A hned mi také pověděl jak.

Musím připomenout, že Louis i já jsme na tom byli finančně stále bledě. Museli jsme se hodně namáhat, abychom zaplatili stravu a přitom ještě slušně vypadali. Scházeli jsme se každého dne večer po práci na rohu ulice nebo v malé cukrárně v postranní uličce, v jediné veřejné místnosti, kterou jsme navštěvovali. Koupili jsme si cigarety a někdy také za pár centů cukroví. (Ach ano, s Louisem jsem bezostyšně mlsal všecko, k čemu jsme se jen mohli dostat. Nepili jsme a nikdy jsme nezašli do výčepu.)
Ale to děvče! Měl jsem si je prý jen vybrat a seznámit se s ním zcela prostým způsobem, tak, jak mi Louis radil. Za soumraku jsme se procházívali po ulicích. Dívky, tak jako my, se procházely v párech. A když se dívky procházejí, tu se vždy zadívají na chlapce, kteří se při procházce dívají zas na ně. (A až po dnešní dny, v kterémkoli městě, městečku nebo vesnici, kdekoli se nyní ve svých středních letech ocitnu, rozhlížím se kolem vycvičeným a zkušeným zrakem a rád se dívám na tu sladkou nevinnou hru mezi chlapci a děvčaty; musí se prostě procházet, když vábí jaro a letní večery.)
Svízel v tomto idylickém údobí mého života byla v tom, že jsem byl stále plachý a stydlivý, i když jsem přicházel zocelený svým dosavadním životem. Louis mi proto dodával kuráže. Ale já to s děvčaty nedovedl. Po svém překotném chlapském životě jsem v nich viděl bytosti cizí a podivuhodně. V kritickém okamžiku mně vždycky chyběla smělost i potřebná podnikavost.
A tu mě Louis zasvěcoval co a jak – pevný, výmluvný pohled do očí, úsměv, trochu drzosti, hezky smeknout, promluvit slůvko, zas trochu zaváhat, usmát se, předstírat nervozitu – a vida, Louis se už seznámil a pokynul i mně, aby mě představil. Ale když jsme se pak dál procházeli již v párech, hoch a děvče, všiml jsem si, že si Louis vždycky vybral hezčí tvářičku a mně přenechal její pobledlou malou družku.
Ovšem po pokusech až příliš četných, než abych je tu vypočetl, jsem se i v tom zdokonalil, a tak jsem smekal klobouk před různými dívkami a v podvečer se pak s nimi procházel. Ale láska k děvčeti se ve mně hned tak neozvala. Některá mě ovšem vzrušila, měl jsem o ni zájem, ale hledal jsem dál. A na pití jsem už ani nepomyslel. Některá z mých i Louisových dobrodružství mně později zavdala příčinu k vážnějším sociologickým úvahám. Ale tenkrát se mi to vše zdálo dobré a nevinné mladistvé a dospěl jsem k jedinému úsudku, spíše biologickému než sociologickému, že totiž „Panička plukovníkova i Judy O'Gradyová jsou pod kůží stejně jako sestry“.

Nadšení pro oaklandské pobřeží mě zcela přešlo. Už jsem se na ně nemohl ani podívat a na život tam také ne. Pití mě nebavilo, potulky také ne, a tak jsem zase zavítal do oaklandské veřejné knihovny a začal číst knihy s větším porozuměním. Pak mi také matka řekla, že prý jsem se už dost vyřádil a že je na čase, abych si našel nějakou pořádnou práci. A v rodině bylo také zapotřebí peněz. Dostal jsem místo v továrně na zpracování juty – deset hodin denně po deseti centech. Přestože jsem zatím zesílil a měl jsem již větší pracovní výkon, nedostával jsem o nic větší mzdu než před několika léty, když jsem pracoval v továrně na konzervy. Ale slíbili mi, že mi po několika měsících zvýší plat o čtvrt dolaru.
A tady, pokud se týče mého Démona, nastalo údobí nevinnosti. Od konce jednoho do konce druhého měsíce jsem nevěděl, co to je, napít se. Ještě mi tehdy nebylo osmnáct, byl jsem zdráv, svaly jsem měl vypracovaně, ale ne ztrhané, a potřeboval jsem jako každý mladík nějaké rozptýlení a vzrušení, nejen samé knihy a mechanickou dřinu.
Zatoulal jsem se do Ymcy, Křesťanského sdružení mladých mužů. život tam byl zdravý, plný nadšení pro sporty, avšak pro mne trochu naivní. Dostal jsem se tam už příliš pozdě. Přestože jsem byl mlád, nebyl jsem žádný hoch ani mladíček. Příliš jsem se už okoukal mezi chlapy. Poznal jsem tajemné i hrozné věci. Na rozdíl od mladíků, s kterými jsem se tam setkal, znal jsem život i z jeho druhé stránky. Mluvil jsem prostě jinou řečí a měl jsem v sobě smutnější i děsivější moudrost. (Když tak o tom všem teď přemýšlím, uvědomuji si, že jsem vlastně nikdy neprožil chlapecká léta.) Ať tomu je jak chce, ti mládenci v Ymce byli pro mě příliš mladiství, příliš nefalšovaní. To by mi bylo nevadilo, kdyby mi mohli vyjít vstříc a pomoci mi duševně. Ale já jsem už vyčetl z knih víc než oni. Jejich nepatrně zkušenosti praktické i duševní působily na mě tak záporné, že převažovaly všechnu jejich zdravou morálku i zdravé sportovní úsilí.
Zkrátka – nemohl jsem si hrát s žáky nižšího stupně. Všechen ten jejich čistý, nádherný, mladý život mi byl odepřen díky předchozím stykům s Démonem. Příliš mlád jsem poznal příliš mnoho. A přece v těch lepších časech, které přijdou, až lidé a jejich instituce přestanou alkohol potřebovat, bude to Ymca nebo nějaké podobné, nesrovnatelně lepší a moudřejší i mužnější sdružení, jež pojme do svého středu muže, kteří dnes navštěvují výčepy, když chtějí nalézt sebe samé a jeden druhého. Zatím však žijeme v dnešku a pouze o dnešku debatujeme.
Pracoval jsem deset hodin denně v továrně na zpracování juty. Byla to úmorná dřina u stroje. A já tolik toužil po životě! Chtěl jsem se uplatnit někde jinde než u stroje za deset centů na hodinu. Výčepů jsem však měl až po krk. Toužil jsem po něčem novém. Dospíval jsem. Netušené, ale i tíživé síly a sklony se začaly ve mně probouzet. A právě v této době jsem naštěstí potkal Louise Shattucka a spřátelili jsme se.
Louis Shattuck, v jehož povaze nebylo ani chybičky, byl opravdu nevinný mladík, s nímž čerti šili a který byl přesvědčen, že je pravé dítě města. A já zase vůbec nebyl městské dítě. Louis byl hezký, vybraně se choval a měl stále plnou hlavu děvčat. S ním jsem se vždy vzrušeně i velmi poutavě bavil. 0 děvčatech jsem však nevěděl vůbec nic. Měl jsem sám dost co dělat se sebou. Tohle bylo něco nového, co mi dosud v životě unikalo. A když jsem vídával, jak mi Louis občas dává náhle sbohem, jak smeká před známou dívkou a pak s ní hned jde bok po boku po ulici, vždy mě to vzrušilo a záviděl jsem mu. Chtěl jsem tu zábavu taky zkusit.
„Víš, tady se dá dělat jen jedno,“ řekl Louis, „musíš si najít děvče.“
Což je daleko obtížnější, než se to řekne. Trochu odbočím, abych vás o tom mohl přesvědčit. Louis se neseznamoval se svými děvčaty v jejich rodinách. Neměl přístup do domu žádného děvčete. A já ovšem jako cizí člověk v novém prostředí jsem byl v podobně situaci. A dále, ani Louis, ani já jsme si nemohli dovolit chodit do tanečních škol ani do tanečních zábav, kde bychom se mohli velmi lehce seznámit s děvčaty. Neměli jsme na to peníze. Louis se učil kovářem a vydělával jen o něco málo víc než já. Oba jsme bydleli u rodičů a platili si na stravu. Když jsme ji zaplatili, koupili si cigarety a nezbytné boty a šaty, zbývala pro každého z nás na útratu sumička, která se pohybovala mezi sedmdesáti pěti centy a jedním dolarem na celý týden. Tu jsme dali na hromádku a dělili se o ni a časem jsme si půjčovali celý zbytek, když si chtěl některý z nás s děvčetem trochu víc zahýřit, když si s ním chtěl třeba vyjet tramvají do Blairova parku a zpět – což stálo plných dvacet centů; zmrzlina pro dva byla za třicet centů a limonáda v kiosku, což bylo lacinější, stála jen dvacet centů pro dvě osoby.
Mě ty finanční svízele netrápily. U pirátů ústřic jsem se naučil pohrdat penězi a to už mě nikdy neopustilo. Na penězích jsem příliš nelpěl; vyrovnal jsem se s tím a byl jsem stejně spokojený, když jsem neměl ani deset centů, jako dříve, když jsem rozhazoval desítky dolarů a zval kdekoho – i povaleče, aby si dali na můj účet u pultu nalít.
Ale jak si najít děvče? V městě nebyla žádná domácnost, kam by mě byl Louis mohl zavést a představit mě děvčatům. Nepoznal jsem dosud žádné. A Louis si svých několik děvčat nechával jen pro sebe. A jak už to mezi hochy a děvčaty bývá, nemohl mi žádnou z nich přenechat. Požádal je, aby mi přivedly nějaké přítelkyně, ale ty se mi zdály slaboučké, bledé, nevábné ve srovnání s těmi, které měl Louis.
„Musíš to udělat jako já,“ řekl mi konečně. „Mám je, protože jsem si je našel. A ty to musíš udělat právě tak.“

Mě zachránilo

jen to, že jsem měl svůj domov a měl jsem tedy ke komu jít. Proplul jsem zálivem do Oaklandu a mezi jiným jsem též zhlédl cestu smrti. Nelson byl mrtev – zastřelili ho, když se v opilosti vzpouzel strážníkům. A jeho druha z této rvačky zavřeli do vězení. Whisky Bob byl mrtev. Starý Cože, Starý Smodge i Bob Smith byli mrtvi. Jiný Smith, ten, co míval za pasem revolvery a co sloužil na lodi Annie, se utopil. Francouz Frank, jak mi řekli, se skrýval někde nahoře na řece a bál se vydat dolů, poněvadž prý něco provedl. Další nosili pruhovaně šaty ve vězení San Quentin nebo ve Folsomu. Velký Alec, Král Řeků, kterého jsem před časem dobře poznal v Benicii a s kterým jsem často za nocí popíjel, zabil dva chlapy a uprchl někam do ciziny. Fitzsimmonsovi, s kterým jsem sloužil u pobřežní hlídky, propíchli odzadu plíce a zemře( vleklou smrtí, když se k poranění přidaly ještě souchotě. A tak to šlo dále po té rušné a frekventované cestě ke hrobu, a pokud jsem je všechny znal, měl je na svědomí můj Démon, s jedinou výjimkou Smithe z paluby lodě Annie.

