitou ohrádkou. A Cooper a Greenlaw také za svého života vymýtili panenský les ze čtyřiceti akrů, kde zřídili tři pole. Teď jsem zasel na ta tři pole kanadský hrách a zjara ho zaorám jako čerstvě hnojivo.

Avšak ty, jenž jsi nahlédl do knih a pronikl mým hrozným tajemstvím, ty víš, čím je, že je bratrem tvým i prachu, rozmarem vesmíru, hříčkou chemických procesů, vyparáděným zvířetem, které vzniklo z vřeštící zvířecí hromady, náhodou – dvěma palci, které mu umožnily se postavit. Je bratrem gorily a šimpanze. V záchvatu vzteku si buší pěstmi do prsou, řve a zachvívá se v divokých křečích. Zná příšerně atavistické pudy a je složen ze všemožných pozůstatků propastných a zapomenutých chtíčů.“
„Přece však snívá o tom, že je nesmrtelný,“ namítám chabě. „Je to nesmírně pozoruhodně, když se takový tupý špalek masa může vyšvihnout na ramena času a projíždět se ve věčnosti.“
„Ach!“ zní odpověď. „Zavřel bys ty snad své knihy a vyměnil si místo s touhle bytostí, jež nezná nic než choutky a chtíče a jež je hříčkou svého žaludku a slabin?“
„V nevědomosti je štěstí,“ namítám.
„Pak tvůj ideál štěstí je jako rosolovitá hmota, plující po klidném, vlažném ztemnělém moři.“
Ach, oběť Démona alkoholu ho nedokáže zdolat.
„Jen na krok je vzdálen od ničivého požehnání Budhovy Nirvány,“ dodává čirá logika. „Nu, dobrá. Tady je tvůj dům. Rozvesel se a napij! My osvícení, ty i já, přece víme, že všechno je bláznovství a fraška.“
A ve svém doupěti, jehož stěny jsou obloženy knihami, v onom mauzoleu lidských myšlenek, si popíjím a probouzím spící psy v zákoutích svého mozku a štvu je přes hradby předsudků a zákona, i svůdným labyrintem víry a pověry.
„Jen se napij,“ říká mi čirá logika. „Řekově věřili, že bohově jim proto dali víno, aby zapomněli na bídu života. A vzpomeň si, co řekl Heine.“
Dobře si vzpomínám na výrok tohoto plamenného žida: „S posledním vydechnutím je po všem. Po radosti, lásce, smutku, makaronech, divadle, lípách, malinových cukrátkách, po síle lidských vztahů, po klepech, štěkotu psů i po šampaňském.“
„Tvoje jasně čiré světlo je chorobně,“ říkám logice. „Lžeš.“
Jen tím, že ti říkám příliš silnou pravdu,“ odsekne mi.
„Bohužel, ano, tak je tomu v životě, kde je vše vzhůru nohama,“ smutně doznávám.
„Nu, to Liou Ling byl moudřejší než ty,“ šklebí se čirá logika. „Vzpomínáš si, co řekl?“
Přikyvuji – Liou Ling, statný pijan, jeden ze skupiny básníků pijáků, kteří si říkali Sedm mudrců z bambusového háje a kteří žili v Číně před dávnými staletími.
„Byl to Liou Ling,“ doráží čirá logika, „jenž se vyslovil, že opilému člověku věci tohoto světa nejsou ničím víc než žabincem na řece. Dobrá. Dej si ještě jednou whisky a zdání i klam se ti promění v žabinec na řece.“
A když si tak nalévám a usrkávám whisky, vzpomínám si na jiného čínského filosofa, na čuang-c', který čtyři sta let před Kristem vyzval říši snů na souboj, když řekl: „Jakpak mohu vědět, že mrtví litují toho, že kdysi tak lpěli na životě? Ti, jimž se zdává o hostině, se probouzejí k nářku a smutku. Ti, kteří sní o nářku a smutku, se probouzejí, aby si vyšli na hon. Když sní, nevědí o tom, že sní. Někteří si dokonce chtějí ve snu vykládat sny, a když se probudí, zjistí, že to vše byl jen sen… Ti blázni si myslí, že teď bdí, a lichotí si, že teď doopravdy vědí, zda jsou princi nebo sedláky. Konfucius i ty – oba jste jen pouhými sny; a já, který vám říkám, že jste sny, jsem také jen pouhý sen.
