I když se mezi pirátskými lovci ústřic ze mne stával pijan, mě opravdově a těžké pijanství přišlo náhle a nebylo způsobeno touhou po alkoholu, nýbrž rozumovým přesvědčením.
Čím víc jsem poznával život, tím víc jsem si ho zamilovával. Nikdy nezapomenu, jak jsem byl vzrušen tu první noc, kdy jsem se zúčastnil předem smluveně výpravy a kdy jsme se shromáždili na palubě Annie – drsní chlapi, silní a nebojácní, i vychrtlé přístavní krysy, někteří z nich bývalí trestanci, všichni nepřátelé zákona a kandidáti vězení, ve vysokých botách a v námořnických halenách, a domlouvali se drsným, tlumeným hlasem s Velkým Jiřím, který měl revolvery za pasem, aby dokázal, že půjde do tuhého.
Teď, když si na to vzpomínám, vím, že celá ta věc byla špinavá a hloupá. Avšak tenkrát, v těch dnech, kdy jsem se potýkal se svým Démonem i začal se s ním přátelit, jsem na to nehleděl. život byl nádherný a divoký, a konečně jsem prožíval dobrodružství, o kterých jsem do tě doby pouze čítal.

Ne, nesmím se dát odstrašit od tohoto skvělého života na vodě jenom tím, že ti, kdo tráví život na moři, mají tak podivnou a nákladnou touhu po pivu, víně a whisky. Co když k jejich představám o štěstí patří také ta podivná představa, vidět mne jako pijáka? Když budou i nadále kupovat tu břečku a lít ji do mne – dobrá, budu ji pít. Je to cena, kterou musím zaplatit za jejich přátelství. Přitom se přece ještě nemusím opíjet. Neopil jsem se tenkrát v neděli dopoledne, když jsem dojednal koupi Flamendra, ačkoliv ani jeden z těch, co byli při tom, nezůstal střízlivý. Dobrá, vědy to můžu tak dělat i nadále, pít tu břečku, když jim to bude dělat potěšení, ale dám si dobrý pozor, abych se neopil.

Tak jsem tedy utekl z té ubíjející dřiny u stroje a dostal se mezi podloudně lovce ústřic. Pravda, můj vstup na novou životní dráhu začal pitím, a zdálo se, že v pití budu pokračovat i dál. Ale měl jsem snad toho života zanechat jen kvůli pití? Kdekoliv život plynul volně a byl nádherný, tam vždycky chlapi pili. Zdálo se, že romantika i dobrodružství kráčejí po cestách vždycky ruku v ruce s Démonem alkoholu. Když chci oboje, musím se nutně seznámit i s tím třetím. Jinak bych se zase musel vrátit jen ke svým knihám z půjčovny a čítat si v nich o slavných činech jiných mužů a sám nevykonat nic velkého, krom toho, že bych se dřel jako otrok, za pouhých deset centů na hodinu, u stroje v továrně na konzervy.

Zeptal jsem se Pavouka, jen tak jakoby nic, co vlastně Franka tak dopaluje. „Žárlí na tebe jako blázen,“ odpověděl. „Myslíš?“ řekl jsem, a dál jsem o tom nemluvil, jako by to nestálo ani za řeč.
Ale nechť si každý představí hrdost patnáctiletého mladíka, když se doví, že Francouz Frank, padesátiletý dobrodruh, námořník všech moří, na něho žárlí – a to pro dívku, která má tak krásně, romantické jméno, Královna lovců ústřic. čítal jsem o takových věcech v knihách a myslel jsem si, že se mi takového něco může přihodit, až jednou dorostu. Ach, cítil jsem se jako skvělý mladý ďábel, když jsme tenkrát zrána napjali hlavní plachtu, zdvihli kotvu a vyrazili proti větru do zálivu na cestu dlouhou tři míle.