Pak přišla výplata u lodního komisaře. Vytratili jsme se na chodník a každý měl plnou kapsu peněz. Dohazovači a agenti se shlukli kolem nás jako čmeláci. Zadívali jsme se jeden na druhého. Sedm měsíců jsme byli pospolu a teď se naše cesty rozcházely. Ještě je třeba vykonat kamarádský obřad na rozloučenou. (Ach, tak to přece vždy bývá, to je jen starý zvyk.) „Pojďte, mládenci,“ řekl náš lodní mistr. A jako vždy – nablízku byl výčep. Tucet výčepů bylo kolem nás. A když jsme vešli za mistrem do výčepu, který si vyhlédl, agenti se jako žraloci hemžili na chodníku před ním. Někteří z nich se odvážili i dovnitř, ale my s nimi nechtěli nic mít.
Stoupli jsme si tam k výčepnímu pultu – lodní mistr, náčelník mužstva, šest lovců, šest námořníků a pět veslařů. Těch bylo jenom pět, protože jeden z nich byl spuštěn přes palubu s pytlem uhlí v nohách, mezi dvěma sněhovými bouřemi a za prudké vichřice, u mysu Jerimo. Bylo nás devatenáct a pili jsme spolu naposledy. Sedm měsíců chlapské práce jsme měli za sebou, ve větru i v bezvětří, a teď jsme se druh na druha dívali naposled. To jsme dobře věděli, poněvadž cesty námořníků se rozbíhají vždy do daleka. A devatenáct nás pilo, čím nás lodní mistr hostil. Pak se na nás výmluvně zadíval náčelník a poručil další rundu. Měli jsme ho rádi tak jako lodního mistra, měli jsme je rádi oba. Copak jsme mohli jednomu připít a druhému ne?
Pete Holt, můj lovec (napřesrok se utopil i s celou posádkou lodi Mary Thomas), poručil také rundu. čas ubíhal, pití nám stále stavěli na pult, hovořili jsme čím dál tím hlučněji a začalo nám to stoupat do hlavy. Bylo tam šest lovců a každý trval na tam, při posvátném jméně kamarádství, aby si s ním všichni aspoň jednou zavdali. Bylo tam šest námořníků a pět veslařů a každý měl takovou logiku jako oni. Všichni jsme měli v kapsách peníze a naše peníze byly právě tak dobré jako peníze kohokoli jiného a naše srdce byla právě tak otevřená a štědrá.
Devatenáctkrát šla runda dokola. Co víc si mohl Démon alkohol přát, aby na chlapech prosadil svou? Vyhrnuli se z výčepu ven přímo do náručí agentů-žraloků a šejdířů-harpyjí. Dlouho u nich nevydrželi. Někdo za dva, někdo za týden měl po penězích a majitelé hotelů je pak rozváželi po lodích, které se chystaly na moře. Viktor byl urostlý chlapec a pomocí nějakého náhodného přítele se dostal do záchranné čety na pobřeží. Už nespatřil taneční školu, ani si nedal inzerát na pokojík v dělnické rodině. A ani Vytáhlý John se nedostal do námořnické školy. Koncem týdne byl už výpomocným nakladačem na nějakém říčním parníku. Rezavý John a Axel neposlali svou výplatu domů do staré vlasti. Místo toho, právě tak jako ostatní, se rozešli na lodě, které vyplouvaly do čtyř úhlů světa, kam je dohodili majitelé hotelů a kde museli odpracovat zálohu, kterou nikdy neviděli ani neutratili.

Axel Gunderson, který se nestaral o tancování a o společenský život, vykládal: „Dostanu hezkou výplatu. Teď si nemohu zajet domů. Patnáct let jsem neviděl maminku a nikoho z rodiny. Jakmile dostanu peníze, pošlu je domů a tam už na mě budou čekat. Pak si najdu dobrou loď, jedoucí do Evropy, a přijedu tam s druhou výplatou. Dám to pěkně dohromady a budu mít tolik peněz jako nikdy v životě. Doma si budu žít jako král. Nemáte ani potuchy, jak je v Norsku lacino. Každému tam přivezu nějaký dárek, budu rozhazovat peníze, že na mne budou koukat jako na milionáře, a budu si tam pěkně žít po celý rok, než se zase budu muset vydat na moře.“
„A já to udělám zrovna tak,“ prohlásil Rezavý John. „Jsou tomu už tři roky, co mi posledně z domova psali, a deset let jsem tam nebyl. Ve Švédsku, Axeli, je právě tak lacino jako v Norsku a moji příbuzní jsou samí sedláci. Pošlu si také výplatu domů a pojedu s tebou na téže lodi kolem Hornova mysu. A najdeme si nějakou pěknou loď.“
A jak si Axel Gunderson i Rezavý John navzájem malovali rozkoše pastýřského života ve vlasti, tak se i vzájemně zamilovali do svých domovů, že si slavnostně slíbili, že pojedou spolu a že spolu stráví nejprve šest měsíců ve Švédsku u jednoho a pak šest měsíců v Norsku u druhého. A po zbytek cesty jsme je už ani nemohli dostat od sebe; tak byli nadšeni svými společnými plány.
Vytáhlý John nestál o to, válet se za pecí. Ale i on už měl dost života na lodi. Ani on se neusadí v nějakém penzionu. Najme si prý pokojík u tiché rodiny, bude navštěvovat námořnickou školu a studovat na kapitána. – A tak to šlo napořád. Každý přísahal, že teď už bude mít rozum a že své peníze jen tak nerozhází. žádné hotely, žádná přístavní města, žádné pitky – to bylo heslo naší paluby.
Chlapi začali škudlit. Nikdy tolik nešetřili jako teď. Z lodního skladu si už nic nechtěli koupit. Staré šaty prý ještě vydrží, a tak šili záplatu na záplatu a vyráběli to, čemu se říká záplaty na Šťastný návrat domů. A záplaty nabývaly ohromných rozměrů. Sirkami šetřili tak, že na sebe čekali, aby si mohli dva či tři zapálit dýmku jedinou sirkou.
Jakmile jsme vpluli do přístavu San Franciska a skončila lékařská prohlídka, už byli kolem nás agenti z hotelů v bílých loďkách. Hemžili se po palubě, každý vychvaloval svůj podnik a každý měl pod košilí láhev whisky, z níž dával zdarma napít. Odmítli jsme je však povýšeně a s pohrdáním. Nestáli jsme ani o jejich hotely, ani o jejich whisky. Byli jsme střízliví, šetrní námořníci a věděli jsme, jak lépe užít svých peněz.

XVII.