Kdysi se mně, čuang-c', zdálo, že jsem motýl, že poletuji sem a tam, tak jak to právě motýli dělávají. Uvědomoval jsem si jen, že sleduji své představy jako motýl, ale lidskou přirozenost jsem necítil. Pojednou jsem se probudil a ležel jsem tu opět já – skutečně já. A teď jsem nevěděl, zda jsem byl člověk, kterému se zdálo, že je motýl, či jsem teď motýl, kterému se právě zdá, že je člověk.“

„Ať si mě zatratí učenci všech škol,“ našeptává mi čirá logika během vyjížďky. „Co na tom? Já jsem pravda. Ty to víš. Nepřemůžeš mě. Říkají, že zavádím k smrti. Co na tom? Je to pravda. život lže, aby se mohlo žít. Život je ustavičné lhaní. život je šílený tanec v říši kalu, kde jednotlivě jevy jsou v mocném přílivu a odlivu připoutány ke kolesům Měsíců za naším obzorem. Jevy jsou přízraky. Život je říší přízraků, kde se jevy mění, přelévají, vzájemně se spolu í s všemi ostatními prostupují, s těmi, co existují, i s těmi, co neexistují, Jež se stále mihotaví, mizí a hynou, aby se zas objevovaly v nových podobách. Ty sám jsi takový jev, složený z mnoha jevů minulých. Avšak všechno, co může poznat jedinec, je pouhý přelud. Znáš přeludy své touhy. Tyto přeludy jsou nepředstavitelně a nevypočitatelně shluky jevů, jež se kupí v tvém nitru, tvoří se z tvé minulosti a rozpráší tě opět do jiných nepředstavitelných a nevypočitatelných shluků jevů, abys zalidnil budoucí říši příšer. Život je zdání a pomíjí. Ty pomineš také. Z pomíjivých jevů, jež tě předcházely a z nichž se skládají součásti tvého já, jsi povstal jako bludička z bahna vylíhlá a jako bludička i pomineš, rozplyneš se a smísíš se s jevy, které přijdou po tobě.“
Na nic z toho nelze ovšem odpovědět, a tak se při projížďce večerními stíny vysmívám té vleklé modle, jak Comte nazval svět. A vzpomínám si na výrok jiného citlivého pesimisty: „Všichni jsou pomíjiví. Ti, kdo se narodili, musí zemřít, a když zemřou, jsou rádi, že mají klid.“
Tady však v šeru se ke mně blíží někdo, kdo nechce ještě mít klid, nechce si ještě odpočinout. Je to dělník z ranče, starý člověk, italský přistěhovalec. Co nejponíženěji přede mnou smeká, protone ve mně přece vidí pána nad svým životem. Já mu přece dávám najíst, dávám mu přístřeší i celou existenci. Celý život se dřel jako kůň a žil v menším pohodlí než moji koně v hluboko vystlané stáji. Práce ho zchromila. Při chůzi se jen vleče. Jedno rameno mu trčí výš než druhé. Jeho ruce jsou mozolovitě pracky, odporně a hrozně. Je to opravdu bědný zjev. Mozek má právě tak tupý, jako tělo zbídačelé.
„Mozek má tak tupý, že ani neví, že je pouhý jev,“ chechtá se mi čirá logika. „Smysly ho šálí. Je otrokem snu o životě. Mozek má přecpaný nadpozemskými představami a pověrami. Věří v jiný, neskutečný, lepší svět. Naslouchal falešným fantasmagoriím proroků, kteří mu nalhali falešnou bublinku ráje. Cítí v sobě nevyslovitelně spříznění s čímsi vyšším, a vylíhává si neskutečný život. Sama sebe vidí v mátožných vidinách, Jež se fantasticky potácejí dnem i nocí ve hvězdném prostoru. Nemá ani stínu pochyb o tom, že vesmír byl stvořen jen pro něho a že je předurčen k tomu, aby pověky žil v nehmotném a nesmyslném světě, který si on i lidé jeho druhu vytvořili z podobenství a klamů.

Že odejdu?