Přikývl jsem významně jeho narážce se shovívavostí muže, který se přece vyzná v lidech. Ale v nitru mě to zarazilo. Jak jsem jen měl já, který těžce pracoval a čítal knihy o dobrodružstvích a kterému bylo teprve patnáct a kterému se ani nezdálo, aby si ještě jednou vzpomněl na Královnu lupičů ústřic, a který nevěděl, že Francouz Frank je do ní šíleně zamilován – jak jsem si jen mohl pomyslit, že jsem ho zahanbil? A jak jsem si mohl pomyslit, že ta historka o tom, že prý Královna ho nechala na jeho vlastní lodi, hned jak jsem se objevil, je už námětem poťouchlých klepů na pobřeží? A jak jsem si také mohl pomyslit, že odměřeně chování jejího bratra Pata ke mně je něco jiného než pouhá přechodná nálada?
Whisky Bob mě za chvilku zatáhl stranou. „Dej si pozor,“ zamumlal. „Poslechni mě! Francouz Frank je nebezpečný člověk! Jedu s ním po řece nahoru pro loď na lov ústřic. Ať se vrátí dolů, tam, kde jsou ústřice, dej si pozor! Říká, že ti to pak ukáže. Když se setmí a když uvidíš, že se kolem tebe točí, zakotvi někde jinde a zhasni světlo. Chápeš?“
Ovšemže jsem pochopil. Přikývl jsem hlavou a jako chlap chlapovi jsem mu poděkovat za upozornění a stáhl jsem se zas ke skupině u výčepního pultu. Ale nic jsem jim neobjednal. Ani ve snu mi nenapadlo, že na něco takového čekají. Odešel jsem s Pavoukem a ještě teď' mi hučí v uších, když se snažím uhádnout, co si asi tenkrát o mně povídali.

Jak jsme se dohodli, sešli jsem se v pondělí časně ráno v hostinci Johna Heinholda U Poslední naděje, kde si chlapci vědy vyřizovali své finanční záležitosti. Vyplatil jsem peníze, dostal potvrzení o koupi a pak mě Francouz Frank hostil. Mně se to zdálo být zcela obvyklé, že ten, kdo prodá a dostane peníze, hned jich také trochu roztočí v lokále, kde se obchod uskutečnil. Překvapilo mě však, že Francouz Frank hostil hned celou hospodu. že jsme pili on a já, to se mi zdálo v pořádku; a(e proč měl pít také Johny Heinhold, jemuž patřila hospoda a který obsluhoval za nálevním pultem? Hned jsem si spočítal, že má zisk i z každého doušku, který sám vypije. Mohl jsem ještě pochopit, že Pavouk i Whisky Bob jako kamarádi a přátele z lodi byli k pitce přizváni; ale nač zvát také přístavní dělníky, jako byli Bill Kelley a Soup Kennedy?
Pak přišel Pat, bratr Královny, a doplnil náš počet na plných osm. Bylo časně zrána a všichni si dali whisky. Co jsem mohl dělat v těhle chlapské společnosti, kde všichni pili whisky? „Whisky,“ řekl jsem zdánlivě tak nenuceně, jako bych to už předtím říkal tisíckrát. A to byla whisky! Naráz jsem ji vlil do sebe. Aáách! Ještě dnes ji cítím.
Užasl jsem nad tím, kolik Francouz Frank platil – osmdesát centů. Osmdesát centů! To přímo uráželo mou spořivou dušičku. Osmdesát centů – to se rovnalo osmi dlouhým hodinám mé dřiny u stroje, a to prošlo našimi hrdly za jedinou chvilku a zanechávalo ještě k tomu v ústech ošklivou pachuť. Nebylo pochyby o tom, že Francouz Frank dovede rozhazovat.
Už jsem chtěl odejít ven na slunko a dostat se přes vodu k své slavně lodi. Ale všichni měli dost času. Ani Pavouk nikterak nepospíchal. Ve své omezenosti jsem neměl tušení, proč tu ještě civí. Od tě doby jsem si častokrát pomyslel, jak se asi tenkrát na mne dívali, na zelenáče, kterého tak vlídně přijali do své společnosti, aby s nimi postál u pultu, a který je sám nepozval ani na jednu rundu.
Francouz Frank, o němě jsem nevěděl, že již od včerejška utápí své hoře, začal se ke mně teď, když již měl v kapse své peníze za Flamendra, divně chovat. Vycítil jsem tu změnu, když jsem zahlédl zlověstný záblesk v jeho očích, a divil jsem se tomu. čím víc jsem ty lidi pozoroval, tím podivnější mi připadali. Johny Heinhold se naklonil přes pult a zašeptal mi do ucha: „Má na tebe spadeno – dej si pozor!“

A Královna mě požádala, abych ji zavezl na své loďce na břeh, když se při západu slunce chystal Francouz Frank dovézt své hosty také na břeh. Nepochopil jsem hned, proč tak náhle změnil plán a předal vesla svého člunu Whisky Bobovi a sám zůstal na palubě. A rovněž jsem nepochopil, když se Pavouk ušklíbl a prohodil ke mně: „Jeje, ty se máš ale k světu!“ Jak jen mně, chlapci, mohlo tenkrát napadnout, že ten prošedivělý padesátník na mne žárlí.