Od Boninských ostrovů jsme jeli s větrem o závod na sever, abychom tam překvapili hejno tuleňů a hnali je sto dní na sever do mrazivého a sychravého počasí a do hustých mlh, které nám někdy ukrývaly slunce i po celý týden. Byla to divá a těžká práce bez pití i bez pomyšlení na pití. Pak jsme pluli na jih do Jokohamy s velkou kořistí kůží, naložených v soli, a čekali na den výplaty.
Toužil jsem po tom, abych užuž byl na pevnině a spatřil Japonsko, ale první den jsme měli práci na lodi, a tak jsme se my námořníci dostali na pobřeží až k večeru. A zde v souhlase s celým tamějším systémem i se způsobem, jak tam byl život zorganizován i jak si chlapi vyřizovali své záležitosti, si mě můj Démon hned vzal pod paží. Kapitán vyplatit naše peníze lovcům a ti už čekali v jistém japonském hostinci na nás, až přijdeme, aby je dali zase nám. Jeli jsme k tomu místu v rikšách. Hned jsme se tam usadili a pití teklo proudem. Každý měl peníze a každý dával nalít. Po stu dnech těžké dřiny a úplně abstinence, ve skvělé tělesně kondici, překypujíce zdravím i dobrou náladou, kterou tak dlouho svazovala disciplína a prostředí na lodi, chtěli jsme si pochopitelně vypít sklenku. A pak jsme se chtěli trochu podívat po městě.
A zase ta stará písnička. Tolik tam toho bylo, co čekalo jen na vypití, a když nám horké kouzlo začalo proudit v žilách a když naše hlasy i city zjihly, uvědomovali jsme si, že není vhodná chvíle na nějaké rozdíly – s tím kamarádem pít a s tím ne. Na lodi jsme byli všichni kamarády ve strastech i v bouřích, stahovali jsme i napínali stejná lana a stejně plachty, střídali jsme se navzájem u rumpálů, tiskli se spolu ke stožáru, když se loď ponořovala do vln, a hledali jsme, kdo chybí, když se loď zase zdvihla z vln. A tak jsme pili se všemi, všichni častovali, naše hlasy se zdvíhaly, vzpomínali jsme si na tisíce minulých důkazů přátelství i ochoty a zapomínali, že jsme se někdy porvali nebo měli slovní potyčky, a jeden ve druhém teď viděl nejlepšího chlapíka na světě.
Bylo ještě brzy navečer, když jsme do tě krčmy zapadli, a ta krčma z toho prvního večera, to bylo všechno, co jsem poznal z Japonska – výčep právě takový jako u nás nebo kdekoli jinde na světě.
V jokohamském přístavu jsme kotvili dva týdny a z Japonska jsme poznali jen hostince, kde se scházeli námořníci. Tu a tam si některý z nás osladil jednotvárný život tím, že se trochu divočeji opil. Přitom jsem jednou provedl husarský kousek, že jsem si totiž o jedné temné půlnoci zaplaval ke škuneru, šel si pěkně lehnout, zatímco přístavní policie hledala mou mrtvolu a přinesla i mě šaty, aby zjistila totožnost.
Domníval jsem se, že se lidé opíjejí právě pro takovéhle věci. V našem všedním životě byla tohle přece pozoruhodná událost. Celý přístav o tom mluvil. Těšil jsem se proto po několik dní velké pozornosti jak u japonských námořníků, tak i v krčmách na pobřeží. Byl to opravdový svátek. Byla to událost, na niž se mohlo dlouho vzpomínat i vyprávět o ní s pýchou. Byl to takový růžový zážitek jako tenkrát, když Viktor rozbořil čajovnu na Boninských ostrovech a kdy mě pak okradli zběhlí plavčíci.
Důležité však je, že pravá kouzla mého Démona mi stále ještě zůstávala záhadou. Byl jsem v podstatě takovým antialkoholikem, že alkohol mě nevábil. Omámení, které ve mně vyvolával, mě neuspokojovalo, poněvadž jsem po něm nikterak předem netoužil. Pil jsem, protože chlapi, s kterými jsem žil, pili také, a nemohl jsem si proto dovolit, abych vypadal jako menší chlap ve společnosti chlapů, kteří začali holdovat své zálibě. A stále ještě jsem si rád občas zamlsal, a když nebyl některý z chlapů právě se mnou, kupoval jsem si dál cukroví a slastně je polykal.
Za veselého zpěvu jsme zdvihli kotvy a vypluli z jokohamského přístavu do San Franciska. Vydali jsme se na sever a s mocným západním větrem v zádech jsme projeli Pacifickým oceánem za třicet sedm dní skvělé plavby. Měli jsme před sebou ještě jeden den velké výplaty a po třicet sedm dní, aniž nám pití rušilo myšlenky, jsme stále dělali plány, jak ty peníze utratíme.
Každý se zaříkal – to už tak bývá na palubě vědy, když se loď vrací domů: „Jenom nezapadnout do nějaké námořnické putyky.“ Potom, jen tak mimochodem, jsme litovali, že jsme v Jokohamě rozházeli tolik peněz. A pak si každý z nás začal malovat svou vábnou vidinu. Viktor například říkal, že hned po přistání v San Francisku si prohlédne přístav i cizineckou čtvrť a dá si do novin inzerát. Najde si prý byt i stravu u nějaké prostě dělnické rodiny. „A potom,“ říkal Viktor, „se dám zapsat na týden nebo dva do nějaké taneční školy, abych se tam seznámil s děvčaty a našel si kamarády. Pak budu navštěvovat různé taneční zábavy, budou mě zvát do domácností na večírky a snad i jinam, a s penězi, co jsem si vydělal, pěkně vystačím až do příštího ledna, kdy zase vyjedu na moře na tuleně.“
Ne, pít už nebude. Ví, jak to dopadá zvláště s ním – víno do sebe, rozum ven ze sebe – a peníze by za chvilku byly ty tam. Má na vybranou a má už dost trpkých zkušeností; buďto tři dny hýření s těmi agenty-žraloky a harpyjemi z cizinecké čtvrti, anebo celou zimu rozumné zábavy a společenského života, nemůže být tedy pochyb o tom, co si vybere.

A pak si ještě vzpomínám na nějaké zběhlé plavčíky, osmnácti a dvacetileté mladíky z anglických středostavovských rodin, kteří zběhli ze svých lodí i z učení v různých přístavech světa a dali se najmout na palubu lodí určených pro lov tuleňů. Byli zdraví, měli pěknou pleš, jasně oči, byli tak mladí jako já a chtěli se v tom chlapském světě postavit na vlastní nohy a stát se chlapy. Už byli chlapy; kdepak pro ně lahodně saké! Spíše hranatě láhve stále naplňované pašovanou ohnivou kořalkou, která plála v jejich žilách a rozněcovala požáry v jejich hlavách. Vzpomínám si na refrén písničky, kterou si tenkrát prozpěvovali:

Ten malý, zlatý prstýnek
jsem z lásky dala ti.
Na matku svou si vzpomeň jen,
když proud tě zachvátí.

Při tě písni ti mladí, nevděční ničemově, kteří všichni zklamali pýchu svých matek, plakali, a já jsem zpíval i plakal s nimi a rozplýval jsem se v patosu tě tragédie a snažil jsem se vytvořit si nějaký mlhavý, opilý úsudek o životě a o jeho romantice. A ještě na jeden obraz si vzpomínám, jenž se mi čistě a jasně vynořuje z mlžin, které mu předcházely, a temnot, které přišly po něm. Potácíme se plavčíci a já – a podpíráme druh druha pod hvězdnou oblohou. Zpíváme bujnou námořnickou píseň, všichni kromě jediného, který sedí na zemi a pláče, a my ostatní si dáváme takt hranatými lahvemi. A horem dolem, celou ulicí se rozléhají vzdáleně hlasy námořníků, kteří zpívají podobně písně, a život je velkolepý, krásný, romantický a skvěle bláznovský.
A pak když přešla tma a za ranního úsvitu jsem otevřel oči, spatřil jsem nějakou Japonku, jak se nade mnou soustrastně i zase s úzkostí sklání. Je to žena lodivoda z přístavu, a já ležím před jejich domkem na prahu. Jsem prokřehlý a celý se třesu, jak už to bývá při kocovině. A cítím, že toho na sobě mnoho nemám. Ti darebáci! Ti zběhlí plavčíci! Ti dovedou utíkat! A tak i mně utekli i s mými věcmi. Hodinky jsou pryč. Mých pár dolarů je pryč. Kabát je pryč. Opasek také – a dokonce i boty!
Co tu vyprávím, je jen ukázkou jednoho z desíti dnů, které jsem prožil na Boninských ostrovech. Viktor se probral ze svého zuření, připojil se znovu ke mně a k Axelovi a potom jsme hýřili už trochu opatrněji. Ale na tu stezku lávy mezi květinami jsme se nikdy nedostali. Město a hranatě flašky – to bylo všecko, co jsme viděli.
Kdo se jednou spálí, musí kázat o ohni. Mohl jsem zhlédnout Boninské ostrovy a mnohem víc se z nich ve zdraví těšit, kdybych býval dělal, co jsem měl. Ale jak to teď vidím, nejde o to, co by člověk měl nebo neměl dělat. Jde prostě o to, co člověk dělá. To je skutečnost, jež platí na věky a jíž nelze ničím vyvrátit. Dělal jsem prostě, co jsem dělal. Dělal jsem, co na Boninských ostrovech dělali všichni. Dělal jsem, co právě v tě době dělaly miliony lidí po celém světě. Dělal jsem to proto, že mě má cesta k tomu vedla, protože jsem byl jen obyčejný mladík, výtvor svého prostředí, ani slaboch, ani bůh. Byl jsem jen lidský tvor a šel jsem pouze cestou, kterou kráčejí všichni chlapi světa – chlapi, které jsem – když dovolíte – obdivoval; plnokrevní chlapi, smělí, širokých hrudí, volného ducha. Všechno, jenom ne skrblíci, kteří by si nedopřáli poznat, jak chutná život.
A cesta do světa byla otevřená. Byla jako nekrytá studna na dvoře, kde si děti hrávají. Co je platno nakazovat malým, smělým klukům, hledajícím cestu k poznání života, že si nesmějí hrát poblíž nezakrytě studny. Zrovna si tam budou hrát! To ví kterýkoli otec nebo matka. A víme, že někteří z nich, ti nejživější a nejodvážnější, do tě studny spadnou. Jedině, co je třeba učinit – a to víme všichni –, je zakrýt studnu. Právě tak je tomu i s alkoholem. Všechny zákazy a všechno napomínání neodradí chlapy a mladíky, kteří dorůstají v muže, od tohoto Démona, když alkohol je všude tak lehce dosažitelný a když pití je všude známkou mužnosti, odvahy a velikosti ducha.
Lidé dvacátého století mohou udělat jen jednu rozumnou věc: přikrýt tu studnu. Udělat z dvacátého století opravdu dvacáté století a vyhostit do devatenáctého století i do všech století předchozích to, co s nimi souviselo, pálení čarodějnic, nesnášenlivost náboženskou, fetišismus a nikoliv na posledním místě mezi tím vším barbarstvím – alkoholismus.