Vždyť už nyní odcházím. V dásních mám dovedné náhražky z rukou zubních techniků, které mi nahrazují částky těla, které už jsou ty tam. Už nikdy nebudu mít takové pěsti jako za mladých let. Staré zápasy a rvačky jim daly nenávratně co proto. Rána, kterou jsem zasadil hlavě nějakého člověka, jehož jméno jsem dočista zapomněl, mi navždy vymkla palec. Druhý jsem si vymkl při zápase ve volném stylu. Mé štíhlé břicho atleta je už jen mlhavou vzpomínkou. Klouby na nohou, které mě ještě nesou, už dávno nejsou tak pružné jako kdysi, kdy jsem je za divokých dní a nocí dřiny i zábavy namáhal, napínal a mořil až do úmoru. Už nikdy se nevyšplhám do závratně výšky, abych svěřil svou obratnost, na niž jsem si tolik zakládal, jedinému uzlu na laně za burácení noční bouře. Nikdy se už nebudu moci prohánět se psy na saních po nekonečných arktických sněhových pláních.
Vím, že v tomto těle, Jež se už rozkládá a které odumírá od tě chvíle, co jsem se narodil, mám kostru a že pod vrstvou masa, která se nazývá tvář, je kostnatá umrlčí lebka bez nosu. Tohle všechno však mnou neotřese. Bát se smrti, to znamená být zdráv. Strach před smrtí nás nutí žít. Avšak kletbou čiré logiky je, že se člověk už smrti nebojí. Světobol čiré logiky nás nutí vysmívat se tváří v tvář Zubatě, pošklebovat se všem fantasmagoriím života.
Jedu na koni, rozhlížím se kolem sebe a všude vidím nemilosrdně a nekonečně škody, způsobené přirozeným výběrem. čirá logika mě nutí, abych znovu otevřel již dávno zavřeně knihy, a podle kapitol a odstavců mi pořádá krásy a divy, které vidím jen očima zániku a prachu. Kolem mne to bzučí a šumí, a vidím jen hejno komárů života, kteří tu na krátkou chvíli piští svou naříkavou, pomatenou píseň.
Vracím se přes ranč. Začíná se stmívat a dravá zvěř vychází. Přihlížím k tě tragické hře, v níž se život živí životem. Tady neexistuje morálka. Morálka je jen v člověku a jen člověk ji vynalezl – zákoník jednání, týkající se života a náležející k pravdě nižšího řádu. To vše jsem však již věděl dřív, za krušných dnů své vleklé choroby. To byly pravdy vyššího řádu, Jež jsem se tak horlivě snažil zapomenout; pravdy, Jež byly tak vážné, že jsem je odmítl brát vážně, a s nimiž jsem si tak něžně pohrával, ach tak něžně jako se spícími psy ve svém podvědomí, které jsem nechtěl probouzet. Jen jsem je pohladil – a nechal je dále spát. Byl jsem příliš moudrý, až vypočítavě moudrý, abych je budil. Avšak teď je čirá logika budí místo mne, ať chci nebo nechci, protože je velmi mocná a nebojí se žádných příšer lidských snů.

Vracím se však k svým osobním stykům s čirou logikou Démona alkoholu i k tomu, jak na mne tato logika zapůsobila. Jsem na svém ranči v Měsíčním údolí, mozek mám již po několik měsíců prosáklý alkoholem a tísní mě světobol, který vědy byl dědičným údělem člověka. Marně se ptám sama sebe, proč jsem vlastně smuten. Noci jsou teplé. Střechou ke mně nezatéká. Mám dostatek jídla pro všechny libůstky své chuti. Mám pohodlí, jaké si jen kdo může přát. Nejsem nemocen a necítím žádných potíží. Starý dobrý stroj mého těla běží hladce dále. Mozek ani svaly nejsou přepracovány. Mám pozemky, peníze, moc, ve světě mě uznávají, mám pocit, že se mi dostává náležité odměny za to, že pomáhám jiným, mám ženu, kterou miluji, i děti, které jsou z tak dobrého masa a kostí jako já. Dělal jsem a dělám, co má dělat každý řádný občan na tomto světě. Vystavěl jsem domy, mnoho domů a obdělal jsem několik set akrů. A nedal jsem snad vysázet na sto tisíc stromů? Kamkoliv se rozhlédnu z oken, mohu vidět stromy, které jsem dal vysázet, jak se mocně tyčí a míří k slunci.