Bavil jsem se tak, jak nikdo z nich nebyl schopen se bavit. Zde, v tomto nevázaném prostředí, jsem mohl jen porovnávat tuto scénu s ovzduším předchozího dne, kdy jsem seděl u stroje v dusně uzavřeně hale a stále jen opakoval a opakoval s největší rychlostí řadu mechanických pohybů. A teď jsem tady seděl se sklenicí v ruce, obklopen rozjařenými přáteli, lovci ústřic, dobrodruhy, kteří odepřeli být otroky malicherných, vyjezděných kolejí, kteří si dělali legraci z pout zákona, kteří měli svůj život i svobodu ve vlastních rukou. A jen můj Démon to způsobil, že jsem se dostal do společnosti tak skvělých volných duší, nepokořených a nebojících se ničeho.
Odpolední mořský vánek mi svěže vanul do plic a čeřil vlny v úžině. A s ním přijížděly i nákladní lodi, plachtu na plachtě, a vyzývaly houkáním, aby jim otevřeli zdvihací mosty. Vlečně lodi s červenými komíny projížděli kolem Flamendra a pohupovaly jím na vlnách za zádí. Loď vlekla bárka s nákladem cukru z přístavu na volně moře. Sluneční paprsky si pohrávaly na rozčeřené hladině a život se zdál být nádherný. A Pavouk si zanotoval:

Hej, má Lulu, černá Lulu,
dávno jsem tě neviděl.
V žaláři jsem byla,
na tebe čekala,
ale ty jsi nepřišel.

Tady bylo možno pocítit ducha vzpoury, dobrodružství, romantiky a vůbec věcí zakázaných, a přece prováděných vzdorně a velkolepě. A já věděl, že zítra se už do továrny ke stroji nevrátím. Zítra už budu lupičem ústřic, tak svobodným dobrodruhem, jak to jen čas a vody v zálivu San Franciska dovolí. Pavouk už mi dal své slovo, že se mnou pojede jako jediný člen mě posádky i jako kuchař, zatímco já budu obstarávat práci na palubě. Hned si opatříme potraviny a vodu, napneme velkou hlavní plachtu – to byl největší kus plátna, pod jakým jsem kdy dosud plul – a vydáme se na cestu z úžiny při prvním vánku a při poslední vlně přílivu. Pak povolíme plachty, a jakmile se zdvihne odliv, poplujeme zátokou k Chřestovým ostrovům, kde spustíme kotvy na několik mil od břehu. Tak se konečně vyplní můj sen: budu spát na vodě. A příštího rána se probudím na vodě a pak budu na vodě po všechny dny a noci.

Uvažoval jsem takto: Jak je to podivně, že si tihle lidé mohou libovat v tak odporném víně. Ale dobrá, ať si libují. Nemohu se přece vzpírat jejich zálibě. Jsem přece chlap a to mě podle jejich podivných představ nutí, abych se tvářil, že mi to víno chutná. Dobrá, budu se tak tvářit. Ale nebudu pít víc, než je nevyhnutelně nutno.
A pak se Královna do mne zakoukala jako do nejnovějšího přírůstku v mužstvu pirátů ústřic, a to ne snad jako do nějakého obyčejného plavčíka, nýbrž jako do pána a majitele lodi. Vyšla si na palubu, aby se nalokala čerstvého vzduchu, a vzala mě s sebou. Ona sice věděla, jak Francouz Frank dole zuří, ale mně se o tom ani nezdálo. Pak se k nám přidružila Tess a sedla si na kajutu, pak přišel Pavouk i Bob a nakonec přišla i paní Hadleyová a s ní Francouz Frank. Seděli jsem tam, sklenice v rukou, zpívali jsme a demižon koloval. A jenom já jsem byl docela střízlivý.