Zachránili jsme ho, ale než jsme ho svlékli a donesli do kajuty na postel, byli jsme už sami také vyčerpáni. Ale Axel a já jsme toho chtěli na pobřeží vidět víc, a tak jsme si znovu vyrazili a nechali Viktora chrápat. Zvláštní bylo, jaký soud vynesli nad Viktorem jeho kamarádi plavci, rovněž statní pijáci. Potřásli hlavami na důkaz nesouhlasu a bručeli: „Takový chlap by neměl vůbec pít.“ Ale Viktor byl nejlepší námořník a nejupřímnější chlapík na palubě. Byl ve všem všudy skvělým typem námořníka. Jeho druhově znali jeho cenu, vážili si ho a měli ho rádi. Avšak alkohol ho proměnil v násilníka a šílence. A právě na to opilci poukazovali. Věděli, že po větším pití člověk blázní – a námořník vždycky pije dost –, ale zablázní si jen trochu. šílené bláznění je však třeba stíhat, protože kazí druhým legraci a někdy skončí i tragicky. Z tohoto jejich stanoviska je prý mírně šílení zcela v pořádku. Avšak ze stanoviska celého lidstva, není každé šílení zavrženíhodné? A natropí snad někdo více a rozmanitějších, ztřeštěnějších kousků než náš Démon alkohol?
Ale vraťme se k našemu vyprávění. Na břehu, útulně usazeni v jakémsi japonském zábavním podniku, porovnávali jsme si s Axelem pohmožděniny a při sklence lahodného nápoje jsme si vyprávěli o tom, co se stalo odpoledne. Zalíbilo se nám to klidně popíjení, a tak jsme si dali ještě po sklenici. Zapadl sem nejprve jeden námořník, pak přišli další, a tak těch lahodných nápojů bylo víc. Nakonec, právě když jsme si japonským orchestrem dali zahrát samisen a taiko, pronikl k nám zvenčí papírovými stěnami divoký řev. Hned jsme poznali, oč jde. Viktor s velikým řevem, s očima podlitýma krví, mocně mávaje svalnatými pažemi, opovrhl dveřmi a vřítil se na nás přímo křehkými stěnami. Popadl ho zase starý amok a chtěl prostě vidět krev, vem kde vem. Hudebníci se rozprchli a my s nimi. Utíkali jsme dveřmi, papírovými stěnami – jak se dalo, jen abychom už byli pryč.
Když byla místnost zpola zdemolována a když jsme se uvolili zaplatit škodu, opustili jsme Viktora trochu zkrotlého a jevícího známky, že ho zmáhá strnulý spánek, a šli jsme, Axel a já, hledat poněkud klidnější místnost, kde bychom si popili. Na hlavní třídě byla velká mela. Stovky námořníků se tu potloukaly a hulákaly. A poněvadž si náčelník policie se skrovnou hrstkou svých mužů nevěděl rady, vydal guvernér kolonie kapitánům rozkaz, že všichni musí mít do západu slunce své muže na palubě.
Jakže! Takhle s námi nakládat! Jakmile se ta zpráva rozšířila po škunerech, hned byly prázdně. Všichni si vyjeli na pobřeží. Chlapi, kterým dříve ani nenapadlo, aby se tam vydali, slezli do člunů. Nešťastný guvernerův rozkaz probudil pojednou ve všech touhu po hýření. Bylo sice už několik hodin po západu slunce, ale námořníci by se pěkně podívali na toho, kdo by se jen pokusil dostat je zase zpět na paluby. Procházeli ulicemi a dráždili místní orgány, až prý se o něco takového pokusí. Nejvíc se tísnili před domem guvernéra; tam hulákali námořnické písně, zavdávali si a tančili divoká virginská kola i starobylé venkovské tance. Policie i její zálohy stály stranou v malých mizivých skupinkách a čekaly na rozkaz guvernéra. Ten však byl příliš moudrý, aby ho vydal. Mně se tyhle saturnálie zdály velkolepě. Bylo to, jako by se zas navrátila sláva starého Španělska. Co tu bylo nevázanosti a dobrodružství! A já se toho všeho účastnil, a to už jako statný námořník mezi jinými statnými námořníky, obklopen japonskými domečky z papíru.
Guvernér nevydal rozkaz k vyklizení ulic, a tak jsem se s Axelem potloukal od pitky k pitce. Za nějakou chvíli, když jsme si trochu zařádili a kdy už jsem měl sám dost v hlavě, jsem ho ztratil. Toulal jsem se dál, navazoval nově známosti, prázdnil další sklenice a byl jsem čím dál tím víc opilý. Vzpomínám si, jak jsem si pak někde zasedl s japonskými rybáři, s kanackými kormidelníky našich lodí a s mladým dánským námořníkem, který se právě vracel z Argentiny, kde se živil jako kovboj, a který měl zvláštní zálibu v místních zvycích a obyčejích. A s pravou, náležitou i velmi komplikovanou japonskou obřadností jsme v kroužku popíjeli saké, bledý, lahodný a vlažný nápoj, z porcelánových pohárků.

Ta břečka,

kterou jsme tehdy pili, byla po čertech ostrá. Nikdo nevěděl, kde a jak ji vyrobili – nejspíš to byla nějaká várka domorodců. Ale pálila jako oheň, čistá byla jako voda a působila rychle jako smrt. Naplnili jí prázdně hranatě láhve, v nichž kdysi byl holandský džin a které stále ještě měly nálepku Kotva. Také jsme u nich pořádně zakotvili. Nikdy jsme si už nevyjeli na ryby v sampanech. Ačkoliv jsme tam pobyli celých deset dnů, nikdy jsme nevystoupili po zarostlé stezce mezi útesy lávy a mezi květy.
Potkávali jsme staré známé ze škunerů, chlapíky, s nimiž jsme vysedávali ve výčepech před naším odjezdem ze San Franciska. A každé takové setkání znamenalo pitku; vždycky při ní bylo o čem hovořit; a pak se zase pilo. Zpívali jsme písně, tropili žerty a všelijaká darebáctví, až mně to v hlavě začalo vířit a vše se mi zdálo nádherně a velkolepě, i tito drsní otrlí námořníci, shromáždění při pitce na korálovém pobřeží, k nimž jsem už taky patřil. Na mysl mi přicházely staré zkazky o rytířích při hodokvasu ve starobylých síních, o těch, kdo se ještě plaví, i o těch, kteří už jsou pod vodou, o vikinských plavcích, hodujících po návratu z moře a zase se chystajících do nových bitev; a já věděl, že ty staré časy ještě neodumřely a že i my náležíme k tomu starodávnému pokolení.
Pozdě odpoledne se Viktor zpil, byl jako šílený a chtěl se rvát se všemi a se vším. Od tě doby jsem viděl mnoho šílenců v uzavřených odděleních blázinců, ale zdálo se mi, že si nepočínali jinak než Viktor, s tím rozdílem, že on byl ještě divočejší. Axel a já jsme se ho pokusili uklidnit, stržili jsme však přitom dost ran a šťouchanců, až nakonec s nekonečnou opatrností a se lstivostí vlastní jen opilcům se nám přece podařilo vlákat našeho kamaráda dolů do člunu a přepravit ho na palubu našeho škuneru.
Sotva se však Viktorova noha dotkla paluby, hned začal řádit. Měl sílu několika chlapů a počínal si opravdu jako blázen. Vzpomínám si zvlášť na jednoho chlapa, kterého zahnal za bedny s řetězy, ale neublížil mu pouze proto, že nebyl schopen ho zasáhnout. Ten chlapík mu stále uskakoval a uhýbal a Viktor si přitom rozmlátil zápěstí na obou rukou o obrovské články kotevního řetězu. Když jsme ho konečně od řetězu odtáhli, jeho šílenství se proměnilo v utkvělou představu, že je velkým plavcem, vrhl se přes palubu a dokazoval své schopnosti tím, že se ve vodě převaloval jako raněný delfín a spolykal mnoho slaně vody.

XVI.

Na palubě lodí Sophie Sutherland nebylo nic k pití, a tak jsme měli jedenapadesát dní skvělé plavby jižním směrem po severovýchodní cestě k Boninským ostrovům. Tato osamocená skupina ostrovů patřící Japonsku se stala místem, kde se setkávaly kanadské a americké lodě na lov tuleňů. Tady si rybáři plnili sudy pitnou vodou a opravovali lodě před vyplutím na stodenní lov tuleňů poděl pobřeží severního Japonska až k Beringovu moři.
Těch jedenapadesát dnů nádherně plavby a přísně abstinence mě přivedlo do skvělé kondice. Alkohol mi prací úplně vyprchal z těla a od tě chvíle, co jsme vypluli, jsem po něm vůbec nezatoužil. Pochybuji, že bych si byl tenkrát třeba jen jednou vzpomněl na pití. Hovor na palubě se ovšem točil často kolem pití a chlapi si vyprávěli o svých více měně vzrušujících nebo zase zábavných pitkách, vzpomínajíce na tyto pijácké zážitky s větší chutí a s větší rozkoší než na jakékoliv jiné příhody ze svého dobrodružného života.
Nejstarším mužem na palubě byl Louis, otylý padesátník. Byl to zkrachovaný loďař. Alkohol ho zmohl a on se teď protloukal zase tak, jak začínal – jako obyčejný námořník. Jeho případ na mne velmi zapůsobil. Alkohol lidi pouze nezabíjel, dělal ještě jiné věci. Louise nezabil; udělal mu něco horšího. Oloupil ho o sílu, dobré místo i pohodlný život, přibil na kříž jeho hrdost a odsoudil ho k útrapám prostého námořníka, které potrvají tak dlouho, pokud bude ve zdraví dýchat, a zdálo se, že to bude ještě velmi dlouho.
Skončili jsme cestu přes Tichý oceán, obepluli jsme vrcholky sopek na Boninských ostrovech, pokrytě džunglí, propluli jsme útesy a dostali se do chráněného přístavu a s hřmotem jsme spustili kotvu tam, kde kotvilo už asi dvacet nebo víc takových mořských tuláků, jako jsme byli my. Z tropického pobřeží k nám vanula vůně cizokrajných rostlin. Domorodci na podivných kanoích a ještě podivnějších sampanech připádlovali k nám přes zátoku a přišli na palubu. Byla to má první návštěva cizí země; dostal jsem se tedy na druhou stranu světa a chtěl jsem se přesvědčit, zda je všechno pravda, co jsem se o ní dočetl v knihách. Chtěl jsem na břeh jako divý.
Viktor a Axel, jeden Švéd a druhý Nor, se se mnou dohodli, že budeme držet pospolu. (A to jsme také dokázali tak dokonale, že po celou další plavbu nám říkali trojlístek.) Viktor ukázal na cestičku, která se ztrácela v divokém kaňonu, vynořovala se znovu na strmém, holém svahu pokrytém lávou a pak se střídavě ztrácela a vynořovala, stále se šplhajíc vzhůru mezi palmami a květinami. Navrhl, abychom si po ní vyšli, a my jsme souhlasili; uvidíme prý krásnou scenerii, podivně vesnice domorodců a zažijeme prý nakonec bůhvíjaká dobrodružství. Axel zase chtěl jít na ryby. Taky jsme s tím všichni tři souhlasili. Najmeme si sampan, několik japonských rybářů, kteří vědí o místech, kde je dost ryb, a výborně se pobavíme. Co se mne týče, byl jsem ochoten ke všemu.
A tak když jsme měli plány hotovy, veslovali jsme k pobřeží z korálových útesů a vytáhli jsme loďku na bílou pláž korálového písku. šli jsme poděl pobřeží pod kokosovými palmami do malého městečka a našli jsme tam několik set rozkurážených námořníků z celého světa, kteří notně popíjeli, notně zpívali a notně tancovali – a to vše na hlavní třídě, k pohoršení hrstky bezmocných japonských policistů.
Viktor a Axel navrhli, abychom si něco vypili, než se vydáme na tu dlouhou cestu. Mohl jsem odmítnout těmto statným námořníkům, kamarádům? A tak jsme si nejprve připili na bratrství. Tak už to chodí na světě. Posmívali jsme se přitom našemu kapitánovi, který byl abstinent, a dělali jsme na něj vtipy. Mně se nechtělo ani za mák pít, ale chtěl jsem být dobrým druhem a kamarádem. Ani Louisův případ mě neodstrašil, když jsem proléval hrdlo ostrou, palčivou tekutinou. Pravda, Démon alkohol přichystal Louisovi ošklivý konec, ale já byl přece mlád. Byl jsem krev a mléko a svaly jsem měl jako ze železa; a mládí se vědy pošklebuje staré zřícenině.