Můj život opravdu rozkvětal v rozkošném prostředí. Ani sto lidí z milionu nepotkalo takové štěstí jako mne. A přece – i uprostřed tohoto velkého štěstí jsem smuten. Jsem smuten, protože Démon alkohol je se mnou. Je se mnou, poněvadž jsem se narodil v době, kterou budoucí pokolení nazvou temným údobím před údobím rozumově civilizace. Můj Démon je se mnou, poněvadž ve všech nevědomých letech mého mládí byl k němu snadný přístup, že zval a lákal k sobě na každém nároží i ve všech ulicích mezi nimi. Pseudo civilizace, v níž jsem se narodil, dovolovala, aby kdekoliv byly úředně povoleně prodejny duševního jedu. Život byl zařízen tak, že jsem mohl být (a se mnou i miliony jiných lidí) lákán, váben i zatahován do těchto prodejen jedu.
Projděte se se mnou jednou z tě myriády smutných nálad, do kterých Démon alkohol strhává lidi. Projíždím se po svém krásném ranči. Nohama svírám krásného koně. Vzduch je jako víno. Hrozny na mnoha svazích se již červenají plameny podzimu. Po Sonomských pahorcích se kradou závoje mořské mlhy. Odpolední slunko podřimuje na ospalé obloze. Mám vše, abych se mohl těšit ze života. Jsem pln snů a nádherných vidin. Jsem samé slunce, vzduch i jiskra. Jsem plný života. Pohybuji se, mám sílu k pohybu, ovládám pohyb živého organismu, který mě nese. Jsem uchvácen nádherou života a cítím vznešená vnuknutí i vášně. Mám deset tisíc vážných předsevzetí. Jsem králem v království smyslů a šlapu v poddajném prachu…
A přece hledím na všechnu tu krásu a nádheru kolem sebe závistivým zrakem a hořkou myslí pozoruji svou ubohou bytost v tomto světě, který se tak dlouho beze mne obešel a obejde se beze mne zase. Vzpomínám na ty, jimž práce na této vzdorně půdě zkrušila srdce i hřbety, na půdě, která teď patří mně. Jako by něco nepomíjivého mohlo patřit lidem pomíjivým! Ti lidé zapadli. I já zapadnu. Ti lidé se dřeli, mýtili lesy, sázeli stromy, hledívali kolem sebe očima plnýma bolu, když jejich těla ztrhaná prací odpočívala při témž východu i západu slunce, při téže podzimní záři zralých hroznů a pod týmiž obláčky mlhy, kradoucími se přes pohoří. A už jsou ti tam. A já vím, že jednoho dne, a už brzy, také odejdu.

A tohle právě lidé dělají. Mnoho lidí již nahlédlo do tohoto druhého a pravdivějšího řádu pravdy a couvli před ním. Mnozí lidé prošli touto vleklou chorobou a dožili se toho, že o ní mohli vyprávět a pak na ni úmyslně zapomenout až do konce svého života. Žili. Neuvědomovali si svůj život, poněvadž životem byli oni sami. A jednali správně.
A nyní přijde Démon alkohol a dá do klatby člověka nadaného představivostí, který je pln života i touhy po něm. Démon alkohol pak vysílá svou čirou logiku, horlivého hlasatele pravdy nad pravdu, protiklad života, který je krutý a chladný jako mezihvězdný prostor, nehybný jako absolutní bod mrazu, oslepující mrazivou nevývratnou logikou a skutečností, jíž nelze nedbat. Démon alkohol nedopřeje snílkovi snít a žijícímu žít. Ničí zrození i smrt, roztrhá v mlhy paradox žití, až jeho oběť vzkřikne jako v Městě strašně noci: „Náš život je klam a naše smrt černá propast.“ A nohy oběti tak strašně důvěrných styků pak spočinou na cestě smrtí.