Francouz Frank mi nalil sklenici Červeného vína z velkého demižonu, abychom prý zapili náš obchod. Vzpomněl jsem si na červeně víno z italského ranče a celý jsem se otřásl. Ani whisky, ani pivo mi nebyly tak odporně. Ale Královna lupičů ústřic se na mne zadívala a v ruce měla zpola vypitou sklenku. I já měl svou hrdost. Třebaže mi bylo jen patnáct, nemohl jsem přece dát na sobě znát, že bych na ni nestačil. A pak tu byla ještě její sestra a paní Hadleyová a mladý lupič ústřic a mořská krysa s licousy a ti všichni měli v rukou sklenice. Copak dokážu srkat jen vodu a mléko? Ne, tisíckrát ne, nepoddám se! Vyprázdnil jsem plný pohár jako chlap.
Francouz Frank byl nadšen prodejem, na který ode mne dostal dvacet dolarů ve zlatě závdavkem. A zase naléval víno. Znal jsem už svou silnou hlavu i žaludek a byl jsem si jist, že s nimi dokážu střídmě popíjet a neopiju se hned na celý týden. Snesl jsem přece tolik co oni, a kromě toho, oni už hezkou chvíli předtím popíjeli.
Dali jsme se do zpěvu. Pavouk zpíval Bostonského lupiče a černou Lulu. Královna zpívala Kdybych byla ptáčkem. A její sestra Tess zpívala Buď hodný na mou dcerušku. Zábava se rozproudila a stávala se divočejší. Shledal jsem, že se mohu vyhýbat připíjení a že si toho nikdo ani nevšímá a nenutí mě do pití. A kromě toho, občas jsem si vystoupil na schůdky do kajuty, hlavu, ramena i ruku se sklínkou jsem měl venku, a mohl jsem tak vychrstnout víno na palubu.

Nebylo mi o mnoho víc než patnáct, a už jsem musel pracovat po dlouhé hodiny v konzervárně. Měsíc co měsíc mě! můj nejkratší pracovní den deset hodin. Přidáš-li k těm desíti hodinám skutečně práce ještě polední hodinovou přestávku, cestu do práce a z práce, ranní vstávání, oblékání a snídani, večeři, svléknutí a ulehnutí na lůžko, pak nezůstane pro zdravého mladíka ani devět hodin ze čtyřiadvaceti, aby se mohl řádně vyspat. A z těchto devíti hodin, když jsem už ležel a když se mi oči ještě neklížily, jsem se pokusil vědy nějakou chvilku ukrást na čtení.
často se však stalo, že jsem se nemohl práce zbavit ani do půlnoci. Někdy jsem pracoval i osmnáct, ba i dvacet hodin bez přestávky. Jednou jsem pracoval šestatřicet hodin za sebou. A byly i týdny, kdy jsem nemohl zanechat práce dřív než o jedenácté v noci a domů na lůžko jsem se dostal až o půl jedné, a o půl šesté mě už zase budili, abych se oblékl, posnídal a šel do práce a byl u stroje v sedm hodin, když houkalo.
Ani chvíli jsem si tenkrát nemohl ukrást pro své milovaně knihy. A co si měl tenkrát můj Démon počít s takovou vysilující, stoickou námahou mladíka, kterému bylo právě patnáct? Mohl si s ním dělat co chtě(. Hned vám to ukážu. Dal jsem si otázku: Copak je smyslem života žít jako tažně zvíře? Nepoznal jsem jediného koně v Oaklandu, který by pracoval tolik hodin denně co já. Měl-li toto být život, pak mě k němu nic nepoutalo. Vzpomínal jsem si na svou loďku, jak leží nečinně uvázaná a obrůstá mušlemi v přístavišti; vzpomínal jsem na vítr, vanoucí den co den v zálivu, na východ a na západ slunce, Jež jsem teď již nevídával, na pach slaně vody, která mi čpěla v nozdrách a Jež Číhala, když jsem se do ní ponořil; vzpomínal jsem si na všechnu krásu a smyslově rozkoše i divy světa, Jež mi byly nyní odepřeny. Zbývala jen jediná cesta, po níž jsem mohl uniknout vysilující dřině. Musím uprchnout a dostat se zas na moře. Tam se už nějak protluču a uživím. A cesta na moře mě znovu zavedla k mému Démonovi. To jsem ovšem tenkrát ještě nevěděl. Když jsem to poznal, měl jsem už dost odvahy nevrátit se zpět k tě zvířecké dřině u stroje.
Přál jsem si být tam, kde vanou větry dobrodružství. A větry dobrodružství hnaly plachty na lodicích pirátských lovců ústřic v zálivu San Franciska, od vykrádaných ústřicových polí a nočních bojů na mělčinách i zátokách až k ranním trhům v městských přístavech, kam ústřice přicházeli nakupovat překupníci a majitelé hospod. Každá výprava za ústřicemi byla přestupkem. Trestem pak byl pobyt ve státním vězení, pruhovaně šaty a pochod v koloně. Ale co na tom? Ti lidé v káznici měli kratší pracovní den než já u svého stroje. A oč dobrodružnější bylo loupit ústřice nebo být uvězněn než se dřít jako otrok u stroje! A tomuto mladickému rozdychtění našeptávala romantika a touha po dobrodružství.
A tak jsem si o tom pohovořil se svou mamkou Jennie, starou černou chůvou, která mě odkojila. Byla na tom lépe než naše rodina. Ošetřovala nemocně za dobrou týdenní mzdu. Nepůjčila by snad svému bílému dítěti trochu peněz? Jak by nepůjčila! – Co měla, to mí dala.
Pak jsem vyhledal Francouze Franka, lupiče ústřic, který, jak jsem se doslechl, právě prodával svou šalupu Flamendr. Našel jsem ho, když kotvil u břehu Alamedy při ústí řeky poblíže Websterova mostu; na lodi měl hosty a po obědě popíjeli víno. Vystoupil na palubu, aby projednal obchod. Byl ochoten loď prodat. Ale je přece neděle, a potom – má tu hosty. Hned zítra mi vystaví smlouvu a mohu loď převzít. Zatím prý ale s ním musím do podpalubí a posedět s jeho přáteli. Byly tam dvě sestry, Mamie a Tess, jakási paní Hadleyová, která jim dělala gardedámu, pak Bob, nazývaný Whisky, mladistvý šestnáctiletý lovec ústřic, a Healy – Pavouk, dvacetiletý s černými licousy-taková přístavní krysa. Mamii, která byla Pavoukovou neteří, nazývali Královnou lupičů ústřic. Občas předsedala při jejich pitkách. Francouz Frank byl do ní zamilován, což jsem tenkrát nevěděl. Ale ona ho vytrvale odmítala.