Druhá fáze cesty k smrti byla cesta pijáků ze zvyku, kteří natáhli bačkory, aniž to někoho zvlášť rušilo. Jakmile se rozstonali – a to třeba sebenepatrnější nemocí, kterou by normální člověk lehce překonal –, hned bývalo po nich. Někdy je prostě našli bez ošetření, mrtvé doma v posteli; jindy jejich těla vytáhli z vody; a někdy vyvázli pouhou náhodou, jako když Bill Kelley vykládal v opilosti náklad a přišel přitom o prst; za jiných okolností mohl právě tak dobře přijít o hlavu.
Zamýšlel jsem se tedy nad tím, co dělám, a došel jsem k názoru, že se dostávám na šikmou plochu. Vzhledem k mému mládí a životní sile vedla až příliš rychle k smrti. A tu zbývala jen jediná cesta, jak se dostat z tohoto hazardního způsobu života, totiž utéci. Lodě na lov tuleňů trávily zimu v zálivu San Franciska, a ve výčepech jsem se stýkal s loďaři, lovci, kormidelníky i veslaři. Seznámil jsem se tu s Petem Holtem, lovcem tuleňů, a dohodl jsem se s ním, že mu budu dělat na člunu veslaře a že se dám najmout na týž škuner jako on. A hned jsem s ním musel vypít asi půl tuctu sklenic a pak podepsat smlouvu.
A tu se pojednou ve mně ozval zas ten starý nepokoj, který můj Démon dočasně uložil ke spánku. život ve výčepech na oaklandském pobřeží mě už nudil a divil jsem se, co jsem vlastně předtím v něm nacházel poutavého. Přitom jsem měl v mozku utkvělou představu cesty k smrti a začal jsem se bát, aby se mi něco nestalo dřív, než přijde den našeho vyplutí, který byl stanoven někdy na leden. žil jsem teď proto opatrněji, měně zhluboka jsem si přihýbal a častěji jsem zacházel domů. Jakmile byla pitka příliš divoká, vědy jsem se raději hned vytratil. Když Nelson začal tropit své šíleně kousky, dovedl jsem se mu vyhnout.
Dne 12. ledna mi bylo sedmnáct a 20. ledna jsem podepsal v přístavním úřadě smlouvu na loď Sophie Sutherland, škuner o třech stěžních, který odplouval na lov tuleňů k japonským břehům. To jsme ovšem zapít museli. Joe Vigy mi vyplatil zálohu, Pete Holt dal nalít a já dal nalít i Joe Vigy dal nalít a i ostatní lovci dali nalít. Tak už to chodívá mezi chlapy a já, kterému bylo právě sedmnáct, já jsem se snad měl odchýlit od zvyklostí těchto skvělých, statných a dospělých mužů?

XV.

Na počátku roku 1892 jsem se rozhodl, že se vydám na moře. Můj zážitek s hasiči z Hancocku k tomu přispěl jen velmi málo. Stále jsem pil a navštěvoval výčepy – po pravdě řečeno, žil jsem vlastně ve výčepech. Whisky byla podle mého názoru sice nebezpečná, ale ne zlá. Byla tak nebezpečná, jako jsou i jiné věci v našem světě. Lidé umírali po napití whisky, ale vždyť také rybáři se převrhli s loďkou a utopili se a leckterý tulák spadl pod vlak a roztrhalo ho to na kousky. Aby se člověk dovedl prát s větrem a vlnami, s vlaky na kolejnicích a s výčepy, k tomu je potřebí střízlivého rozumu. Opít se – na tom podle chlapského rozumu není nic špatného, ale člověk se musí opít opatrně. A proto už žádnou whisky po čtvrtgalonech.
Na moře jsem se rozhodl vydat jen proto, že jsem zahlédl první vidinu cesty k smrti, po které vodí Démon alkohol ty, kdo mu propadli. Nebyla to ještě jasná vidina; byly v ní dvě fáze, jež se navzájem prostupovaly. Když jsem si blíže všímal těch, s nimiž jsem žil, zarazilo mě, že náš způsob života nese v sobě více zkázy než život průměrných lidí.
Tím, že alkohol utlumoval pocit mravní odpovědnosti, podněcoval i přímo ke zločinu. Všude jsem viděl, že opilí lidé vyvádějí věci, o kterých by se jim ani nezdálo, kdyby byli střízliví. A to ještě nebylo nejhorší. Nejhorší byla pokuta, kterou za to museli zaplatit. Zločin přinášel vzápětí i zkázu. Chlapi z výčepů, s kterými jsem popíjel, byli dobří chlapíci a nikomu neublížili, pokud byli střízliví; jakmile se však napili, dopouštěli se nejnásilnějších a nejšílenějších činů. Pak je policie sebrala a z naší party zmizeli. Někdy jsem je navštěvoval, když byli za mřížemi, a loučíval se s nimi, než se museli vydat na cestu přes záliv a obléknout si pruhovaně šaty. A opět a opět jsem slýchával jejich zpověď: „Kdybych býval tenkrát střízlivý, nebyl bych to býval udělal.“ A někdy se pod kouzelným dotykem Démona alkoholu děly nejhroznější věci – věci, které otřásly i mou otrlou duší.

Vše ostatní mi vymizelo z paměti. Přišel jsem k sobě až příštího večera v nějaké noclehárně na pobřeží. Byl jsem sám. Doktora mi nikdo nezavolal. A snad bych byl i zemřel, poněvadž Nelson a jeho kumpáni mysleli, že pouze vyspávám opičku, a nechali mě ležet v tom stavu strnulosti plných sedmnáct hodin. Mnoho lidí, jak každý lékař ví, zemřelo, sotva vypili čtvrt galonu či víc whisky naráz. Vždy nejednou čítáme, jak takoví silní pijáci po vyhraně sázce zemřeli. Ale já to nevěděl – aspoň tenkrát ještě ne. Zjistil jsem to sám na sobě, i když jsem to překonal, ne snad houževnatostí nebo odhodláním, nýbrž díky příznivě shodě okolností a své tělesně zdatnosti. Znovu má tělesná zdatnost zvítězila nad mým Démonem. Unikl jsem opět údolí smrti, opět jsem se přebrodil bažinou a v nebezpečí jsem poznal tajemství, jež mi pak umožnilo pít rozumně ještě po mnohá léta.
Proboha! Vědy tohle všechno se už stalo před dvaceti léty a stále si ještě čile a rozumně žiju; a v těch dvaceti letech jsem mnoho zhlédl, vykonal i zažil; a vědy se zachvěji, kdykoliv si pomyslím, jak můj život tenkrát visel na vlásku, jak málo chybělo, abych byl přišel o tu skvělou pětinu století, která ještě na mne čekala. Ano, nebyla to chyba mého Démona, že mě nedostal tě noci po slavnosti hasičů z Hancocku.

Když se bitka skončila, přišel jsem sice k sobě, ale nemohl jsem se hned vzpamatovat. Nebyl jsem nic víc než topící se člověk, který zápasí dále, i když ztratil vědomí. Nepamatuji se, co jsem dělal, jen jsem křičel: „Vzduch! Vzduch!“, a to tak naléhavě, že se Nelsonovi v hlavě rozleželo, že nepomýšlím na vlastní zkázu. Proto odstranil rozbitě sklo z okenního rámu a dovolil mi vystrčit hlavu i ramena ven. Uvědomil si zčásti můj vážný stav, a proto mě držel kolem pasu, abych se příliš nevykláněl, Po zbytek cesty do Oaklandu jsem měl hlavu i ramena z okna venku, a kdykoliv mě chtěl vtáhnout dovnitř, bránil jsem se mu jako šílený.
A tehdy mi zasvitl matný paprsek skutečného vědomí. Jedinou vzpomínku od chvíle, kdy jsem upadl pod stromy, až do druhého dne večer, kdy jsem se ze všeho probral, mám na to, jak jsem měl hlavu venku z okna, jak mi do tváří bil vítr zvířený jízdou vlaku, jak na mě dopadaly jiskry a žíhaly mě a oslepovaly, a já přitom usilovně nadechoval. Všechna má vůle se soustředila na dýchání – vdechoval jsem vzduch tak zhluboka, jak jsem jen mohl, a v nejkratším možném čase jsem ho chtěl mít v plicích co nejvíc. Bud`to dýchat, nebo zemřít; a já byl přece plavec i potápěč, a věděl jsem tedy co a jak; a v tě nejnesnesitelnější agonii vleklého dušení, během celé tě doby jsem byl stále při vědomí, nastavoval jsem tváře větru a jiskrám a lapal jsem po vzduchu, jen abych zůstal naživu.

A jak jsem běžel pod stromy, náhle jsem upadl a ztratil vědomí. Co se stalo pak, museli mi později, až na malou výjimku, vyprávět. Nelson, který měl obrovskou sílu, mě zdvihl a dovlekl až do vlaku. Když mě konečně usadil, pral jsem se s ním a lapal tak hrozivě po vzduchu, že i Nelson při své otrlosti věděl, že je se mnou zle. A právě tenkrát, v tě chvíli – to nyní dobře vím – jsem mohl zemřít. často si myslívám, že tehdy jsem byl smrti nejblíže. Vím pouze z Nelsonova vyprávění, co jsem všechno dělal, abych se z toho dostal.
Byl jsem spalován žárem, vnitřnosti jako by mi byly hořely, a ve smrtelném zápase s tím žárem i dušením jsem lapal po vzduchu. Lapal jsem po něm jako šílenec. Má námaha otevřít okno byla marná, protože všechna okna ve voze byla zajištěna šrouby. Nelson vídával opilce v deliriu a domníval se, že chci vyskočit ven. Pokoušel se mi v tom zabránit, ale já se pral dál. Chytil jsem čísi pochodeň a rozbil jí okno.
Na oaklandském pobřeží byla jedna parta pro Nelsona a druhá proti a přívrženci obou táborů, kteří se napili více, než bylo třeba, zaplnili vůz. Když jsem rozbil okno, bylo to jako signál pro Nelsonovy protivníky. Jeden z nich mě popadl, povalil mě a teď začala rvačka, o které nevím nic víc, než co mi potom vyprávěli, a to, že mě potom druhý den bolela čelist od rány, která mě dorazila. Chlapa, který mě porazil, srazili zase na mne, pak porazili Nelsona a ve voze prý po tě rvačce všech proti všem zůstalo jen málo nerozbitých oken.
Rána mě přivedla do bezvědomí a zůstal jsem ležet bez pohnutí, což snad bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Zuřivý zápas jen urychlil beztak už nebezpečně zrychlený tep mého srdce a zvýšil potřebu kyslíku v mých plicích.