Tento tažný kůň, tak jako jiné koně a jiní tvorově včetně člověka, je oslepen životem a má zmámeně smysly. Chce žít, ať to stojí co chce. životní hra je dobrá, i když celý život je jedinou bolestí, a i když život nakonec vždycky prohrává. To je řád pravdy, jenž se udržuje ne snad jen pro vesmír, nýbrž i pro všechny živé bytosti v něm, jež chtějí existovat po krátkou dobu, než zahynou. Tento řád pravdy, ať už je jakkoli mylný, je zdravým a normálním řádem, v nějž život musí věřit, má-li dále existovat.
člověku jako jedinému ze všech živých bytostí bylo dáno do vínku hrozně privilegium rozumu. člověk pomocí svého rozumu může pronikat pod klamný povrch věcí a může pohledět tváří v tvář vesmíru, který je tak drsný a bezohledný vůči jeho snům. Může to učinit, avšak není to pro něj dobře. Aby člověk žil, a žil plně, aby překypoval životem, aby byl skutečně živý (skutečně byl), k tomu je třeba, aby byl životem oslepen a aby měl zmámeně smysly. Co je dobré, je pravdivě. A to je řád pravdy, byť i nižší, s nímž se člověk musí obeznámen a řídit své činy neotřesitelnou jistotou, že toto je absolutní pravda a že v celém vesmíru nemůže žádná jiná pravda obstát. A pro člověka je dobré, když se spokojí s klamem i zdánlivou spolehlivostí svých smyslů, když si je vědom nástrah těla a když pohlíží na všechny vylhaně vášně mlhavým závojem, který zastírá jeho vnímavost. Je dobře, když nevidí stíny ani marnivost všeho a nedá se strhnout vlastními choutkami a náruživostmi.

V alkoholu totiž tkví osudná schopnost vytušit pravdu. V tom dá střízlivý Filip za pravdu opilému Filipovi. Zdá se, že na tomto světě jsou rozličně stupně pravdy. Některé pravdy jsou lží a právě tyto (živé pravdy mají největší praktickou cenu pro život člověka, který si to uvědomí a žije podle nich. A tu, čtenáři, který jsi tak daleko neputoval, vidíš, co šílenství a rouhání je v říši, kterou se ti pokouším popsat jazykem Démona alkoholu, a lidí, kteří mu slouží. To není jazyk lidí tvého druhu, lidí, kteří se ze všech sil vyhýbají cestám vedoucím k smrti a kteří kráčejí pouze po cestách, jež vedou k životu. Neboť jsou cesty a cesty, a i pravda má své stupínky a stupně. Měj však strpení. Snad s pomocí toho, co se zdá pouhým zahráváním se slovy, budeš moci aspoň mlhavě zahlédnout daleké obzory lidí, kteří slouží Démonu alkoholu.
Alkohol nám sice říká pravdu, avšak jeho pravda není normální. Co je normální, je zdravě. Co je zdravě, míří k životu. Normální pravda je pravda jiného, nižšího druhu. Podívejte se na tažného koně. Ve všech chvílích svého života, od počátku až do konce, nějakým podivným, neznámým způsobem musí věřit, že život je dobrý, že ta jeho dřina v chomoutu je dobrá; že smrt – ať už se jí jakkoli pudově bojí – je obávaný obr, že život je dobrodiní a stojí za to jej prožít, že nakonec, až v něm bude život dohasínat, nikdo ho nebude kopat a bít a nutit k těžší práci, než snesou jeho napuchlí nohy a zduřelí kotníky, že i stáří je čestný, vážený a důstojný stav, i když stáří v jeho případě znamená vychrtlou herku, zapřaženou do hokynářského vozíku, jež po každém švihnutí bičem klopýtne a jež se mátožně potácí neúprosným otročením a pozvolným rozkládáním těla až ke konci, k rozdělení na části (hubeného masa, narůžovělých a křehkých kostí, šťáv a fermentů, jež mu dodávaly životnost) pro drůbežárny, koželužny, pro výrobu klihu a pro továrny na umělá hnojiva. Až do posledního klopýtnutí svého klopotného konce musí se tento tažný kůň přidržet oné nižší životní pravdy, která je skutečnou pravdou života a jež mu umožňuje, aby v životě obstál.