Odpykal jsem si to. Několik dní jsem byl nemocen, ošklivě nemocen, a ruce jsem měl jakoby jedem nasáklé po šrámech způsobených lasturami. Celý týden jsem jimi nemohl pohnout a oblékání i svlékání mi působilo muka.
Přísahal jsem: „Už nikdy!“ Taková hra za to nestojí. Cena byla příliš vysoká. Neměl jsem výčitky svědomí. Můj odpor byl jen fyzický. Žádné okamžiky sebevětšího vzrušení nevyvážily hodiny bídy a ubohosti. Když jsem se zas vrátil k loďce, vyhýbal jsem se Lenochu. Raději jsem chodíval po druhém břehu, abych ho obešel. Scotty zmizel. Harpunář tam sice ještě byl, ale tomu jsem se vyhýbal. Jednou, když přistál v přístavu, skryl jsem se raději do boudy, abych se s ním nemusel setkat. Bál jsem se, že mi zas navrhne nějakou novou pitku, a mněná že má v kapse láhev plnou whisky.
A přece – a tady se jeví čáry Démona alkoholu – ta odpolední pitka na Lenochu byla světlým paprskem, vrženým do všednosti mých dnů. Bylo to něco pamětihodného. V duchu jsem se k ní stále vracel. A zas a zas jsem vzpomínal na podrobnosti. Mezi jiným jsem blíže nahlédl do soukolí i pružin lidského konání. Viděl jsem, jak Scotty plakal nad tím, že je budižkničemu, i nad smutným osudem své matky, urozeně ženy. Harpunář mi o sobě vyprávěl prapodivně věci. Dostalo se mi na tisíc vábných a podnětných pohledů do světa, který ležel za mým obzorem a do kterého jsem se hodil právě tak dobře jako ti dva mladíci, co se mnou pili. Dostal jsem se za duševní obzor obyčejných lidí. Dostal jsem se i za obzor své vlastní duše a našel jsem tam netušené možnosti i velikost.
Ano, ten jediný den překonal všechny mě ostatní dny. A předčí je i podnes. Vzpomínka na ten den se mi přímo vpálila do mozku. Avšak cena, kterou jsem za to vše musel zaplatit, byla příliš veliká. Nechtěl jsem dále hrát a platit ji, a proto jsem se zas vrátil ke svým dělovým koulím a k svému cukroví. To proto, že se alkohol mému zdravému normálnímu ústrojí protivil. Ta břečka mi nechutnala. Byla mi odporná. Přesto však mě okolnosti i nadále hnaly k mému Démonu. Hnaly a hnaly, až po dlouhých létech přišel čas, kdy jsem vyhledával svého Démona při každé schůzce s chlapy, pídil se po něm a radostně ho pozdravoval jako svého přítele a dobrodince. Ale zároveň jsem ho potíral i nenáviděl. Ano, je to podivný přítel, tenhle Démon alkohol.