Venku jsme zuráželi hrdla lahví o betonovou zeď a pili. Joe Goose a Nelson ovšem věděli, co dovede natropit čistá whisky vypitá najednou ve velkém množství. Já to nevěděl. Stále jsem zápasil s falešnou představou, že člověk má vypít vše, k čemu se dostane, zvláště když ho to nic nestojí. 0 své láhve jsme se podělili s jinými a hezkou řádku jsme jich hned vypili. Já pil ze všech nejvíc. Ale ta břečka mi nechutnala. Pil jsem ji tak, jak jsem pil pivo, když mi bylo pět, a víno, když mi bylo sedm. Přemohl jsem však nechuť a polykal ji jako medicínu. A když jsme zatoužili ještě po dalších lahvích, zašli jsme do jiných výčepů, kde pití teklo zdarma proudem, a sami jsme se obsloužili.
Kolik jsem toho tenkrát vypil, o tom nemám nejmenší představu, zda to byly dva čtvrtgalony nebo pět. Vím jen, že jsem tu orgii začal půlpintovými doušky whisky a že jsem ji nezapíjel vodou, abych spláchl její pach nebo abych ji rozředil.
Politikově byli zatím až příliš moudří, aby zanechali v městě tolik pijáků z oaklandského pobřeží. Než měl náš vlak odejet, podnikli po výčepech šťáru. I já jsem už začal pociťovat zhoubný účinek whisky. Vyhodili mě s Nelsonem z výčepu a zůstali jsme stát v po slední řadě toho neuspořádaného průvodu. Při pochodu, když tělo přestávalo poslouchat mozek, jsem téměř hrdinsky zápasil, nohy se pode mnou třásly, hlava se mi motala, srdce mi bušilo a plíce lapaly po vzduchu.
Má bezmocnost rostla tak rychle, že mi mátožný mozek připomněl, že se zhroutím a nikdy se nedostanu do vlaku, když zůstanu na konci průvodu. Vybočil jsem proto z řady a běžel po chodníku poděl cesty pod košatými stromy. A Nelson se smíchem za mnou. Několik věcí mi zůstalo v hlavě jen jako mátožné vzpomínky. Zvlášť si vzpomínám na ty stromy, na svůj zoufalý útěk pod nimi, a jak jsem se co chvíli natáhl za hurónského řevu a smíchu ostatních opilců. Mysleli, že si jen tak hraji na opilého. Netušili, že mně můj Démon svírá hrdlo smrtícím stiskem. Ale já to věděl. A vzpomínám si, jak mě to na chvíli zamrzelo, když jsem si uvědomil, že tu zápasím se smrtí a druzí o tom nic nevědí. Bylo mi, jako kdybych se topil před zástupem diváků, a oni si mysleli, že jim dělám šašky jen tak pro zábavu.

(Myslím, že to byl Haywards, ale právě tak dobře to mohlo být třeba San Leandro nebo Niles. A i kdybych měl přijít o spásu duše, nemohu si teď vzpomenout, jestli ti hancockští hasiči byli organizováni u republikánů nebo u demokratů. Ale na tom koneckonců nezáleží, jejich političtí vůdci neměli dost nosičů pochodní a každý, kdo chtěl s nimi dělat parádu, mohl se pak, měl-li chuť, opít.)
„Město bude vzhůru nohama,“ pokračoval Joe Goose. „A chlast? Ten poteče jako voda. Politikově skoupili zásoby z výčepů. A všecko zadarmo. Jen budete hezky mašírovat a hodně řvát v jejich prospěch. Uděláme z toho peklo!“
Na stanici na Osmě třídě poblíž Broadwaye nás oblékli do hasičských košil, dali každému helmu a pochodeň a nacpali nás do vlaku jako dobytek, přičemž jsme reptali, že nám nedali na cestu ani lok. Ach, ti politikáři už měli patrně z dřívějška špatné zkušenosti s lidmi, jako jsme byli my. Ani v Haywardsu nám nedali nic k pití. Nejdřív paráda a potom chlast – tak zněl rozkaz toho večera.
Parádovali jsme tedy. A potom nám páni otevřeli hospody. Najali zvláštní výčepní a před každým pultem, prosáklým a neutřeným, se tísnili pijáci v šesti řadách. Nebylo ani kdy utírat pulty nebo vymývat sklenice, byl jen čas do sklenic čepovat. Chlapi z oaklandského pobřeží dovedou být občas náramně žízniví.
Avšak taková mačkanice a tlačenice před pultem byla pro nás příliš zdlouhavá. Vždyť pití bylo přece naše. Politikově nám to zaplatili. Copak jsme nedělali parádu a nevydělali si na to? A tak jsme proto zaútočili z boku kolem rohu pultu, protestující výčepní jsme odstrčili stranou a sami jsme si posloužili lahvemi.

Prohnaně triky Démona neznají konce. Kdysi se mě pokoušel svést, abych se zabil. Tenkrát mě opravdu chtěl zabít, a co možná dost rychle. A když nebyl s výsledkem spokojen, pokusil se o nový úskok. Málem by mě dostal, a tím mi dal lekci: začal jsem pít s rozumem a obratněji. Poznal jsem, že i moje úžasné zdraví má své meze, avšak můj Démon že mezí nezná. Poznal jsem, že se za hodinku za dvě dokáže zmocnit mě silně hlavy, širokých ramenou i rozložité hrudi, položí mě na lopatky a s ďábelským stiskem hrdla chce pak ze mne vytřást život.
Seděl jsem s Nelsonem v hospodě na pobřeží. Byl časný večer a jediná příčina, proč jsme tam civěli, byla, že jsme neměli ani krejcar v kapse a že – byly volby! V době voleb se totiž místní politické veličiny, toužící po nějakém mandátu, potulují po výčepech, aby si koupily hlasy voličů. člověk vysedává u stolu na suchu a přemýšlí, kdo by se tak kde našel a dal mu zdarma nalít, anebo má-li snad otevřený úvěr v jiné hospodě, zda se vyplatí dojít ten kus cesty tam a zkusit to, když se náhle vrata hospody rozletí dokořán a vstoupí hrstka hezky oblečených a dobře živených pánů, z nichž přímo sálá blahobyt a blahovůle.
Pro každého mají úsměv i pozdravení – i pro tebe, co nemáš v kapse ani na jedno pivo, pro bázlivého tuláka, který se krčí někde v koutě a jistě nemá ani hlasovací právo, ale může aspoň pořídit soupis přechodných nocležníků v hospodě. A věřte, člověku je hned jinak, když tihle politikáři rozrazí dveře dokořán a vstoupí – ramenatí, s vyklenutým hrudníkem a báječným žaludkem, takže se nutně musí cítit optimisty a pány života. To znamená, že se ten večer pěkně zahřejete a že přinejmenším aspoň něco kápne. A – kdoví když dá pánbů, snad bude i nějaký ten truňk a noc skončí velkolepě, nádherně! A hned nato už stojíš u pultu a proléváš si hrdlo a dovídáš se jména těch vzácných pánů a hned také, na jaké úřady kandidují.
Když tenkrát politikově obcházeli své výčepy, dostalo se mi trpkého poučení a ztratil jsem všechny politické iluze – já, který jsem s nadšením a horlivostí hltal brožury jako Rozbíječ okovů a Jak se hoch z průlivu stal prezidentem. Ano, tady jsem teprve poznával, jak vznešená je politika a s ní i politikově.
A tak v ten večer, o němě jsem se zmínil, seděl jsem s Nelsonem v hospodě na pobřeží: neměli jsme v kapse ani vindru, měli jsme žízeň, ale s ní i víru pijáků v nějaký ten neočekávaný doušek, že se zkrátka něco objeví – třeba ti politikově. A tu vstoupil Joe Goose – s neuhasitelnou žízní, poťouchlýma očkama, pokřiveným nosem, v květované vestě.
„Pojďte, kluci – pití zadarmo – a kolik ho chcete! Vy tam přece nesmíte chybět! To by bylo!“
„Tak? – A kde?“ chtěli jsme hned vědět.
„Jenom pojďte, řeknu vám to všecko po cestě. Škoda každý minuty.“ A jak jsme spěchali vzhůru do města, Joe Goose vysvětloval: „Hancockští hasiči! Jenom si na sebe vezmete červeně košile, na hlavu helmice a do ruky pochodeň. Zrovna jedou zvláštním vlakem do Haywardsu dělat parádu.“

Jak vidíte, můj Démon mě už otupoval. Dřívější pružiny a ostny ducha ztrácely na své ostrosti. Touha po poznání mě opouštěla. Co záleží na tom, co je na oné straně světa? Nejspíš tam jsou muži i ženy velmi podobní těm mužům a ženám, které jsem poznal. žení se a vdávají a mají právě takové zájmy a zájmečky; a ovšem – také pijí. Ale tato druhá strana světa mi byla příliš daleko, abych se tam šel napít. Mně stačilo zaskočit si jen na roh a tam u Joe Vigyho jsem dostal všecko, co hrdlo ráčilo. I Johnny Heinhold měl stále ještě hospodu U Poslední naděje. A výčepy byly na všech rozích, i mezi nimi.
A jak moje tělo a duše ochabovaly, tak sláblo i našeptávání z oné lepší strany života. Bývalý nepokoj i bývalé touhy usínaly. Vždyť tady v Oaklandu mohu zchátrat a zemřít právě tak dobře jako jinde. A opravdu bych byl zchátral a zemřel a nebylo by to trvalo ani tak dlouho při rychlosti, kterou mě vedl můj Démon, kdyby ovšem celá věc záležela pouze na něm. Poznával jsem, co to je, ztrácet chuť k jídlu. Poznával jsem, co to je, vstávat ráno celý roztřesen se žaludkem jako na vodě, s prsty jakoby ochrnutými, a poznal jsem i pijákovu touhu po sklence ostré whisky, která by ho zase postavila trochu na nohy. (Ach, Démon alkohol je travič kouzelník. Spálený, ochablý a otrávený mozek i tělo naladí zase do téže tóniny týmž jedem, který způsobil jejich ochrnutí.)