Ale daň jsem musel zaplatit. Můj Démon ji začal vybírat a nevybíral ji ani tak mnoho na těle jako na duchu. Stará vleklá choroba, Jež byla povahy čistě duševní, opět u mne propukla. Staré příšery, na dlouhý čas uspané, začaly opět zdvihat hlavu. Avšak byly to jiné a ještě příšernější představy. Staré příšery, jež ve svém počátku byly intelektuální povahy, uspala zdravá a normální logika. Avšak nyní je probudila k životu čirá logika Démona alkoholu a Démon alkohol nikdy neuspává příšery, které jednou probudí k životu. Při chorobném pesimismu, zaviněném pitím, musí člověk pít dále, aby našel utišující prostředek, který mu Démon alkohol stále slibuje, ale nikdy nedává.
Ale jak popsat tuto čirou logiku těm, kdo ji na sobě nikdy nezakusili! Snad je nejlépe říci hned na počátku, jak nemožný je takový popis. Představte si například říši hašiše, říši obrovských časových a i prostorových rozměrů. Před několika lety jsem se vydal na dvě pozoruhodně cesty do této daleké říše. Dobrodružství, která jsem tam prožil, se mi vpálila do mozku až do nejmenších podrobností. A přece jsem se marně pokoušel nekonečnou řadou slov popsat i nejnepatrnější jejich část lidem, kteří se tam nikdy nedostali.
Užívám celou hyperbolu metafor a líčím, kolik staletí času a kolik nepředstavitelně hrůzy a úzkosti skrývá v sobě každá chvíle z těchto chvil, Jež jsou tak krátké jako intervaly mezi notami divoké písně, hraně chvatně na piano. Mluvím celou hodinu, snažím se vypodobnit jen jednu jedinou stránku této říše hašiše, a nakonec jim neřeknu nic. A když jim nedovedu vylíčit ani tuto jedinou stránku veškerých a nesmírných hrůz a podivností, vím, že se mi nepodařilo vzbudit v nich ani nejmenší představu o říši hašiše.
Když však promluvím s někým, kdo tu začarovanou říši sám již procestoval, hned mi porozumí. Jediná věta, slůvko vyvolají v jeho duchu představy, Jež by v duchu toho, kdo v tě zemi nebyl, nevyvolaly ani celé hodiny slov a vět. A tak je tomu i s říši Démona alkoholu, v níž vládne čirá logika. Těm, kdo v ní nepobyli, zdá se poutníkovo vyprávění vždy nepochopitelné a fantastické. A tak mohu jen poprosit ty, kdo to sami nezakusili, aby se snažili uvěřit mému vyprávění.

Ve svém domě v Oaklandu jsem už zásobu alkoholu dopil a pevně jsem se rozhodl, že si novou nekoupím. Nic to nepomohlo, poněvadž naneštěstí dole v mě skříňce zůstala ještě zásoba lahvového piva. Marně jsem se pokoušel psát. Pivo je ovšem jen slabou náhražkou za ostré lihoviny; kromě toho mi nechutnalo, ale přesto jsem myslel jen na to, že stačí hmátnout na dno skříňky a mám ho. Dokud jsem ho nevypil celou pintu, slova se nezačala hrnout; a tisíc slov se pak hrnulo za doprovodu dalších četných pint. Nejhorší bylo, že mě po pivě strašně pálila žáha; ale přes tento nepříjemný pocit jsem byl se svou zásobou brzy hotov.
Skřínka s lihovinami zůstala prázdná. Nenaplnil jsem ji znovu. Přímo hrdinským úsilím jsem se donutil psát svých denních tisíc slov bez povzbuzování alkoholem. Jakmile jsem skončil svůj dopolední úkol, už jsem byl z domu a uháněl dolů do města na první doušek. Proboha! Když alkohol dovedl takhle ovládnout mě, nealkoholika, jak musí trpět skutečný alkoholik, který bojuje proti přirozeným požadavkům svého těla, zatímco jeho nejbližší mu projevují jen málo sympatie a ještě měně porozumění, když jím opovrhují a vysmívají se mu.

Když jsem se vrátil domů na svůj ranč v Měsíčním údolí, dal jsem se zase do pravidelného pití. Ráno jsem ovšem podle svého programu nepil; poprvé jsem se vždycky napil teprve po dokončeni své tisícovky slov. Potom až do oběda jsem vypil tolik skleniček, abych se dostal do příjemně, povzneseně nálady. Znovu jsem se dostal do takové příjemně nálady hodinu před večeří. Nikdo mě nikdy opilého neviděl z toho prostého důvodu, že jsem se nikdy neopil. Avšak v dobré náladě jsem byl dvakrát denně. A kdyby dávky alkoholu, které jsem denně spořádal, byly vešly do útrob někoho, kdo nebyl zvyklý pití, byly by ho položily na lopatky.