Pil jsem s harpunářem dál a povýšeně jsme se usmívali nad zuboženým Scottym. Otevřeli jsem ještě poslední láhev a vypili ji spolu, při čemž nás Scotty doprovázel chrápáním. Pak se i harpunář vytratil na svou pryčnu a já zůstal na bojišti sám a nezdolán.
Byl jsem na to velmi pyšný a můj Démon také. Obstál jsem v pitce`. Teď už jsem byl mužem. Opil jsem dva chlapy až do němoty. A přitom jsem se držel zpříma na nohou a vyšel jsem na palubu, abych nabral dech do rozpálených plic. Při tomto utkání se svým Démonem jsem zjistil, jak dobrý žaludek a jak silnou hlavu mám k pití – špetku vědomosti, která se mi stala pramenem pýchy v příštích letech a kterou jsem nakonec byl nucen pokládat za velké prokletí. Šťastný člověk, kterému postačí jen dvě sklenice a už se opije. Nešťastný, který spořádá mnoho sklenic a není tona něm ani znát, který jich musí zdolat mnoho, aby měl aspoň špičku.
Slunko už zapadalo, když jsem vyšel na palubu Lenocha. Dole byla řada pryčen. Nemusel jsem tedy jít domů. Ale chtěl jsem sobě samému dokázat, jaký jsem chlap. Vzadu za kormidlem byla moje loďka. Poslední zbytky silného odlivu ještě odplouvaly úžinou proti ostrému větru o rychlosti čtyřiceti mil za hodinu. Viděl jsem rozčeřené, bílé růžice vln a na hřebenech a prohlubních každé viny bylo patrno, jak se proud vzdouvá a jak zase klesá.
Napjal jsem plachtu, odrazil člun, usedl ke kormidlu, vzal do ruky lanko od plachty a pustil jsem se přes úžinu. člun se naklonil a ztřeštěně se vnořil do vln. Pěna se rozstřikovala. Byl jsem na vrcholu blaha. Zpíval jsem: Jen, větře, foukej dál, a plavil se. A už jsem nebyl čtrnáctiletým chlapcem, který živoří v ospalém městě zvaném Oakland. Teď jsem byl mužem, bohem, a i živly se mi kořily, protože jsem je podrobil své vůli.
Odliv ustal. Mezi přístavištěm a vodou leželo ještě plných sto yardů měkkého bahna. Stáhl jsem přední plachtu, vjel plnou rychlostí do bahna, postavil jsem se na příď, jak jsem to dělával při odlivu, a začal jsem loďku pohánět veslem. A tu jsem začal ztrácet vědomí. Ztratil jsem rovnováhu a sletěl jsem po hlavě do bahna. Tenkrát, a tenkrát poprvé, když jsem se zas postavil na nohy celé od bahna a když se mi řinula krev z rukou poraněných o sloup pokrytý lasturami, jsem seznal, že jsem opilý. Ale co na tom? Tam za úžinou leží dva statní námořníci v bezvědomí v kajutě, kde jsem je opil. Teď už jsem byl opravdu muž. Stál jsem přece na nohou, i když jsem je měl až po kolena v bahně. Opovrhoval jsem myšlenkou vrátit se zase do člunu. Brodil jsem se bahnem, strkal jsem člun před sebou a hulákal jsem světu píseň o své mužnosti.