A právě tenkrát mě můj Démon dostal, i když záludnějším, přece však ne méně smrtícím způsobem než tenkrát, kdy by mě býval v přílivu málem zahubil. Chybělo mi ještě několik měsíců do sedmnácti let. Pohrdal jsem myšlenkou na jakoukoliv stálou práci. Pokládal jsem se za statného chlapa mezi statnými chlapy. A pil jsem s těmi chlapy, protože pili, a já chtěl s nimi dobře vycházet. Neprožil jsem nikdy opravdově dětství a ve své předčasné zralosti jsem byl už velmi otrlý a prohnaný až běda. Ačkoliv jsem ještě dosud nepoznal lásku děvčete, prošel jsem už takovými nížinami života, že jsem byl přesvědčen, že o životě i o lásce vím všechno do posledního písmena. A nebyly to právě příjemně poznatky. Nepropadl jsem sice pesimismu, ale byl jsem přesvědčen, že život je velmi laciná a všední záležitost.

XIV.

Když jsem se vrátil ze svých potulek po Oaklandu, šel jsem zase na pobřeží a obnovil své přátelství s Nelsonem, který tam žil po celou tu dobu a počínal si ještě ztřeštěněji než dříve. Trávil jsem s ním pak na souši všechen volný čas a pouze tu a tam jsem vyjížděl na několikadenní cesty po zálivu, abych vypomohl na lodích, kde byla nouze o mužstvo.
Výsledek toho byl, že jsem se už nezotavoval v údobích abstinence na čerstvém vzduchu a při zdravé práci. Pil jsem denně a kdykoliv se jen naskytla k tomu příležitost, pil jsem notně, poněvadž jsem stále ještě byl v zajetí nesprávného přesvědčení, že tajemství mého Démona spočívá v tom, pít jako zvíře až do němoty. A tenkrát jsem prosákl alkoholem skrznaskrz. Svůj život jsem vlastně trávil jen ve výčepech; stal jsem se hospodským povalečem, a snad ještě něčím horším.

A tady si zase musím postěžovat na svého Démona. Právě tyto chlapíky dostává do svých spárů – chlapíky, kteří stále pro něco hoří, chlapíky jako rtuť, v nichž je velikost, srdečnost, kteří mají nejlepší lidské vlastnosti. Démon alkohol však snáší jejich žár, tlumí jejich čilost, a když je nezabijí hned, nebo nenadělá z nich šílence, pak pod jeho vlivem zhrubnou a zesurovějí, a původní dobrotu i vznešenost jejich povah Démon znetvoří a zpitvoří.
Ach – a tu mluvím na základě svých pozdějších zkušeností – bůh mě chraň před většinou těch průměrných mužů kteří nejsou dobrými kamarády, kteří mají chladná srdce i chladně hlavy, kteří nekouří, nepijí, ani neklejí a nedopouštějí se ničeho, co je Smělé, hazardní a vyzývavě, protože do jejich chabě tkáně se nikdy nezabodly ostny a trny života, které nutí člověka, aby překročil své meze a byl odvážný jako ďábel. S takovými se nesetkáváme ve výčepech, ti se neposmívají ztraceným nadějím, ani nevzplanou touhou po dobrodružstvích, ani nemilují šílenou vášní nebeských dětí. Mají příliš mnoho starostí, aby si uchovali nohy v teple i klidný tepot svých srdcí a honili se za pochybnou kariérou, jež odpovídá průměrnosti jejich ducha.
A proto žaluji na svého Démona. Právě ty dobré chlapíky, kteří za něco stojí, chlapíky, jejichž slabostí je přemíra síly, přemíra ducha, žáru, ohně a nezkrotnosti, nenechává na pokoji a ničí je. Jistě, ničí též slabochy, avšak o těchto nejhorších příslušnících lidského plemene tu nemluvím. Mě zajímá, že Démon alkohol ničí právě ty nejlepší z nás. A ty nejlepší ničí tento Démon proto, že stojí při každé silnici i cestě, každému přístupný, zákonem chráněný, že i strážníci ho zdraví na svých obchůzkách. Náš Démon se s těmi chlapíky snadno dohovoří, vezme je za ruku a zavede je do míst, kde se bodří a odvážní chlapi scházejí a notně popíjejí. Kdyby jim Démon nestál v cestě, odvážlivci by se stále rodili, a místo aby hynuli, konali by velké věci.
S družností pijáků jsem se setkával vědy a všude. Sešel jsem třeba k trati, k vodní nádrži pro lokomotivy, abych si vyčíhal nějaký nákladní vlak, a už jsem tam našel hrstku těch, kdo pijí denaturák. To jsou tuláci, kteří si kupují líh přímo v drogeriích. A jen se spolu pozdravíme a přivítáme, hned mě přijmou mezi sebe. Nabídnou mi líh nepatrně zředěný vodou, a už jsem v náladě. Opilé myšlenky mi začnou řádit v mozku a můj Démon mi našeptává, že život je něco velkolepého a že my všichni jsme stateční a skvělí – svobodní jako bohově bezstarostně se povalující po trávnících a posílající tento přízemní, nicotný, konvenční svět k čertu.

XIII.

A tak jsem odešel z Benicie, kde by mě býval můj Démon málem dostal, a pustil jsem se do světa za oním vábným voláním, Jež mě hnalo, abych nalezl a poznal podstatu života. A kamkoliv jsem zabloudil, všechny cesty života byly prosáklé alkoholem. Chlapi se všude scházeli ve výčepech. Výčepy byly kluby chudiny a to byly také jedině kluby, do kterých jsem měl přístup. Ve výčepech jsem mohl navazovat známosti. Jakmile jsem zašel do výčepu, už jsem si mohl popovídat s kterýmkoliv chlapem. V cizích městech i velkoměstech, kterými jsem se toulal, postačilo vědy jen zajít do výčepů. Jakmile jsem tam vstoupil, nebyl jsem už v žádném městě cizincem.
A zde přeruším své vyprávění, abych popsal dvě zážitky, které nejsou starší nes rok. Zapřáhl jsem čtyři koně do Lehké bryčky, vzal s sebou Charmian a půlčtvrtého měsíce jsme se projížděli po nejdivočejších horských krajích Kalifornie a Oregonu. Každý den jsem dopoledne věnoval své pravidelně práci – psal jsem romány. Když jsem byl s prací hotov, jeli jsem kolem poledne, nebo i odpoledne, k příští zastávce. Ale zastávky se naskytovaly nepravidelně, silnice také nebyly vědy v nejlepším stavu, a tak jsem si potřeboval vědy předchozího dne rozvrhnout plán cesty i práce na příští den. Musel jsem předem vědět, kdy se vydáme na cestu, abych začal s psaním včas a mohl tak ukončit své denní penzum. Tak například když byla cesta delší, vstával jsem už v pět hodin a dával se do psaní. Ve dnech, kdy byla cesta kratší, nemusel jsem začínat před devátou.
Ale jaképak přesně plány? Jakmile jsem přijel do města a vypřáhl koně, hned cestou ze stájí k hotelu jsem zapadal do výčepů.První bylo: napít se – ano, měl jsem chuť se napít, ale nelze také opomenout, že jsem potřeboval získat informace o poměrech v místě, a jen proto jsem si navykl na takové popíjení. Tak dobrá, nejdřív byl nějaký ten doušek. „Dejte si taky něco,“ říkal jsem výčepnímu. A potom, když jsme popíjeli, začal jsem se vyptávat na cesty a na zastávky, které byly před námi.
„No, víte,“ říkával výčepní, „ona tam vede cesta přes Tarwater Divide. Ta kdysi bejvala dobrá. Jel jsem po ní asi před třemi roky. Ale letos zjara ji uzavřeli. Hned vám řeknu co a jak. Zeptám se na to Jerryho…“ A výčepní se obrátí na nějakého člověka, sedícího za stolem nebo opřeného o pult o kousek dál a který může být právě tak dobře Jerry jako Tom nebo Bill. „Poslouchej, Jerry, jak je to s tou cestou do Tarwateru? Tys přeci byl minulej tejden u Wilkinsů.“
A zatímco se Bill nebo Jerry nebo Tom pozvolna rozhoupává k odpovědi, pobídnu ho, až se taky s námi trochu napije. A pak se rozproudí hovor o výhodách tě nebo jiné cesty, na které z nich jsou lepší štace, jak to bude dlouho trvat, než se tam dostanu, kde jsou nejlepší bystřiny na lov pstruhů a tak podobně, a do toho zase vpadnou další chlapi, kteří jsou povzbuzováni dalšími nápoji.
Ještě dva nebo tři výčepy, a už jsem v dobré náladě a už znám i dost podrobně všechny lidi v městě, všechno o městě a opravdu dost i o jeho okolí. Seznámím se takhle s právníky, redaktory, obchodníky, místními politiky i s farmáři, lovci a horníky, kteří sem zajíždějí, a tak když se večer s Charmian procházím po hlavní třídě, žasne nad tím, co mám známých v tomto naprosto cizím městě.
A tím dokazuji, jakou službu nám prokazuje alkohol, službu, kterou tento Démon současně zvyšuje svou moc nad lidmi. A po celém světě, kam jsem jen za všechna ta léta přišel, tomu bylo vědy právě tak. Až to bylo v kabaretně v Latinské čtvrti v Paříži, v bodegách v nějaké zapadlé italské vesnici, v pokoutní krčmě nějakého přístavního města, až po kluby, kde se pije whisky se sodou – vědy a všude tomu tak bude, kdekoli alkohol sbližuje lidi, vědy se s nimi hned seznámím, sblížím a lépe je poznám. A v příštích Šťastných dobách, až ten Démon bude vypuzen ze světa i s jinými pozůstatky barbarství, bude lidstvo potřebovat nějakou jinou, novou instituci, než jsou výčepy, nějaké jiné místo, kde se lidé budou moci scházet, lidé cizí a velmi cizí, kde se budou moci seznámit, sblížit, poznat.
Ale teď k mému vyprávění. Když jsem ukázal Benicii paty, má další pouť vedla výčepy. Neměl jsem žádné morální předsudky proti pití a chuť tě břečky se mi stále protivila jako kdykoliv předtím. Avšak k svému Démonu jsem už začínal mít respekt. Nemohl jsem mu zapomenout ten podlý trik – jak mi našeptával, abych umřel, když já přece umřít nechtěl. A tak jsem sice pil dál, ale svého Démona jsem měl stále na mušce, a proto jsem se rozhodl, že se napříště vyvaruji všech jeho našeptávání, jak sám sebe zničit.
V cizích městech jsem se ve výčepech vědy hned skamarádil. Když jsem se toulal bez práce a neměl jsem peníze na nocleh, výčep byl jediným místem, kde mě přijali a přistavili mi lavici ke kamnům. Ve výčepu jsem se taky mohl umýt, vykartáčovat si šaty a učesat se. Vždyť výčepy byly vždycky tak po čertech po ruce. V mém kraji na západě jich bylo všude dost a dost.
Takto jsem ovšem nemohl navštěvovat byty cizích lidí. Jejich dveře nebyly pro mne otevřeny; a nikdo mi tam nepřistavil křeslo ke krbu. A ani kostely, ani kazatele jsem nepoznal; a co jsem nepoznal, to mě nevábilo. Nebylo v nich kouzla, oparu romantiky, neslibovaly dobrodružství. Kazatelé byli lidé, jimž se nikdy nic zvláštního nepřihodilo. žili a stále setrvávali na jednom místě, tvorově milující řád i pořádek, vyjezděně koleje, lidé úzkoprsí, omezení. Nebylo v nich nic velkorysého, byli bez fantazie a neznalí pocit přátelství. Já však chtěl poznat dobré chlapíky, přístupně a otevřeně, odvážně a občas i ztřeštěně, chlapíky se srdcem na pravém místě, kteří dávali své poslední, a ne lidi se zaječím srdcem.