Bylo to se mnou zase jako dříve. čím více jsem pil, tím víc jsem musel pít, aby se dostavil náležitý účinek. Přišel čas, kdy koktejly na mne nepůsobily. Neměl jsem už ani čas, kdy bych je pil, a ani místnost, kde bych si je připravoval. Whisky měla daleko ostřejší říz. I při menším množství účinkovala silněji. Bourbonskou nebo žitnou nebo jejich rafinovaně směsi jsem píval před polednem. Navečer jsem píval skotskou se sodovkou.
Až do té doby jsem vždycky spal výborně, ale teď už můj spánek nebyl tak dobrý; jestliže jsem se dříve náhodou probudil, četl jsem, abych zase usnul. Nyní mi to už nepomáhalo. Když jsem marně četl dvě nebo tři hodiny a byl přitom stále čilý, shledal jsem, že sklenkou likéru se uspím daleko lépe. A někdy bylo třeba dvou i tří.
Doba mezi usnutím a časným ranním vstáváním byla tak krátká, že moje tělo nemělo kdy se zbavit účinku alkoholu. Následkem toho jsem se probouzel s vyschlými a jakoby spálenými ústy, hlavu jsem měl poněkud těžkou a žaludek se mi nervózně chvěl. Zkrátka nebylo mi dobře. Začal jsem trpět ranními potížemi notorického těžkého pijáka. Potřeboval jsem nějakou vzpruhu, něco na podráždění. Věřte Démonu alkoholu, jakmile jednou ve vás zlomil všechen odpor! A tak abych se mohl vůbec nasnídat, musel jsem se nejdříve napít – napít se starého jedu z hada, který mě už tolikrát uštkl. A tenkrát jsem si osvojil další zlozvyk – dával jsem si k posteli džbán s vodou, abych ulevil své pálící a rozežraně sliznici.
Došlo to se mnou tak daleko, že alkohol byl v mém těle stálým hostem. Také jsem už nepřipustil, abych se někde ocitl bez alkoholu. Když jsem odjížděl na delší cestu, nikdy jsem neriskoval, že bych tam mohl náhodou zůstat na suchu. Na takový výlet jsem si vědy brával s sebou lahvičku nebo hned několik lahviček. Když jsem to kdysi vídal u jiných chlapů, zaráželo mě to. Teď jsem se nad tím ani nezačervenal. A když jsem zapadl někam s kamarády, pak jsem všechny zásady hodil za hlavu. Pil jsem, když oni pili, i co pili, a tak, jak oni pili.
Kolem mne se stále šířilo nádherně ovzduší alkoholu. živilo se mým vlastním žárem a prudce vyzařovalo. Když jsem byl vzhůru, nebylo chvíle, kdy bych nepil. Začal jsem si po prvních pěti stech slovech brát zálohu na dokončení tisíce slov denně. Netrvalo dlouho, a už jsem zahajoval i svou tisícovku slov pitím.
Až příliš dobře jsem si uvědomoval, jak je to se mnou zlé. Určil jsem si nová pravidla. Rozhodl jsem se, že nebudu pít dříve, dokud svou práci nedodělám. Ale tu vznikla nová a přímo ďábelská komplikace. Bez napití se mně práce přímo vzpírala pod rukou. Nemohl jsem prostě pracovat. Jestliže jsem chtěl psát, musel jsem se napít. Začal jsem se tomu bránit. Nakonec mě touha po alkoholu docela ovládla. Sedával jsem u stolu, mořil se s perem i papírem, ale slova ne a ne plynout. Můj mozek nebyl prostě schopný tvořit vhodně myšlenky, poněvadž ho stále pronásledovala jedna jediná myšlenka, že na druhém konci mého pokoje číhá ve skříni Démon alkohol. Když jsem se ze zoufalství napil, tu se mi v mozku uvolnilo a začal jsem hned chrlit svých tisíc slov.