Mluvil už nesouvisle, blekotal a hledal slova; a když na nějaké připadl, zas je nemohl vyslovit. Vědomí, otráveně alkoholem, ho opouštělo. Oči mu vyhasínaly a díval se právě tak hloupě, jak hloupá byla jeho námaha promluvit. Tvář i tělo mu ochably, jako ochablo i jeho vědomí. (člověk přece nemůže sedět zpříma, leč když se k tomu donutí.) Chabnoucí mozek už nedovolil Scottymu, aby ovládal své svaly. Všechny svazky jeho duše s tělem se přervaly. Hmátl ještě po jednom doušku, ale malátně upustil sklenici na zem. Pak k mému úžasu začal hořce plakat, svalil se na znak na pryčnu a hned spal a chrápal.

Zatím jsme se dostali do zpěvavě nálady, a tak jsem přizvukoval Scottymu i harpunáři do úryvků z námořnických písní a popěvků. A tady v kajutě Lenocha jsem poprvé uslyšel písně: Duj, větře, po proudu, Mračna letí a Whisky, Johny, whisky. Ach, to bylo nádherně. Začal jsem chápat smysl života. Tady nebylo všednosti, žádné oaklandské pobřeží, žádné únavně běhání s novinami od dveří ke dveřím, rozvážení ledu a stavění kuželek. Celý svět mi patřil, a Démon, pohrávaje si s mou fantazií, pomáhal mi utvářet si v mysli dobrodružný svět.
Nebyli jsem obyčejní lidé. Byli z nás tři mladí, podnapilí bohově, neuvěřitelně moudří, nesmírně duchaplní, a naše síla neměla hranic. Ach! – a to vám říkám teď po letech – kdyby mě býval můj Démon dovedl uchovat stále v takových výšinách, snad už bych nikdy nebyl vydechl střízlivý. Avšak tento svět nedává nic zadarmo. člověk musí podle železného zákona vše splatit – každá síla je vyvážena slabostí; po každém vzletu přijde pád; – a za každou domněle božskou chvíli následuje přiměřená doba v slizu plaza; za každý krok v nedozírných, dlouhých dnech a týdnech života stráveného ve velkolepých chvílích opojení musí člověk zaplatit kusem života a často ještě i lichvářskými úroky.
Prudkost a vytrvalost jsou tak staří nepřátelé jako oheň a voda. Jeden druhého ničí. Nemohou být pospolu. A ať je můj Démon jak chce mocným kouzelníkem, je právě takovým otrokem těla jako my smrtelníci. Platíme za každý krůček maratónu svých nervů a ani můj Démon nemá dosti moci, aby se do toho vložil a zamezil spravedlivě pokutě. Do výšin nás může vynést, avšak nemůže nás tam udržet, jinak bychom ho přece všichni uctívali. A každý, kdo tohoto Démona uctívá, hned také platí za šíleně křepčení, ke kterému nám vyhrává.
Jenže to je moudrost, kterou tu říkám až po pozdějších zkušenostech. čtrnáctiletý chlapec, který tenkrát seděl na Lenochu mezi harpunářem a námořníkem, to ještě nemohl vědět; vzduch mu čpěl v nozdrách zatuchlým pachem námořnických oděvů a on přitom ječel s ostatními píseň: Loď po řece dolů sjíždí, k veslům, chlapci, veslujte!
Zpili jsme se a křičeli jeden přes druhého. Byl jsem zdráv jako řípa, mohl jsem polykat hřebíky a pořád jsem ještě mohl statně popíjet, i když už Scotty ochaboval a klesal.

Scotty, nebo náš Démon, nebo oba dva byli pochopitelně dotčeni mými poznámkami. Ale já se nedal. Dovedl jsem přece spořádat jakéhokoli sedmnáctiletého zběhlého námořníka. Scotty i já jsme se rozohnili a dali se do sebe jako dva mladí kohouti, až nám harpunář znova nalil, abychom se zas usmířili a nechali toho. To jsme také udělali, objali se kolem krku a přislíbili si věčně přátelství právě tak jako černý Matt a Tom Morrisey v kuchyni na ranči v San Mateo, jak jsem si při tom na ně vzpomněl. A jak jsem si na ně vzpomněl, hned jsem si uvědomil, že jsem už konec konců také chlap přes svých nepatrných čtrnáct let – chlap právě tak statný a mužný jako ti dva střapatí obři, kteří se hádali a prali za onoho památného nedělního dopoledne před mnoha lety.