Svlékl jsem se ve vodě a mocnými tempy jsem se dal napříč proudem. A neustal jsem, dokud jsem podle pobřežních světel neusoudil, že jsem hráz konečně obeplul. Pak jsem si lehl naznak a odpočíval jsem. Ta moje tempa mi dala co proto a jen jsem lapal po vzduchu.
Byl jsem nadšen tím, že se mi podařilo uniknout tomu víru. Začal jsem opět svou pohřební píseň, jakési zmateně třeštění zpitého mozku. „Ještě nezpívej, ještě ne,“ našeptával mi můj Démon. „Solano je v provozu celou noc. Uslyší tě, vyjedou s loďkou a zachrání tě. A ty přece nechceš, aby tě zachránili.“ To jsem doopravdy nechtěl. Co? Být oloupen o smrt hrdiny? Nikdy! A ležel jsem ve vodě naznak za svitu hvězd. Díval jsem se na známá světla na hrázi, červená, zelená a bílá, a loučil jsem se s nimi smutně a dával jsem jim všem i každému zvlášť sentimentální sbohem.
Když jsem byl dosti vzdálen, asi uprostřed průplavu, dal jsem se znovu do zpěvu. Chvílemi jsem udělal několik temp, ale celkem jsem se spokojil tím, že jsem se dával unášet proudem a snil Dlouhé opilé sny. Před svítáním chladná voda a také čas, který zatím uplynul, způsobily, že jsem už natolik vystřízlivěl, abych přemítal o tom, kde to v zálivu vlastně jsem; zároveň jsem byl zvědav, zda se příliv nepromění v odliv a nezanese mě zpět dříve, než se dostanu do zálivu San Pablo.
Hned nato jsem pocítil, že jsem velmi unavený a velmi prokřehlý a přitom už zcela střízlivý a že se ani zdaleka nemíním utopit. Rozeznával jsem už hutě v Selby na pobřeží Contra Costa a dále maják na ostrově Klisen. Začal jsem plavat k přístavišti v Solanu, ale byl jsem už příliš slabý a prokřehlý a dostával jsem se jen zvolna kupředu a jen s takovým vypětím sil, že jsem se toho vzdal a spokojil se tím, že jsem se nechal unášet proudem a udělal jen občas nějaké tempo, abych se udržel na hřebenech vln, jejichž pohyb na hladině byl čím dál větší. A tu jsem náhle pocítil strach. Už jsem vystřízlivěl a nechtělo se mi umřít. Nacházel jsem pojednou spoustu důvodů, proč mám žít dále. A čím víc důvodů jsem nacházel, tím se mi zdálo pravděpodobnější, že se přece jen utopím.
Úsvit mě zastihl – to už jsem byl čtyři hodiny ve vodě – v kritickém stavu mezi víry před ostrovem Klisen, kde dravý odliv od úžiny Vallejo zápasil s přílivem od Carquinezskě úžiny a kde se v tě chvíli do nich ještě mísil proud řítící se ze zátoky San Pablo. Zdvihl se prudký vítr a Malé zčeřené vlnky mi vytrvale vnikaly do úst a já začal polykat slanou vodu. Poněvadž se v plavání dobře vyznám, věděl jsem, že tohle bude konec. A tu – připlula loďka. Byl to nějaký řecký rybář, plující do Valleja; a opět mě tedy před mým Démonem zachránila má dobrá fyzická kondice a má síla.
Jen tak mimochodem připomínám, že tenhle bláznovský kousek mého Démona není nic neobvyklého. Řádná statistika sebevražd, na nichž má přímý podíl alkohol, by byla hrozná. V mém případě, v případě zdravého normálního mladého člověka, plného radosti ze života, myšlenka na sebevraždu by byla cosi neobvyklého; je však třeba si povšimnout, že kráčela v patách Dlouhému hýření, když už můj mozek i mě nervy byly otráveny alkoholem, a že dramatická i romantická složka mě obrazotvornosti, zpité až k šílenství, si dokonce v tom nápadu libovala. A přece starší, zchátralejší pijáci, více životem ubití a zbavení všech iluzí, když páchají sebevraždy, činí tak zpravidla po Dlouhém hýření, když jejich nervy i mozek jsou notně prosáklé alkoholem.

Rozhodnutí, abych odtamtud ihned odejel, uspíšil ještě jeden kousek, který si se mnou můj Démon sehrál – strašný, neuvěřitelný kousek, který mi ukázal pravou propast opilství, o jaké se mi dosud ani nesnilo. Kolem jedné hodiny s půlnoci jsem se po pořádně pitce dopotácel na jakousi šalupu na konci přístavu a chtěl jsem se prospat. Carquinezskou úžinou se proud řítí tak rychle jako v mlýnském náhonu – a já, když byl příliv nejsilnější – jsem spadl do vody. Nikdo nebyl na molu a nikdo na šalupě. Proud mě unášel. Já se však nezalekl. To dobrodružství jsem pokládal za zábavné. Byl jsem dobrý plavec a voda, Jež smáčela v tom horečnatém stavu mou kůži, působila jako studený obklad.
A tenkrát provedl můj Démon šílený kousek. Náhle mi přišla na mysl hrozivá myšlenka, že v přílivu zahynu. Nikdy jsem netrpěl chorobnými představami. Myšlenka na sebevraždu mi nikdy nepřišla na mysl. A když mi nyní napadla, pokládal jsem ji za krásně, skvělé vyvrcholení, za dokonalé zakončení svého Krátkého, ale vzrušujícího života. Já, který jsem nikdy nepoznal lásku děvčete, ani lásku k ženě, ani lásku dětí; který jsem se nikdy netěšil hrou na radostných polích umění, ani nezlézal výšiny filosofie, chladně jako hvězdy, ani vlastními zraky nespatřil z nádherného světa něco víc, než co by se za nehet vešlo – já jsem nyní usoudil, že to už je všechno, že všechno jsem už viděl, všechno prožil, že jsem byl vším, co za něco stálo, a že je na čase s tím vším skoncovat. To byl trik mého Démona, který zachvátil mou fantazii a vlekl mě k smrti v omamném snění.
A jak přesvědčivě promlouval! Vždyť prý jsem už přece v životě prožil všecko a všecko prý to stálo za fajfku tabáku. Ta zvířecká opilost, ve které už po měsíce žiju (a k ní se pojily i pocity ponížení a Staré vědomí hříchu), to přece je to poslední a nejlepší, co může být, a já teď viděl, zač to všechno stojí. Vzpomněl jsem si na všechny ty pobudy Staré sešlé opilce, jimž jsem za své peníze dával napít. Jen tohle zůstalo z celého života! Mám se snad stát také jedním z nich? Tisíckrát ne, a já plakal sladce a smutně nad svým mládím, Jež prchalo pryč stejně jako odliv. (Copak jste ještě neviděli plačícího opilce, melancholického opilce? Vždyť je přece najdeme v každém výčepu, a když nemohou najít jiného posluchače, tu vyprávějí své smutky výčepnímu, který je placen za to, aby je vyslechl.)
Voda byla příjemná. Tak má přece chlap umírat. Můj Démon spustil jinou písničku, kterou se mi chtěl vemluvit do mého mozku zpitého až k šílenství. Pryč se slzami a lítostí. Bude to přece jen hrdinská smrt a hrdina si ji přivodí vlastní rukou a vůlí. Zanotoval jsem svou pohřební píseň a bujně jsem se rozezpíval, když bublání a šumění vody v uších mi náhle připomnělo mou hrozivou situaci.
Pod městem Benicií, kde se táhne hráz přístavu Solana, přibírá úžina na šíři a mění se v to, čemu námořníci říkají „Zátoka u Turnerovy loděnice“. Proud mě zanesl stranou po solanský přístav a dále do zátoky. Již z dřívějška jsem věděl o síle víru, který se tvořil v těch místech, kde se proud zatáčel okolo výběžku Mrtvého ostrova a hnal se pak rovnou k přístavišti. Nechtěl jsem, aby mě strhl mezi přístavní kůly. Nebylo by to nic příjemného a proud by tam mnou zmítal pěknou chvíli, než bych se zas dostal do přílivu.