A jak se mi alkohol propaloval do mozku, rozpouštěla se ve mně zamlklost a roztávala upjatost, mluvil můj Démon se mnou, skrze mne i za mne, byl mým dvojníkem, mým druhým já, a já pak hovořil stále hlučněji, abych dokázal, že jsem už celý muž, a chlubil jsem se zdlouha i zeširoka, jak jsem přeplul zátoku v San Francisku v otevřeně loďce za řevu jihovýchodní vichřice, když i sami námořníci ze škuneru pochybovali, že to dokáži. Potom jsem já – nebo můj Démon, to už bylo jedno, vykládal Scottymu, že je snad dobrým námořníkem na širém moři, že zná zámořské lodi do posledního kousku lana, ale kdyby se měl plavit na malém člunu jako já, to že bych ho položil na lopatky a ještě bych dokázal loďkou kolem něho kroužit.
Nejlepší na tom bylo, že všechno, co jsem tvrdil a čím jsem se vychloubal, byla pravda. Při své skromnosti a zdrženlivosti bych se nikdy neodvážil Scottymu říci, co si o něm jako plavec z člunu myslím. Ale tak už to bývá s alkoholem vždycky, když nám rozváže jazyk a vybrebtá i naše nejtajnější myšlenky.

Nápoj si se mnou dělal, co chtěl. Hovor Scottyho a harpunáře se rozléhal stísněným prostorem kajuty Lenocha a procházel mým mozkem jako velké mohutně závany širého volného větru. Ve své fantazii jsem už prožíval příští léta v divokém, šíleném, nádherném světě, plném roztodivných dobrodružství.
Byli jsme už v náladě. Ostýchavost a mlčenlivost byly ty tam. Bylo nám, jako bychom se znali už léta letoucí, a připíjeli jsem si na to, že budoucí léta strávíme spolu na cestách. Harpunář se rozpovídal o svých trampotách a lechtivých historkách. Scotty oplakával svou starou, ubohou matku v Edinburghu – dámu, jak tvrdil, vznešeného rodu –, která žila ve stísněných poměrech a která si odtrhovala od úst, jen aby mohla zaplatit majitelům lodi za jeho vyučení, a která toužebně snila o tom, že se Scotty stane důstojníkem na obchodní lodi, a tedy pánem, a jíž srdce mohlo puknout, když zběhl ze své lodi v Austrálii a dal se najmout na jiné jako prostý námořník. A Scotty to také hned dokazoval. Vytáhl z kapsy její poslední smutný dopis a rozplakal se, když jej nahlas předčítal. Harpunář i já jsem se rozplakali s ním a všichni tři jsme se zapřísáhli, že se dáme najmout na velrybářskou loď Bonanza, vyděláme spoustu peněz, pak se vypravíme do Edinburghu a haldy nastřádaných peněz vložíme tě drahé paní do klína.

Během odpoledne jsme tu flašku dali naplnit ještě několikrát. Měl jsem sice v kapse jenom dvacet centů, ale dal jsem je k lepšímu jako chlap, i když jsem tajně litoval obrovského množství cukroví, které jsem si za ně mohl koupit. Alkohol nám stoupal do hlavy a hovor Scottyho a harpunáře se točil okolo výprav na Dálný východ, bouří u mysu Hornova, okolo divokých prérijních vichřic na La Platě, vánků nadouvajících horní plachtu, jižních větérků a vichřic v Severním moři i okolo velrybářských lodí, které ztroskotaly v arktickém ledu.
„V takové ledově vodě nemůžeš ani plavat,“ řekl mi harpunář důvěrně. „Za minutu tě popadne křeč a hned jdeš na dno. Jedině, co můžeš dělat, když ti velryba rozmlátí loď, je lehnout si břichem na veslo, aby ses mohl aspoň držet nad vodou, když prokřehneš zimou.“
„To se ví,“ řekl jsem a pokynul jsem přátelsky hlavou s výrazem jistoty, že se také vydám na lov velryb a že se také ocitnu na roztříštěných lodích uprostřed Arktického moře. A vskutku jsem si vryl do paměti jeho radu jako zvlášť cennou a chovám ji tam až podnes.
Ale nedovedl jsem se rozpovídat – aspoň ne hned. Pro pána krále! Bylo mi teprve čtrnáct a v životě jsem ještě nebyl na moři. Mohl jsem jen naslouchat těm dvěma mořským vlkům a dokazovat svou mužnost tím, že jsem s nimi popíjel a prázdnil sklenici za sklenicí jaksepatří.